Článek
V posledních letech byla Rwanda skloňována zejména v souvislosti s deportačním plánem Velké Británie. Šlo o pokus řešit migrační krizi, se kterou se potýká. V roce 2022 vznikla dohoda, dle které měla Rwanda přijímat za desítky milionů liber migranty, již byli zadrženi po nelegálním příchodu do Británie. Nakonec ale tato dohoda o deportaci žadatelů o azyl z Velké Británie do Rwandy byla zrušena a z ambiciózního plánu zůstaly pouze astronomické výdaje. Důvodem nedotažení plánu do konce byly vysoké náklady a právní spory.
Rwanda je ale spojována i s poslední genocidou 20. století. Uvádí se, že to, co se v roce 1994 událo v této africké zemi, bylo dokonce horší než holocaust. Denně zde umíralo 10 000 lidí, takže šlo o nejrychlejší genocidu vůbec. Během pouhých 100 dnů majoritní Hutuové zabili mačetami a noži zhruba 800 000 lidí. Rwandská vláda uváděla, že počet obětí byl vyšší. Běsnění bylo namířeno zejména proti minoritním Tutsiům. Brutální vraždění, kdy se mezi sebou zabíjeli i sousedi, vyhnalo ze svých domovů 2,7 milionu lidí. Odhaduje se, že bylo zabito cca 20 procent obyvatel.
Rozbuškou k takovému masakru bylo sestřelení letadla s prezidenty Rwandy Juvénalem Habyarimanou a Burundi Cyprienem Ntaryamirou, kteří patřili k Hutuům. Napětí mezi etniky se táhlo už mnoho let. Hutuové byli zemědělci, kteří byli ovládáni bojovnými pastevci dobytka, Tutsii. Ti si Hutuy podmanili, když sem přišli v období středověku z Etiopie a Súdánu. V koloniálních časech tvořili Tutsiové vládnoucí skupinu s mnoha výhodami. Nenávist mezi etniky rostla. V roce 1962 došlo k vyhlášení nezávislosti a převahu v zemi měli Hutuové. Docházelo ke střetům, při kterých umíralo mnoho lidí. Od roku 1973, kdy se k moci dostal Habyarimana, napětí ještě více rostlo. Prezident Rwandy za pomoci Francie založil svůj režim na rasové ideologii proti Tutsiům. Prezidentova manželka Agatha vedla na severu země etnické čistky.
V dubnu 1994, po sestřelení letadla s Habyarimanou, se nenávist Hutuů vylila z břehů. Se svými hrůznými vzpomínkami se podělila například Janette Mukabyagajuová, které tou dobou bylo sedmnáct, když k nim vtrhli členové prezidentské gardy. „Tvrdili, že všichni Tutsiové, včetně dětí, mají podíl na prezidentově smrti. Bylo naprosto zbytečné je přesvědčovat, že děti nemají o smrti prezidenta ani ponětí. Během genocidy prostě všechen zdravý rozum zmizel.“ Janette se podařilo zachránit. Její rodiče a pět sourozenců takové štěstí neměli.
Násilí dosáhlo extrémních rozměrů. Nikdo nesměl být ušetřen. „Naložili nás do aut a odvezli do hor, abychom tam zabíjeli. Pak se zpívalo a tancovalo. Když zabíjíte prvního člověka, něco cítíte. V mém případě to byl můj soused. Pak už necítíte nic,“ popsal atmosféru masakru jeden z vraždících Hutuů, jež byl později odsouzen.
Uprchlický tábor pro Rwanďany v Kimbumbě, východní Zair (současná Demokratická republika Kongo), po rwandské genocidě.
Vlnou násilí se nechali strhnout dokonce i někteří katoličtí kněží nebo jeptišky. Dle přeživších svědků, mnohé oběti přišly o život v kostelích, kde hledaly útočiště. Vatikán se po dlouhou dobu k tomuto tématu nechtěl vyjadřovat. V roce 1996 tehdejší papež Jan Pavel II. vyjádřil názor, že církev nemůže přijímat odpovědnost za selhání jednotlivců, byť jde o její příslušníky. Nicméně o 4 roky později se všeobecně omluvil za mnohé hříchy a zločiny spáchané v dvoutisícileté historii křesťanství. Ke zločinům spáchané ve Rwandě se vyjádřil až v roce roce 2017 papež František, který se za tyto činy omluvil a poprosil o odpuštění. „Podlehli nenávisti a násilí a zpronevěřili se tak vlastní evangelické misi tím, že se podíleli na genocidě,“ prohlásil papež.
Svou vinu na této genocidě přiznal v roce 1997 Kofi Annan, který byl v roce 1994 náměstkem generálního tajemníka OSN pro mírové operace. Přiznal, že OSN mohla genocidě zabránit, protože byla na masakr předem upozorněna. Své selhání uznal také bývalý prezident Spojených států Bill Clinton.
Západní mocnosti a mezinárodní organizace jen přihlíželi. Genocidu oficiálně ukončil až příchod Rwandské vlastenecké fronty vedené Paulem Kagamem, pozdějším prezidentem Rwandy. Pod jeho vedením pevné ruky se z Rwandy stal prosperující stát. Jeho politika etnického usmiřování se zdá být úspěšná. Jsou místa, kde vedle sebe poklidně žijí propuštění vrazi a příbuzní obětí. Příkladem je Nkundiye, který žije vedle vdovy po své oběti. Za své činy strávil 8 let ve vězení. „Po návratu jsem se jí omluvil, přiznal jsem se ke svým zločinům a požádal o odpuštění. A ona mou omluvu přijala. Jsem jí neskutečně vděčný. Dokonce u ní nechávám své děti, když jedu pryč,“ uvedl agentuře AP.
Zaznívají ovšem i hlasy, že ono poklidné soužití je spíše vynucené. Ono usmíření je prý iniciováno zejména vládou a charitativními organizacemi, nikoliv samotnými přeživšími a pachateli. „Vláda řekla pachatelům, že když se omluví obětem, budou propuštěni. Takže oni to udělají a jsou volní. To přece není skutečná omluva,“ zveřejnil svou kritiku jeden z přeživších Nshimirimana. Vyjádřil názor, že pozůstalí přijímají omluvu hlavně proto, že potřebují bydlení a podporu při vzdělávání svých dětí.
rwandská škola
Ať je to jakkoliv, pod vedením prezidenta Paula Kagameho se Rwanda vzchopila a je z ní minimálně při srovnání s okolními zeměmi v oblasti Velkých jezer prosperující a stabilní stát. Podařilo se srazit dětskou úmrtnost, snížit nezaměstnanost a pozdvihnout hospodářství země. Zlepšil se vzdělávací systém a do politiky se dostalo více žen. I přes nesporné úspěchy má však prezident Kagamemu také své odpůrce, kteří mu vyčítají autoritářské sklony, porušování lidských práv, omezování nezávislých médií a potírání opozice. „Nikdo vám neřekne, co si opravdu myslí,“ uvedl rwandský novinář Philipa Gourevitche pro magazín The Economist.
Rwanda se nicméně dostala z nejhoršího, většina dnešních obyvatel Rwandy už nevyrostla jako Hutuové nebo Tutsiové. Je to i díky vzdělávacím táborům zvaných „ingando“, které se snaží jakékoli národnostní rozdíly potírat. Uvidíme, co přinese čas. Každopádně Rwandě jistě velmi vypomůže finanční injekce z Velké Británie, ke které se zavázala při vzniku dohody o deportaci žadatelů o azyl. Londýn se zavázal přispět 370 milionů liber do rwandského Fondu pro hospodářskou transformaci a integraci. Ačkoliv ona dohoda padla, již poskytnutá část peněz (270 milionů liber) nejspíše Rwandě zůstane. Dohoda, která byla podepsána, totiž nestanovuje, že by peníze měly být vráceny.
Zdroje:
