Článek
Když se řekne: S tebou mě baví svět, vybaví se mi píseň Sladké mámení od Heleny Vondráčkové a mnoho zlidovělých filmových hlášek. Je to jeden z mála filmů, na který se mohu dívat opakovaně, a stále mě baví. Není divu, když film je napěchovaný vtípky a výbornými hereckými výkony.
Každý si zde najde to svoje. Na film se dá koukat z více pohledů. Je o matkách, které už mají dost toho, jak jsou utahané z práce i domácnosti a tak logicky na tatínky delegují nějaké ty povinnosti. Tři hlavní mužské postavy jsou nečekaně postaveny do situace, které zná ze svého života nejeden ženatý muž. Satinský, Postránecký a Nový se ujali svých rolí vskutku bravurně. Mezi všemi mužskými představiteli panovala výborná chemie. Atmosféru filmu dokresluje vhodně zvolená instrumentální hudba a zasněžené hory. Paní Poledňákové a jejímu štábu se to zkrátka povedlo.
A přitom stačilo málo a film málem nevznikl. Poledňáková původně napsala film pro televizi, kde byla zaměstnána jako dramaturgyně. Televize ho však odmítla, a tak se zarputilá režisérka se scénářem vydala na Barrandov. Dalším zádrhelem bylo ubytování početného štábu. S přípravami se začalo totiž pozdě a Krkonoše byly v zimních měsících úplně narvané turisty. Sehnat ubytování pro celý štáb čítající přes 60 lidí byl celkem oříšek. Režisérku zachránilo stanné právo v Polsku, kvůli kterému v roce 1981 Poláci hromadně rušili zájezdy. Filmový štáb díky tomu nakonec mohl obsadit celý hotel Morava kousek od filmové chalupy.
Marie Poledňáková
Za zmínku jistě také stojí rozpočet filmu, který se odchýlil od schváleného. Původní byl 3 900 000 korun, filmaři jej však přešvihli o 400 000,-, za což pak dostali pokutu. „Na filmování se zbohatnout nedalo. Točili jsme za pár korun, ale stejně jsme to všichni milovali a drželi jsme pohromadě. Júla, aby na poměrně dlouhém natáčení tohoto filmu i trochu neprodělal, po nocích na hotelu překládal z maďarštiny. Taková tehdy byla doba. Ale co jsme při tom natáčení tenkrát prožili, to se nedá penězi vůbec vyvážit,“ vzpomínala na natáčení Jana Šulcová, představitelka hlavní ženské role Kateřiny Horákové. Herci do toho nešli kvůli vysokým honorářům. Jejich práce je bavila a na filmu je to znát. „My jsme si to natáčení opravdu všichni užili a o peníze nám nešlo. Probíhalo to tak, že když část herců zrovna neměla záběr, stejně jsme všichni stáli za kamerou, dívali se na ostatní a řvali přitom smíchy,“ popisovala tehdejší pracovní atmosféru Jana Šulcová.
Herečka Jana Šulcová, která na počátku osmdesátých let byla považována za nejkrásnější českou herečku, byla jednou z inspirací k tomuto filmu. Námět na film vznikl na jednom večírku, kdy Poledňáková zaslechla rozhovor několika mužů na téma zimní výprava. K tomu se připojila osobní zkušenost s touto herečkou a začala psát Šulcové roli na míru. „Když jsem v roce 1980 točila s režisérkou Marií Poledňákovou televizní film Kotva u přívozu, řekla mi, že pro mě píše krásnou roli. A měla pravdu!“ uvedla v jednom z rozhovorů Šulcová. V hlavě režisérky se začínal rodit scénář na film, který se měl původně jmenovat - S tebou mě baví svět aneb past na muže.
Zatímco s hereckým obsazením hlavní ženské postavy měla Poledňáková celkem jasno hned na začátku, s hereckým obsazením jejího mužského protějšku dlouho váhala. Pak ale v silvestrovském pořadu uviděla slovenskou komickou dvojici Milana Lasicu a Júliuse Satinského, který ji velmi zaujal. Měla však strach z jeho pověsti. Bylo všeobecně známo, že slovenský herec rád holduje alkoholu. Zároveň pochybovala, že by korpulentní Satinský zvládl fyzicky náročné úkoly. Zde sehrál důležitou úlohu jeho herecký kolega Václav Postránecký, který Poledňákové namluvil, že problémy s alkoholem má Lasica, nikoli Satinský, a že Satinský v minulosti externě spolupracoval s Horskou službou ve Vysokých Tatrách. Ostatně Postránecký lhal i o své osobě, kdy tvrdil, že velmi dobře umí jezdit na lyžích. Důsledkem této nevinné lži byla neplánovaná scéna, kdy Václav Postránecký při krkolomné jízdě zahučí do kadibudky a zlomí lyži. A nebyla to kdejaká lyže. Šlo o lyže Rossignol, které byly v 80. letech u nás vzácností. Jejich majitelem byl manžel Elišky Balzerové. Ostatně neplánovaných krušných scén bylo ve filmu více.
Václav Postránecký
Volné chvíle během natáčení trávili herci různě. Václav Postránecký (alias Michal) si rád četl, Pavel Nový (alias Pepa) sportoval a Július Satinský (Albert) prý denně vypil lahev borovičky. Během natáčení byla režisérkou pro štáb vyhlášena prohibice, a tak byly k pašování kontrabandu využívány i dětské batůžky. Satinského záliba v alkoholu bohužel vygradovala o 3 roky později, po smrti jeho manželky. Na dvacáté výročí svatby, si manželé nadělili romantickou dovolenou v Karibském moři. Jeho žena Olga bohužel při koupání utonula v moři. Satinský tuto tragédii řešil alkoholem. Když už to s ním bylo velmi špatné, zakročili jeho nejbližší přátelé a rodinní příslušníci. Přijeli za ním, naložili jej do auta a odvezli do protialkoholní léčebny. Zde se za pomoci psychiatričky Věry dostal z nejhoršího. Během léčby se do sebe zamilovali a následně se Satinský podruhé oženil.
Satinský byl v reálném životě prý stejný, jak ho známe z filmu. Dle kolegů byl dobrák od kosti a nezkazil žádnou legraci. „Júla byl ten nejlepší parťák. Když třeba děti zlobily, vždycky to řešil on, a to přitom tehdy ještě vlastní potomky neměl. Uměl to s nimi úžasně. Pořád si s nimi hrál a vymýšlel pro ně různé hry,“ vzpomínala na něj jeho filmová manželka. Obdobně to viděl i jeho kolega Nový: „Jula to s dětmi uměl. Dokázal je zvládnout. Byl vystudovaný učitel, dřív učil i na učňáku. Velmi svérázným způsobem vyučoval zeměpis ve třídě, v níž bylo pět ročníků, takže všechno musel vysvětlovat tak, aby to chápal páťák i starší ročníky.“ Možným předobrazem role Alberta mohl být režisérčin tatínek, který dle jejich slov býval: „chytrý, energický chlap každým coulem, který miloval děti a dovedl s nimi vyvádět blázniviny.“
To, jak se tatínci dokázali zhostit role pečovatelů 6 malých dětí ve věku 1-10 let na horské chalupě s latrínami, s nutností štípat dříví, nosit a ohřívat vodu přineslo mnoho humorných situací. Aby děti zabavili, museli vymýšlet řadu úkolů a soutěží. Velkým hybatelem těchto činností byla právě postava Alberta alias indiánská babička. Vzpomeňte např. na jeho vyhlášení programu č. 1 - Po stopách Yettiho: „Podle posledních zpráv opustil Sněžný muž Brahmaputru, střihnul si to přes Čeho Čhomo, na Čhomolar. Pátého ledna zachytila stopu japonská výprava na horním toku řeky Karmáli, poslední stopa vůbec byla spatřena u lanovky na Čerťáku.“ Nejeden pedagog by mu dnes zatleskal za originalitu a schopnost namotivovat a nadchnout. Film je protkán jeho humorem: „Jak vyjdu z nemocnice, letím pro Matesa do jeslí, koupím mlíko, ptáčky, po večeři přemáchnu punčocháče, podepíšu úkoly a padnu do postele zbitej jako špalek. A já ti řeknu, moje jediný štěstí je, že se Kateřina odstěhovala z ložnice. Protože po tom maratonu bych nejspíš vybouch i jako manžel… A to jediný bych opravdu nepřežil…“ Celý film stojí na mozaice skvěle odvedené práce mnoha lidí, na práci nadšenců. Škoda, že se dnes už takové filmy netočí.
Zdroje:
