Článek
Kdo by neznal despotického skrblíka Trautenberka, v podání Ilji Prachaře, dědečka Jakuba Prachaře. Jeho komandování dává pohádkám o Krakonošovi tu správnou šťávu. „Tak himl hergot donrvetr krucajs element, Anče, Kubo, Hajnej, kde je to jídlo!“ nebo „to kyselo je moc kyselý!“ patří k legendárním hláškám, který zná snad každý. Lstivý mistr vykořisťování svých služebných je zkrátka nezapomenutelný.
Však taky role Trautenberka Ilju Prachaře nejvíce proslavila. Přitom měl na svém kontě i mnoho jiných pěkných rolí. V jednom ze svých posledních rozhovorů si posteskl: „Až se stane a nebudu mezi vámi, zakazuji vám, abyste o mně psali jenom jako o Trautenberkovi. Copak jsem neodehrál kvalitnější role?“ Vidět jsme jej mohli například v Kladivu na čarodějnice, ve Spalovači mrtvol, v Králi Šumavy nebo ve Světácích.
Jeho vnuk Jakub Prachař prozradil, že byly doby, kdy byl už na svou nejslavnější roli poměrně háklivý. „Mockrát se stalo, že jsme byli u dědy na chalupě a chodily se na něj koukat cizí rodiny. Rodiče za plotem svým dětem ukazovali, jak vypadá ten Trautenberk. Děda je posílal rovnou do pr…,“ uvedl v dokumentu o svém dědovi.
Nicméně na natáčení i přes složitosti rád vzpomínal. „Strašně rád na natáčení Krkonošských pohádek vzpomínám, i když to nebylo nic snadného. Točilo se v noci a já byl naditý do mohutného vycpaného kostýmu, v němž jsem si nemohl ani sednout, ani lehnout. Ale byli jsme krásná parta lidí a ve studiu se podařilo vykouzlit opravdu kousek krkonošské přírody,“ uvedl v jednom rozhovoru.
Zajímavostí je, že sojku, která na Trautenberka vždy vše zatepla naprášila Krakonošovi, vedla Prachařova o 16 let mladší manželka Jana. Matka jeho dětí byla totiž loutkoherečka a na starosti měla právě onu upovídanou sojku. Možná si v práci skrytě vyřizovala účty se svým mužem. „Matka byla hodně rozdavačná, takže když přišla návštěva a máma zavařila třeba okurky, tak je vždycky rozjařeně darovala a na tátovi bylo vidět, že není úplně šťastný, že ty okurky někomu věnuje, když s tím měla tolik práce. Určité sedlácké kořeny v něm byly,“ práskl na svého tátu v pořadu Idnes Rozstřel herec David Prachař. Právě své ženě věnoval svá poslední slova, než zemřel. Když byl v nemocnici, sdělil jí: „Jsou tu moc hezký sestřičky, tak jdi domů a neměj o mě strach.“ Brzy na to zemřel.
Krkonošské pohádky nejsou skvělé jen díky bravurnímu hereckému výkonu Ilji Prachaře, ale také díky výkonům jeho hereckých kolegů. Nezapomenutelný František Peterka cobi vládce Krkonoš, dal Trautenberkovi vždy na frak. Tu a tam přičaroval mlhu, nebo krupobití. Pak tu byla Hana Maciuchová cobi odbojná Anče, ušlápnutý čeledín Kuba (Jaroslav Satoranský) a naivní a bojácný hajný (Zdeněk Řehoř).
Herci předvedli skvělé výkony i přes namáhavé natáčení. Představitel Krakonoše, František Peterka, vzpomínal, že se muselo natáčet během noci: „Odpoledne po zkoušce v divadle v Liberci na mě čekalo auto, odvezli mě na Barrandov, krakonošovsky nalíčili a točilo se třeba do pěti do rána. A v deset dopoledne začínala zase zkouška v Liberci, takže jsem musel být zpět!“
Už od začátku provázely pohádkový seriál problémy. Byl problém sehnat vhodné prostory. Nakonec se točilo na Barrandově, v trikovém ateliéru, kde se během dne natáčelo něco jiného.
Každý večer se proto musela stavět krkonošská dekorace. Navíc se mohlo točit až od desáté, tedy poté, co herci přijeli ze svých představení v divadlech. Není divu, že doba natáčení byla pro všechny zúčastněné vyčerpávající a bez značné dávky nadšení by se pohádky nepovedlo dokončit.
Ke vzniku večerníčku bylo zapotřebí také jisté dávky lsti, aby se vůbec mohlo začít točit. Autorkou scénáře totiž byla spisovatelka Božena Šimková, která kvůli svému protikomunistickému smýšlení nesměla veřejně vystupovat. „Pásy tanků vystřídala normalizace a drtila jakýkoli náznak nejen odporu, ale i jiného názoru. V rozhlase smazali všechny mé hry, má knížka šla z tiskárny rovnou do stoupy a televizi jsem se raději vyhýbala, abych někoho nekompromitovala. Tehdy mi spisovatelka Marie Kubátová poslala dvě pohádky, v nichž si hloupý Trautenberk vyskakuje na Krakonoše. Věděla jsem, že je to zbytečné, ale přesto jsem si začala ty krásné pohádky ‚zabydlovat‘. Nejdřív se v nich usadili Kuba a Anče, potom i hajnej… A protože to bylo v krajině mého dětství, příběhy začaly samy vyskakovat, rostly z průzračné vody a horského povětří,“ vzpomínala Šimková.
Večerníčkový seriál na obrazovky propašovala skupinka žen pracujících v budově Československé televize. Vedoucí redakce vysílání pro děti Jarmila Turnovská, dramaturgyně Irena Povejšilová, Zdenka Podhrázská a režisérka Věra Jordánová, se daly dohromady a rozhodly se zatajit jméno autorky scénářů. Oficiálně se pod pohádky podepsaly Zdenka Podhrázská a Marie Kubátová. Ono tajemství se dařilo udržet až do sametové revoluce.
Díky lsti několika žen mohlo v roce 1973 vzniknout legendární Trautenberkovo: „Anče, Kubo, hajnej!“ Vyprávění o vládci hor Krakonošovi, příběhy nesoucí poslání, závěrečná moudra a ponaučení. Skvostné herecké výkony, humor a speciální efekty dělají se seriálu kultovní záležitost. Není divu, že byl pohádkový seriál na základě divácké ankety v roce 2013 zvolen nejlepším večerníčkem všech dob.
Zdroje:
