Článek
Největších kariérních úspěchů dosáhl Waldemar Matuška v 60. letech. V době normalizace už měl před ním náskok legendární Karel Gott. Částečně za to mohl pracovní rozkol s šéfem orchestru, s nímž vystupoval, Václavem Hybšem. Po 10 letech spolupráce se tito muzikanti rozešli. Waldemar Matuška spolu s manželkou Olgou odešel ke skupině K.T.O., ale na své velké úspěchy už nenavázal. Charismatický vousatý zpěvák mezi vousatými Kamarády táborových ohňů tak trochu zapadl. Neměl po svém boku tvůrce hitů, jako měl Karel Gott, jeho hvězda postupně vyhasínala.
I když, Waldu v žebříčku popularity předháněl Karel Gott, přesto se Slavík z Madridu neměl špatně. Stále měl velký zástup fanoušků, mohl cestovat do západních zemí, komunističtí pohlaváři tu a tam nad některým jeho výrokem přimhouřili oko. „Někteří z papalášů, co o nás rozhodovali, ho v podstatě měli rádi a obdivovali ho, takže občas přimhouřili oko. On se Walda totiž občas neudržel a někde něco řekl. Vždycky se našel někdo, kdo to poslal vejš. A tam to končilo u tajemníka KSČ pro kulturu Müllera, ale ten chodil na všechny Waldovy oslavy. Z jedněch narozenin ho dokonce museli vynášet, on byl známý tím, že si rád dopřál,“ vzpomínal po letech Petr Třebický, člen kapely.
Waldemar Matuška s Olgou Blechovou (manželkou)
Nikdo v té době nečekal, že by se zpěvák, o kterém bylo známo jak má rád svou zem, rozhodl k emigraci v USA. Stalo se tak v létě roku 1986 po koncertním turné skupiny K.T.O. v USA. Matuškovi se rozhodli vzít si dovolenou, ze které se už ale odmítli vrátit zpět. Zaskočeni byli nejen komunistické úřady, fanoušci, přátelé, ale i členové kapely, kteří pak na nějakou dobu měli s hraním utrum. „To nebyl problém, ale katastrofa. Nesměli jsme hrát, museli jsme prodávat věci, abychom vůbec měli peníze, měli jsme malé děti… Šli jsme dělat civilní povolání a trvalo to skoro dva roky, než nám schválili nový program,“ uvedl před rokem Třebický.
Po žádosti o politický azyl na sebe sankce nenechaly dlouho čekat. Kromě odnětí titulu zasloužilého umělce to mělo samozřejmě i finanční dopady. Byl mu zabaven majetek, z rozhlasového i televizního vysílání a z veřejné distribuce byly do archivu staženy prakticky všechny písně, filmy a pořady, ve kterých účinkoval. Zpívaná znělka z oblíbených Chalupářů byla nahrazena instrumentální verzí. Jeho počin samozřejmě odsoudilo Rudé právo, které zveřejnilo komentář „Morální pád jednoho zpěváka“.
Matuška své rozhodnutí obhajoval tím, že mu vadila cenzura a předvolávání k vysvětlování na Státní bezpečnost či Ministerstvo kultury, kam se musel dostavovat na základě udání z řad obecenstva. Jeho manželka Olga v knize Tisíc mil, těch tisíc mil ony důvody komentovala. Vzpomínala, jak několikrát vezla Waldu na Letnou, kde byl zpěvák konfrontován s udáním a dlouhou dobu nervózně čekala, co bude dál. „Vzpomínám si na různá udání po našich zájezdech za hranice a jejich následky, a na zákaz vystupování Waldemara v celém roce 1964, což mu poslední rehabilitace nemohla vynahradit.“
Manželé se rozhodli spontánně, až když byli na Floridě. Jejich synovi Waldemarovi bylo necelých 9 let, manželé chtěli pro něj lepší budoucnost. Známá je Waldemarova věta: „Když už má mít Waldík rudého bratra, ať je to raději Indián!“ Ve svých 54 letech začínal znovu, v cizí zemi. V začátcích jim velmi pomohli přátelé a krajané žijící v USA.
Jejich rozhodnutí mnozí nechápali. Častá otázka byla: „Proč utekli, když tu měli všechno? Mnohé jejich emigrace mrzela. Lidé ho měli rádi. Na to Walda reagoval: „…já jsem taky neodešel od lidí, ale od špatného hospodáře.“ K této otázce se Walda nerad vyjadřoval. „Myslel si, že když odejde někdo, komu viditelně „nic neschází“, tak si ostatní uvědomí, že určitě není něco podstatného v pořádku,“ komentovala Waldovo rozhodnutí Olga v jejich knize.
Waldův odchod ranil mnoho lidí. Mimo jiné i jeho kamarádku Evu Pilarovou. Když se po natáčení vracela v noci domů, vyhrkl na ní soused při odemykání dveří, že Matuška zůstal v Americe. „Zabouchla jsem a padl na mě pocit, že mi někdo umřel. Neuvěřitelný pocit bezmoci,“ vzpomínala Eva, které v minulosti emigroval první manžel.
„Waldemar Matuška si nepochybně získal popularitu, kterou svým činem zpochybnil. Na otázku redaktora Hlasu Ameriky, co bude ve Spojených státech amerických ve svých čtyřiapadesáti dělat, odvětil, že neumí nic jiného než zpívat. Nepochybujeme, že také Waldemar Matuška bude patřit k těm, kteří se dožijí jen velkého zklamání,“ psalo Rudé právo. Pravdou je, že začátky v cizí zemi opravdu nebyly snadné. Stresy kolem cenzury vyměnili Matuškovi za existenční stresy. Ať už při nákupu vozu, nebo při výběru nahrávacího studia, řešili, aby to moc nestálo.
Jelikož měli na Floridě přátele, pronajali si tam byt. Navíc tam bylo příznivé klima pro Waldemarovo astma. Měli štěstí, že zde měli kamarádku Jindru, která na Floridě žila už nějakou dobu a s manželem tu vlastnila motel. V prvních měsících zde Olgu vodila doslova za ručičku. Pomohla jim také najít levné nahrávací studio. Nahráli album a vydali se na turné po USA a Kanadě. Syna jim mezitím hlídali přátelé. Po 24 koncertech vydělali dostatek peněz, aby si mohli koupit vlastní dům.
Cestovali, koncertovali, navštěvovali své známé. Udělali si seznam adres příznivců, kterým zasílali svá elpíčka. V letech 1990 až 1999 učinili bezpočet vystoupení u nás i v zahraničí. Pak se ale s věkem začaly stupňovat Waldovy zdravotní obtíže. Ve svých 72 letech poskytl rozhovor, kde se vyjadřoval i k finančním otázkám. Prozradil, že má důchod přiznaný jak v Čechách, tak po letech i v Americe. „Mně finanční jistotu zaručují dobré investice. Marně celý život neříkám: Na všechno máš mít lidi. A to lidi vzdělané. Oli se tady vyškolila v oboru nemovitostí, takže naše investice směřují výhradně tímto směrem.“ Dále vysvětloval, že jelikož byl „na volné noze“, měl sice zdravotní pojištění díky dohodám mezi USA a ČR, jeho sociální zabezpečení bylo ale kráceno o sumu, kterou dostával v Čechách. K tomu si i v pokročilém věku přivydělával hraním a zpíváním.
Vzhledem k jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu koncertů ubývalo, byli spíše komornější. Po roce 2003 v Čechách už téměř nevystupoval. Po jeho smrti v roce 2009, přišel Blesk s informací, že Waldova finanční bilance nebyla moc příznivá. Většinu peněz totiž spolkla přestavba domu na Floridě. Za písničky sice dostával tantiémy, ale ve srovnání s Karlem Gottem šlo o směšné částky. V té době se jeho tantiémy ročně pohybovaly mezi 100 až 150 000 korunami. „Už nebyl hraný interpret. Je to přece jen zpěvák 60. a 70. let. To jen Karel Gott je výjimka,“ prozradil Blesku pracovník Ochranného svazu autorského. K tomu přišel i o byt na Václavském náměstí, soudní spor s Františkem Janečkem nakonec prohrál.
Zkrátka, žil si jako průměrný Američan, i tak byl ale spokojený. V roce 2005 na otázku, zda si dovede představit, že by se do Čech vrátil, odpověděl: „A to si představujete, že bych v době, kdy si každý, kdo může, pořizuje bydlení někde u moře a tráví tam tolik času, co jen mu práce dovolí, tady všechno prodal a…No, to si hlavně vzhledem k mému zdravotnímu stavu už představit nedovedu.“ Navíc mu i vyhovovala mentalita Američanů: „Záleží na tom, jaké kolem sebe máte lidi. Dobří i zlí jsou všude. Ale mám-li je charakterizovat jako celek, tak jsou upřímní, obětaví, s obrovským smyslem pro spravedlnost. Mají vžité nezištně pomáhat druhým. Mám je rád.“ Amerika mu přirostla k srdci, považoval ji stejně jako Českou republiku za svůj domov. Měl vedle sebe o 16 let mladší Olgu, která se v USA zvládla s pomocí přátel adaptovat a vše potřebné zařídit. Svého rozhodnutí nelitoval.
Zdroje:
1) RADIMOVSKÁ, Dáša a KENT, James. Walda žije!. Portréty. [Praha]: Imagination of People, 2007. ISBN 978-80-254-0015-9.
2) MATUŠKA, Waldemar; BLECHOVÁ, Olga a MATUŠKA, Waldemar G. Tisíc mil, těch tisíc mil–. Brno: Computer Press, c2009. ISBN 978-80-251-2664-6.
