Článek
Tvrdohlavá lvice s obrovským hlasovým rozsahem se narodila v prvním roce druhé světové války, v roce 1939. Obdobně jako její vrstevník, Karel Gott, i ona byla jedináčkem. Tatínek byl živnostníkem, provozoval krejčovský salon. Maminka pracovala jako švadlena.
Na konci války, když se v dubnu 1945 k Brnu blížili rudoarmějci, odvezl prozíravý otec rodinu k tetě do malé jihomoravské vesnice Morkůvky. Správně tušil, že sovětští vojáci z 2. ukrajinského frontu velitele Malinovského představují určité riziko. „Teta dostala příkazem, že musí vzít na byt jednu sovětskou vojandu, které jsme říkali báryšňa. A tahle báryšňa hezky zpívala a naučila mě ruskou písničku. Až po letech jsem zjistila, že to byla ruská hymna. A tahle ruská hymna svým způsobem zachránila maminku. Sousedku tam totiž vyhmátli ruští vojáci a znásilnili ji. Přišli pak do toho sklepa, kde jsme se ukrývali, tatínkovi sebrali hodinky a všechno možné a pak šli k mamince. Bylo mi necelých šest let a já si v té dětské hlavince uvědomila, že ten voják mluví tou řečí, jakou mě ta paní naučila zpívat. Stoupla jsem si před něj a spustila: ‚Sajuz něrušimyj…‘ Voják začal brečet, vzal mě do náruče, obcházel se mnou dvorek a už se nikomu nic nestalo,“ vzpomínala zpěvačka.
Po návratu do Brna se Eva do zpívání pustila více. Její rodina byla silně věřící a tak pravidelně chodili do kostela. Na bohoslužbách zpívala ve sboru, jejího výjimečného talentu si všiml i učitel hudby na základní škole František Lýsek.
Po únoru 1948 se znárodňování podniků dotklo i rodiny Evy. Jejich salónu byly odebrány šicí stroje, látky a celá dílna, která se nacházela v obytném domě. Tatínek Evy to ale nevzdával, s obchodním partnerem si živnost udrželi až do roku 1953.
Eva se dále věnovala své lásce – zpěvu. Toužila jít na konzervatoř, ale její maminka byla proti. Byla to praktická žena. Chtěla, aby její dcera vystudovala nejdříve něco pořádného. A tak středoškolské studium absolvovala na Vyšší hospodářské škole. Když ji ani po střední škole láska k hudbě nepřešla, přihlásila se na JAMU. Uspěla. Byla mezi 6 přijatými z 240 zájemců.
Studium operního zpěvu jí dlouho nevydrželo. Jelikož byl její otec živnostník, vedení školy ji chtělo nejprve ze školy vyhodit. Obvinili ji z podvodu, protože do dotazníku nenapsala, že je otec podnikatel, ale že je krejčí. I když se za ni postavil jeden z jejích učitelů, nakonec se sama rozhodla školu opustit. Dala přednost zpěvu v rozhlasu. Něco jí ale přeci jen ta škola dala. Seznámila se zde se svým prvním manželem, Milanem Pilarem, studentem skladby a hry na kontrabas.
Pilar se odstěhoval do Prahy, Eva za ním jezdila na návštěvy. Při jedné takové návštěvě ji cestou na oběd zavedl na konkurz do Semaforu. Suchému a Šlitrovi se její brněnský přízvuk moc nelíbil. A tak ji ze začátku přijali jako herečku. Ani Waldemar Matuška z ní nadšený nebyl. Když v Semaforu probíhal konkurz, zkoušel v zákulisí hrát něco na bendžo. Přišel do hlediště tedy na poslední chvíli. Usadil se do sedmé řady. Když Eva začala zpívat píseň Noc a den, nevydržel sedět ani čtyři takty. Zvedl se a utekl. Ten přízvuk ho zkrátka tahal za uši. Po půl roce za ním Eva přišla a čistou spisovnou češtinou se ho zeptala, proč s ní nemluví. Ledy se prolomily. Stali se z nich přátelé a nazpívali spolu mnoho hitů. Jeden z prvních byl Ach, ta láska nebeská, který měl původně zpívat s Hanou Hegerovou, on však dal přednost Pilarové.
Waldemar Matuška s Evou Pilarovou, 1968
Eva zažívala krásné období. Od roku 1960 vystupovala v Semaforu, dařilo se jí také v soukromém životě. Vdala se a roku 1962 se jí narodil syn Milan. Během těhotenství podpořila svého kamaráda Waldemara Matušku odchodem ze Semaforu. Když odešel on, odešla s ním a Karlem Štědrým do Rokoka.
Se změnou divadla přišla i změna v soukromém životě. Malému byly pouhé 3 měsíce, když její manžel emigroval. Milan Pilar se nevrátil ze zájezdu, kde vystupoval s kapelou Karla Velebného. Pro Evu to byl šok. Zazvonil telefon, ten večer měli zrovna s Waldou přímý přenos v televizi. Podařilo se jí zůstat profesionální, nikdo nic nepoznal. Pak se ale sesypala.
Eva byla v hledáčku StB. Následovaly výslechy, vzali jí pas, hrozili zničením kariéry. Stala se „nevýjezdnou“, nesměla do západních zemí. Po dvou letech v Rokoku se vrátila do Semaforu, kde pak zpívala také s Karlem Gottem. V roce 1964 vyhrála Zlatého slavíka v kategorii zpěvačka. Obdobné úspěchy slavil i Karel Gott. „V Semaforu jsme měli společné vystoupení Večer dvou Slavíků. Zpívali jsme sólově i v duetech a Semafor praskal ve švech. Tehdy jsem nad ním měla ještě trochu navrch, ale ne dlouho,“ vzpomínala Eva. Mezi oběma Slavíky jiskřila ohromná energie. Jejich hit Dotýkat se hvězd patřil k těm nejlepším. Spekulovalo se, zda ti dva spolu něco nemají. Gott po letech prozradil, že spolu nic neměli, nicméně v šatnách před vystoupením oboustranně flirtovali. V Knize Roberta Rohála se Gott vyjadřuje k jedné své současnici, se kterou měl v 60. letech společný recitál: „Byla mimořádný talent, ve své době úplná špička. Rychle střídala nálady, s rozkoší vychutnávala život plnými doušky, pohrávala si s ostřím, takže často hrozil skandál. Ke zpívání před publikem měla živelný přístup. Potřebovala se vzrušit před představením, což mi nemusela nijak vysvětlovat, protože já si myslím, že na jeviště nemůže zpěvák přijít od vepřoknedlozela.“ Jelikož to nikdy nebyla dokončená láska, bylo mezi nimi podle Gotta takové zvláštní napětí, takže pokaždé spolu odvedli ideální recitál.
Nutno dodat, že Eva v té době přitahovala svou sošnou postavou a blond vlasy pozornost mnoha mužů. Když létala na Kubu, kde byla populární, vznikla legenda, že je milenkou revolucionáře Fidela Castra.
V roce 1965 odešla Eva z divadla, hrála s vlastní kapelou. Do toho prožívala další lásku. V roce 1968 řekla své ano zpěváku Jaromírovi Mayerovi. Po dvou letech ale přišel konec. „Nechci se nikoho dotknout, ale všichni chlapi jsou ješitní. Lidé chodili na Pilarku a ne na Mayera. To nemohlo fungovat,“ zhodnotila příčiny rozvodu Eva. Obdobně jako její první manžel, i Mayer po rozvodu emigroval.
Po pár letech přišla další rána, ze které se nikdy pořádně nevzpamatovala. V roce 1973 přišla kvůli tragédii o svou kapelu. „Byli jsme s kapelou na Kubě a za odměnu jsme dostali týden pobytu na pláži. Kluci z kapely se ale museli vrátit do Prahy. Při přistávání v Ruzyni pak začalo letadlo hořet. Bylo tam šest kluků z kapely, kterým nebylo ještě ani třicet let. Zachránil se jen jeden.“ Katastrofu zapříčinila chyba pilota během přistávacího manévru. Nejprve se ulomil jeden z hlavních podvozků a postupně i obě křídla. Trup letounu vzplál, požár nepřežilo 66 lidí z 84. Podle Pilarové se povídalo o tom, že byl pilot sovětského stroje opilý.
Tato událost s ní natolik otřásla, že chtěla se zpíváním skončit. Přátele jí ale vytvořili novou kapelu, nemohli přeci dopustit, aby takový talent pověsil kariéru na hřebík. Evina kariéra ale během normalizace stagnovala. V roce 1977 podepsala prohlášení na podporu socialismu. „Zavolal si nás doktor Hrabal, ředitel Pragokoncertu, a říkal, že musíme podepsat takzvanou antichartu. Já jsem říkala, že jsem tu Chartu nečetla a nevím tedy, proti čemu se mám vyjadřovat. Charta prý ale není k dispozici. Já vůbec nevěděla, co tam je. Přesto jsme k tomu měli každý něco říct. Opakovala jsem, že nevím, jak k tomu mám něco říct, když nevím, o co jde. On byl někdy slušný a vykal a někdy mu to ujelo. A teď říkal: ‚Tak budeš číst kompletní provolání, který se k tomu napíše, a pak to všichni podepíšou.‘ Vím, že tam byl Láďa Štaidl, který měl cosi napsané. Kdo mu to psal, to nevím. Karel Gott si to sám nepsal, to vím. A já jsem tedy přečetla to, co mi řekli, že přečíst mám, a to, co potom všichni podepisovali. To je věc, za kterou se hluboce stydím, a všem se velice omlouvám,“ uvedla v rozhovoru pro deník.cz.
Po roce 1989 cestovala po světě a nadále vystupovala. Psala kuchařské knihy, věnovala se digitální fotografii. Po svém boku měla třetího manžela, o 13 let mladšího tanečníka Jana Kolomazníka, který jí byl velkou oporou v boji s rakovinou. Pečující a starostlivý manžel s ní byl až do její smrti v roce 2020.
Zdroje:
3) Životní příběh Evy Pilarové: Tři manželství a utajený syn!
4) RADIMOVSKÁ, Dáša a KENT, James. Walda žije!. Portréty. [Praha]: Imagination of People, 2007. ISBN 978-80-254-0015-9.
5) KLUSÁK, Pavel. Gott: československý příběh. Brno: Host, 2021. ISBN 978-80-275-0598-2.
6) ROHÁL, Robert. Karel Gott: umělecký a soukromý život. Druhé rozšířené a doplněné vydání. Praha: Petrklíč, 2019. ISBN 978-80-7229-705-4.
