Článek
Druhou světovou válku prožil Jan Werich se svou rodinou v exilu. Jeho domovem se na krátký čas stala Amerika. Se svým přítelem Jiřím Voskovcem zažíval úspěch na Broadwayi. Mohl zde zůstat a hrát, nicméně srdce jej táhlo domů, do jeho vlasti. A tak vzal svou ženu Zdenu, malou dceru Janu a vrátil se zpět do země, kde byl díky vysílání protinacistických pořadů pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky vítán jako hrdina.
Záhy se stal miláčkem národa. Liberální levicovost Osvobozeného divadla byla najednou v kurzu. Z jeho blízkých přátel, jakým byl např. Vítězslav Nezval, se stali komunisté. On však netoužil být ve straně. Vždy zdůrazňoval, že jeho sociální cítění nemá s komunismem nic společného.
V roce 1946 za ním přijel Voskovec se svou partnerkou, aby mohli spolu rozjet Divadlo V+W, divadlo světového ducha. Ale narazili. Diváci více toužili po předválečném Osvobozeném divadle. Voskovec s Werichem však toužili po moderním americkém divadle. Do toho se hroutilo soužití dvou domácností Voskovce a Wericha. Začali se hádat kvůli prkotinám. Jejich neshody vyvrcholily odstěhováním Voskovce do Paříže, kde založil americké divadlo. Na 8 let spolu přerušili styky. Korespondenci vyřizovala zejména Werichova žena Zdena, která se s Voskovcem již nikdy osobně nesetkala. A přeci si zůstali velmi blízcí.
Po té, co proběhl v únoru 1948 komunistický převrat, bylo Divadlo V+W zavřeno. Přesto Werichova obliba pokračovala. Chránil jej jeho přítel Vítězslav Nezval, který se vypracoval na náměstka ministra kultury a informací. Nikdo Wericha nenutil, aby vstoupil do strany. Byly však žádány projevy loajality. Tu a tam tedy přidal Werich do své tvorby repliky, které byly v souladu s režimem. Následně Werich působil v řadě pražských divadel. V únoru 1948 spolu s dalšími umělci podepsal komunistickou výzvu Kupředu, zpátky ani krok! Přesto se ve svých hrách neubránil satirickým narážkám a v 50. letech do svých děl prosadil některé své zapovězené kolegy, jako např. Natašu Gollovou či Vlastu Buriana (Císařův pekař a Pekařův císař; Byl jednou jeden král…).
Od konce 50. let nebyl brán režimem jako spolehlivý. Dostal se do hledáčku StB. Podle vzpomínek jeho blízkých byl nesjpíš odposloucháván a někteří jeho kolegové na něj donášeli. Do toho se začal projevovat jeho špatný zdravotní stav. V roce 1961 musel podstoupit ozařování kvůli rakovině hrtanu. Léčba byla úspěšná. Jenže po ozařování už nikdy nebyl zcela zdráv. Trpěl dechovými a oběhovými obtížemi. Jeho dcera Jana na sebe převzala úlohu jeho ošetřovatelky. Po roce 1967 přišel Werich o řadu hereckých nabídek kvůli cenzuře. To se odrazilo i v jeho osobním životě. Byl nevrlý a jeho žena mu začala některé jeho projevy chování vyčítat. Dostal sice titul národní umělec, ale až tak nadšený z toho nebyl:„…jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat.“ V roce 1968 podepsal Manifest dvou tisíc slov, významný dokument pražského jara.
V 70. letech řešil Werich zdravotní problémy své ženy, která trpěla duševní poruchou. V roce 1976 se pokusila zabít a posléze nastoupila léčbu na psychiatrii. Jemu se zhoršoval zrak i sluch. Na období, kdy Werichovi ubývalo sil, zavzpomínala ve své knize Jiřina Bohdalová. Ráda jej navštěvovala a poslouchala jeho vyprávění. Ačkoliv je velmi upovídaná, v jeho přítomnosti se proměňovala v pozornou posluchačku. I když mu nebylo dobře, snažil se nedávat to najevo. „Jsem optimista. Chci mít rád lidi a život. Nic jiného mi ostatně nezbývá,“ pravil Werich při jednom jejich setkání. V té době měl operované hlasivky. Když se jej Bohdalová zeptala, zda je to moc hrozné s tím slavíkem, se svým typickým humorem odpověděl: „Jak bych ti to tak přiblížil…Je to prostě, jako když máš imrvére v prdeli tužku, a nemůžeš s ní psát…“
Anticharta
V roce 1977 se jeho jméno objevilo na seznamu signatářů Anticharty. Šlo o komunistickou kampaň, odmítavou reakci na prohlášení Charty 77. Tehdy se Werich spolu s dcerou Janou rozhodl vydat na nařízené setkání umělců v Národním divadle. Televize vysílala dlouhé záběry J. Wericha, kterak sedí mezi ostatními shromážděnými umělci a poslouchá projevy angažovaných komunistických umělců, jakými byli např. Jiřina Švorcová. Werich špatně slyšel, a tak mu jeho dcera musela opakovat, co Švorcová říká. Její slova ho rozčílila natolik, že zvolal: „Padají jí z huby h*vna. Co to je?“ Jelikož se neslyšel, řekl svůj názor nahlas. Udělalo se mu špatně, chtěl odejít. Seděli ale uprostřed řady. O přestávce jej dcera doprovodila do šatny, kde byl požádán o podepsání prezenční listiny. Následně se z televize dověděl, že jako první podepsal provolání proti Chartě 77. Byl totiž jako první na odchodu, tedy jako první podepsal onu listinu.
Když zjistil, co bylo na něj ušito, běsnil. Začal diktovat dopis, který se nedochoval. Nejspíš jej nakonec ani neposlal. Voskovec tvrdil, že „to chtěl odvolat, ale rozmluvili mu to.“ Podle vzpomínek Jiřiny Švorcové se skutečně Werich ozval, že chce být ze seznamu vyškrtnut a tak přemýšleli, jak jej přesvědčit, že nepodepsal nic špatného a nebral svůj podpis zpět. Nakonec dle jejích slov využili jeho přítele Miloše Kopeckého: „Měli jsme štěstí. Kopecký byl doma a stačily pouhé čtyři vysvětlující věty, aby řekl: Rozumím. Jedu za ním. A Werichův podpis na té listině zůstal. Jak ho Miloš přesvědčil, co si spolu řekli, nevím, ale jsem si naprosto jistá, že to byl právě jen on, kdo Wericha přesvědčit mohl. O jiném zásahu ani nevím.“
Werich ten den vyšel ven z domu a našel na zdi napsaný nenávistný hanlivý vzkaz. Rozplakal se. Následující rok prakticky ohluchl, číst dokázal jen s lupou. Zhubl o 30 kilo. Zemřel v roce 1980, pár měsíců po úmrtí své ženy Zdeny. Než zemřel, stihl ještě své dceři a vnučce říct: „Holky, musíte mi slíbit, že tady nezůstanete. Jeďte pryč!“ Jeho dcera už to nestihla, zemřela pár měsíců po něm na rakovinu. Avšak jeho vnučka Zdena, přezdívaná Fanča vystudovala pedagogiku a je psycholožkou ve Švýcarsku.
Zdroje:
1) BRDEČKOVÁ, Tereza. O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. 2. vydání. [Praha]: Limonádový Joe, 2022. ISBN 978-80-908444-1-4
2) BOHDALOVÁ, Jiřina a HORA-HOŘEJŠ, Petr. Měla jsem štěstí na lidi. Praha: Mountfield, 2006. ISBN 80-903837-0-X.
3) https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Werich
4) https://vltava.rozhlas.cz/jak-bylo-s-werichovym-podpisem-anticharty-7556345
