Článek
Ve filmu Filipa Renče ztvárnila Aňa Geislerová romskou dívku Evu Kováčovou, která se po znásilnění vlastním otcem omylem dostala do ústavu pro mentálně postižená děvčata. Ve filmu se hlavní postava jmenuje Marika a již od prvního dne se snaží personál přesvědčit, že do ústavu nepatří. Čtrnáctiletá dívka, která zažívá drsné „výchovné“ metody od sadistických vychovatelek se nakonec rozhodne bezvýchodnou situaci řešit zoufalým činem. Ústav podpálí, což způsobí ohromnou katastrofu, při které zahyne 26 pacientek. Tragičnost události ještě podtrhává chování přivolaných hasičů, kteří se dostatečně nesnaží pacientky zachránit. „A nakonec je to stejně pro ty debily lepší, jestliže umřou,“ míní požárníci.
Film byl inspirován skutečnou událostí, na kterou upozornil novinář Josef Klíma. Mluvil se sousedy, policisty, jednou zaměstnankyní a všichni mu potvrdili, že se v ústavu mučilo. Uvěřil oficiální verzi příběhu a natočil reportáž. Té si všiml student FAMU Filip Renč. Prostudoval si soudní spisy, dle kterých byly 2 vychovatelky odsouzené, a rozhodl se natočit film.
Původně chtěl do hlavní role obsadit tmavovlasou dívku, zvolil ale tehdy ještě neznámou Aňu Geislerovou. „Taky jsem si říkal, že bych chtěl tmavší, ohnivou holku, ale pak jsem zahlédl mezi dveřmi Aňu, která přišla na konkurz jako doprovod kamarádky, a ta mi tu roli postavila na hlavu. Napadlo mě – a proč by to nemohla hrát romantická, zrzavá holka? Aňa byla navíc jediná, která se mnou o té roli diskutovala a přemýšlela, co od ní chci.“
Anna Geislerová
Herečka s opravdovou Evou neměla nic společného. I samotná Eva byla překvapená, že ji hraje zrzavá holka. Jak řekl Renč: „Skutečné události jsou jenom volnou inspirací pro scenáristy a režiséry, aby si z nich vybrali, co chtějí.“
A jaká byla realita? Eva Kováčová si prošla krutým dětstvím. Narodila se do romské rodiny s mnoha dětmi. Po porodu ji matka strčila do sklepa, kde ji našli sousedé, a tak se dostala do kojeneckého ústavu. V šesti letech ale byla vrácena zpět do rodiny, kde se k ní chovali hrozně. „Máma s tátou mi hodně kopali do hlavy, žhavou kukuřici mi dávali do podpaždí,“ tvrdila. Navíc si začala uvědomovat, že nemá ráda svoje dívčí tělo. „Lidé s transsexualitou často zažívají veliké utrpení, které kompenzují například agresivitou, nebo trpí depresemi a úzkostmi,“ popsala sexuoložka Fifková.
Když jí bylo 12 let, znásilnil ji opilý otec. Rozhodla se jednat, svého otce udala, což nelibě nesla její matka, která ji zavírala do sklepa. Vyčkávala na vhodnou příležitost, kdy matka opustí dům a pak odjela za sociální pracovnicí do Chomutova, okresního města. Ovšem určitě by jí ani ve snu nenapadlo, kam bude umístěna.
Tehdy se stal velký administrativní omyl, kdy bystrou a zdravou holku, byť s problémovým chováním, poslali mezi chovanky, které často neuměly mluvit a nedokázaly se najíst. Od začátku, kdy byla dívka do ústavu umístěna, měla problémy s vychovatelkami i samotnými chovankami, byla těžko zvladatelná. Dle jedné z ošetřovatelek byla jejím obranným reflexem zloba. Prý pořád z ústavu utíkala a schválně ubližovala dětem, které se nemohly bránit. „Podrážela nohy děvčatům po mozkové obrně, ničila jim oblíbené panenky… Rozrušovala jejich psychiku a vlastně celý chod ústavu. Chtěly jsme ji dostat pryč, ale vždy přišla odpověď, že si už Eva prošla různými dětskými domovy a ve všech usoudili, že patří do ústavu,“ tvrdila v roce 2009 bývalá ošetřovatelka Marie Plevková.
Vychovatelky a ošetřovatelky problematickou dívku nezvládaly, tlumily ji léky a občas připoutaly k topení, což prý bylo tehdy v podobných ústavech normální. Podle Evy ji vychovatelky poutaly k rozpálenému topení na 3 hodiny, zavíraly do sklepa mezi brambory a polívaly studenou a horkou vodou. „Nám bylo do třiceti let a snažily jsme se o holky starat, jak jsme uměly. Ano, dávaly jsme jim prášky, které možná byly zbytečné, ale ty jim předtím předepsali psychiatři a pediatři… Anebo pouta - přišel vedoucí a povídá, tady máte pouta, a když bude některá zlobit, tak ji připoutejte k topení. Byl to příkaz,“ popsala situaci v ústavu bývalá ošetřovatelka.
K Evě měla velmi blízko jedna z vychovatelek, která se jí dle Plevkové snažila pomoct. „Měla nestandardně vřelý vztah s vychovatelkou, která si dřív vzala do péče jednu svěřenku a v Evičce živila naději, že si ji vezme taky. Eva se k tomu upínala, ale těsně před požárem jí vychovatelka sdělila, že to nevyjde - že prý je manžel proti. V tu chvíli se asi rozhodla.“ Podle Evy byl vztah s „hodnou“ vychovatelkou lesbický. “ Začalo to, když bylo jí šestatřicet a mně třináct let, byl to hodně sexuální vztah. Spala s dítětem, byla trošku úchylná…" Podle Evy jí vychovatelka nepomohla, protože měla strach, aby Eva nikomu neřekla o jejich vztahu.
Jako nejhorší vnímala to, že jí byla podávána medikace, po které slintala a brečela. Bála se, že z ní vychovatelky chtějí udělat ležáka. Prášky na uklidnění nechávala nenápadně v čaji, který pak vylévala na dvoře prasatům. Pak jí ale začaly píchat injekce.
V ústavu to Eva vydržela 4 roky. Pak nastal osudný den, kdy se spontánně rozhodla, že to tam podpálí. Doufala, že se všichni zachrání a dostanou se do lepšího ústavu, kde se o ně postarají. Šestnáctiletá dívka vzala sirky a zapálila skříně. Oheň se začal rychle šířit. „Chtěly jsme volat hasiče, jenomže jsme měly zamčené telefony, abychom je nepoužívaly k soukromým hovorům. Zkoušely jsme hasicí přístroj, ten nefungoval. A tak jsme běžely k sousedům, ať zavolají hasiče, a pak jsme se snažily evakuovat,“ uvedla ošetřovatelka.
Dle jejích slov trvalo poměrně dlouho, než přijeli hasiči. Když dorazili, byl hrozný chaos. „Hasiči se tenkrát nechovali nejlíp, nenamáhali se zasáhnout v některých ložnicích nahoře, takže tam uhořela spousta dívek,“ vzpomínala Marie Plevková. Eva se dle jejích slov snažila pomáhat a v noci vynášela dívky z baráku. K činu se přiznala o několik dní později.
Bilance požáru byla hrozivá. Následovalo vyšetřování. „Nikoho nezajímalo, kdo nám dával příkazy. Nikoho nezajímalo, proč se třeba zamykaly telefony. Nikoho. Policie chtěla mít obětní beránky, a když jsme se u výslechu snažily popisovat celou tu tragédii z jiného úhlu, řekli nám: ,Na to se neptáme.´ Do poslední chvíle jsme nevěděly, která z nás to odnese, a nakonec šly do vězení dvě vychovatelky,“ popsala Plevková. Podle novináře Josefa Klímy, který se po letech případem opět zabýval, mělo obvinění vychovatelek zakrýt zoufalý stav protipožární ochrany a zřejmě i rozkrádání majetku. Hlavně ale skutečnost, že požár založila chovanka ústavu, která tam nepatřila. Byla sice problémová, ale ne mentálně postižená. „Podle mě byl hlavním viníkem neštěstí celý tehdejší systém, který se nesnažil umístit nezvladatelné děti tam, kam opravdu patřily,“ uvedla Plevková.
Kromě dvou vychovatelek šla do vězení také Eva, která byla odsouzena na 5 let. Kvůli agresivnímu chování vůči dozorcům jí byl ale trest prodloužen. Pak ale přišla amnestie prezidenta Havla a v roce 1993 se dostala na svobodu.
Mladá dívka bez perspektivy měla štěstí, že potkala jezuitského pátera Františka, kterému se také říká „kněz vyděděných“. Několikrát vězněný chartista se dívky ujal a mimo jiné dosáhl toho, že se z ní stal o pět let později muž. Z Evy se stal René.
Díky své dobrotivosti si páter po boku Reného sáhl na dno. "René měl záchvaty těžké agrese, hlavně vůči sobě samotnému, neustále se podřezával, rozbíjel okna, největší radost z něj měl sklenář, za kterým jsme pořád chodili. Takový člověk se na vás přisaje a vy nemáte chvilinku času, pořád musíte řešit jeho problémy, “ přiznal páter František Lízna.
Po půl roce Eva, která se pomalu začínala měnit v Reného, svedla páterovu švagrovou Alenu. Bouřlivý vztah vydržel dlouhých deset let. Pak si Alena zabalila kufry, rozešla se s Reném a odletěla do Kanady. To se samozřejmě podepsalo na psychickém stavu Reného, který zoufalou situaci opět řešil založením požáru, tentokrát v bytě, kde žil. Prý se chtěl udusit, nicméně akorát ohrozil ostatní obyvatele domu. Místo do vězení ale zamířil do brněnské psychiatrické léčebny. Na lásku rezignoval. „Těžko najdu někoho, kdo by chtěl takovýho kluka, jako jsem já – předělanýho. Navíc nevyhledávám lesby ani lehké ženy, já mám rád slušný intimní život. Chtěl bych jedině heterosexuální ženu, která by byla něčím mezi družkou a matkou. Slušnější, chytřejší, než jsem já. A musela by mít v sobě méně utrpení,“prohlásil v roce 2009.
O pět let později, v roce 2014, odešel z léčebny na vycházku, ze které se už nevrátil. Zemřel pod koly vlaku pár kilometrů od léčebny. Svůj život ukončil po 30 letech od tragického požáru v ústavu. Dožil se 46 let.
Zdroje:
1) 13. komnata Josefa Klímy
