Článek
Bylo úterý 10. 7. 1973, obyčejný den. Lidé čekající na tramvajové zastávce Strossmayerovo náměstí se ocitli ve špatný čas na špatném místě. Svou pomstu na společnosti se zde rozhodla vykonat mladá dívka, která usedla do nákladního vozu a vjela na chodník s cílem zabít co nejvíce lidí. Nešlo o žádné zkratkovité jednání, čin měla předem promyšlený. „Proboha, vy jste usnula?“ Vyhrkl na ni jeden z policistů. Její odpověď všechny šokovala: „Ne, neusnula jsem a brzdy jsou v pořádku. Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala.“ V důsledku jejího počínání zemřelo celkem 8 lidí ve věku 60 -79 let, 6 lidí bylo těžce zraněno a 6 lidí zraněno lehce.
U výslechu uvedla, že tímto činem chtěla naplnit svůj princip, který definovala takto: „Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost. V tom spočívá ten princip.“
Během vyšetřování se řešilo i kádrové hledisko, tedy původ pachatelky. Rodiče nebyli politicky angažovaní. Otec byl bankovní úředník v důchodu, matka zubařka, starší sestra absolventka VŠ humanitního směru. Její rodina spadala do kategorie pracující inteligence.
Uvedla, že se o politiku nikdy nestarala, že události kolem roku 1968 jí byly lhostejné, její čin nebyl rozhodně motivován politickými důvody. Byla to čistě jen odveta lidem za to, jak se k ní po celý její život chovali. Nepociťovala žádnou lítost. Vyjadřovala se tak, že její čin nebyl výsledkem zoufalého činu, nýbrž čin pramenící ze zdravého rozumu. Prováděla bilanci svého života a svých možností a došla k závěru, že už nemá šanci najít si jiný způsob života, který by jí vyhovoval. Nebylo jí dáno, aby mohla žít jako ostatní. Samotná její sebevražda by ale nic neřešila.
Vyšetřovatelům popisovala, jak byla doma u svých rodičů nešťastná, charakterizovala je jako bezcitné lidi. Tělesné tresty byly běžné, zejména od otce a obou babiček, které se k nim nastěhovaly. Postupně prý mrzačili její duši. Ve škole se učila velmi dobře, chodila na soukromé lekce němčiny a klavíru. Ve škole se jí posmívali, označovali ji různými přezdívkami a její sestra se za ni prý styděla. Obviňovala svou matku, že se nestarala dostatečně o to, aby byla dobře oblékána. Ráno vstávala se strachem, co zase ten den zažije. Měla pocit, že se jí všichni vysmívají. Klid zažívala jen ve chvílích, kdy spala. Začala chodit za školu, doma přibývaly konflikty. Ještě když chodila na základní školu, pokusila se o sebevraždu. Spolykala dvě tuby prášků. Život jí zachránila její sestra. Její matka to prý brala na lehkou váhu. Vysmála se jí, že na sebevraždu musí mít člověk pevnou vůli, což ona rozhodně nemá. Její nechuť chodit do školy přetrvávala, postupně byla přemisťována do jiných škol. „Do školy jsem už úplně přestala chodit, k tomu mne nikdo nedokázal jakýmkoli prostředky donutit, a v té době jsem také ze zoufalství několikrát utekla z domova. Vždy jsem však byla chycena a vrácena zpět.“ Kvůli trvalému záškoláctví a výchovným problémům byla několikrát vyšetřována psychiatry. Na čas byla i hospitalizována, ocitla se v Dětské psychiatrické léčebně v Opařanech na Táborsku. Důvodem hospitalizace byly poruchy neurotického rázu v pubertě u disharmonicky se vyvíjející osobnosti. Dle záznamů z léčebny měla neurotické projevy, bolela ji hlava, do programu se zapojovala s nechutí, její chování se vyznačovalo afektovaným teatrálním vystupováním, měla snahu prosazovat své názory a vůči sobě zastávala nekritický postoj. Uvádí se, že měla nadprůměrný intelekt se značnou variabilitou výkonů a výrazně se zajímala o literaturu. V Opařanech dokončila povinnou školní docházku. Na období, které tam strávila, nevzpomínala ráda. Prý ji tam hned zkraje pobytu jiné děti zbily, protože si prý o sobě moc myslí. Podle výpovědi její starší sestry pobyt v tomto zařízení nebyl dobrou volbou, protože se po návratu domů její chování ještě zhoršilo. Naučila se tam kouřit, mluvit sprostě, byla líná a ovlivnilo ji to také v intimním životě. Začala sexuálně více inklinovat k ženám. To potvrdila i Hepnarová, kdy popisovala, jak se v Opařanech sexuálně sblížila s jinou dívkou. Dle jejích slov šlo o pouhé tělesné objevování, nic citového.
Na žádost matky byla z léčebny propuštěna. Vyučila se knihařkou. Tehdy ji hodnotili jako tichou, do sebe uzavřenou, samotářskou dívku s průměrným prospěchem. Během svých studií, když jí bylo 16 let, napsala dopis jednomu lékaři z psychiatrické léčebny, ve kterém svým způsobem volala o pomoc. Zmiňuje se v něm, jak nesnáší společnost, která jí zmrzačila duši, jak jí nikdo nerozumí a že je nejšťastnější, když je sama. „Je mi smutno, já je nenávidím, ale proč nikomu nedokážu ublížit?“ Píše mimo jiné v onom dopisu lékaři.
V roce 1970 se pokusila zapálit venkovský dům v Zábrodí, který zdědil její otec. Jednak se chtěla pomstít svému otci, kterého vnímala jako příčinu svých těžkostí v rodině, jednak byla tato nemovitost příčinou neshod a častých hádek rodičů. Podle matky otec na nemovitosti zbytečně lpěl a dával do ní peníze, které by mohla rodina využít i jinak. V tu noc, kdy se pokusila nemovitost podpálit, v ní náhodou spala její starší sestra a 2 podnájemníci důchodového věku, kteří oheň uhasili. Ve výsledku nevznikla výrazná škoda na majetku a nikdo by se o tom nedověděl, kdyby se k činu později Hepnarová sama nedoznala.
Jejím největším přáním bylo odejít z domova, a to kamkoliv. Vystřídala různá zaměstnání mimo Prahu. Udržovala písemný kontakt se svou sestrou, která ji přiměla k návratu domů. Matka jí zaplatila řidičský kurz a koupila ojetý vůz. Hepnarová se díky matčině pomoci naučila řídit a mohla tak nastoupit na pozici řidičky u pošt a komunikací. Zde prý zažila ze strany kolegů zesměšňování za jejími zády. Vadilo jim, že nekomunikovala, pořád se mračila, za volantem byla jakoby duchem nepřítomná. Kolegyně sepsaly stížnost a prosbu, aby s ní nemusely jezdit. Byla prostě divná. V práci začala skoro všechny nenávidět, doma měla pocit, že se dusí. Vadilo jí, že je na rodičích stále závislá. Stále více se jí do mysli vtíraly myšlenky na pomstu společnosti, do které nedokázala zapadnout a která ji v jejích očích neustále ponižovala.
Olga Hepnarová
Odstěhovala se do malé chatky nedaleko Prahy v obci Oleško, která se ale přes zimu nedala pořádně vytopit. V roce 1972 si našla své poslední místo u Pražských komunikací, kam problematicky dojížděla ze své chatky. Její snaha stát se nezávislou na rodině ji vyčerpávala. Mívala problém s dojížděním a s tím, že se přes zimu v chatce žilo velmi těžce. Zažívala stavy, kdy byla úplně bez energie. Musela se nutit, aby vůbec vstala z postele a šla na záchod. Nakonec se odstěhovala na ubytovnu, kde poznala svého přítele. Byl vážně nemocný a měl rovněž duševní a nervové problémy. Bezmezně se do ní zamiloval, pro ni to byl spíše blízký člověk, díky kterému není úplně sama. Rozuměli si spolu, ale více ji přitahovaly ženy. Právě on se jí snažil nejvíce pomoci. V roce 1973 ji přiměl, aby vyhledala odbornou pomoc. Dostavil se s ní k psychiatrovi, u něhož byl pacientem. Přišli po skončení ordinačních hodin, bez lékařského doporučení. Lékaři sdělila, že si přeje jít do Bohnic, protože se cítí být unavená a potřebuje si odpočinout. Lékař nad ní v podstatě mávl rukou. Dle jeho vyjádření děvče nejevilo známky akutní duševní poruchy, tak ji poslal domů s tím, že pokud je unavená, ať si vezme dovolenou. A pokud má potíže, ať se obrátí na svého obvodního lékaře. Dle slov jejího přítele byl s ní psychiatr hotov během 4 minut. Následně od lékaře odcházela s pláčem a mluvila o beznaději. Pomoc se snažila najít také u své kamarádky, která pracovala jako zdravotní sestra. Té se Hepnarová začala postupně otevírat. Nicméně ve výsledku ona kamarádka nad ní zlomila hůl. Došla k závěru, že jí není pomoci a že bude raději řešit své vlastní problémy. Aby Hepnarová přišla na jiné myšlenky, vzal ji její přítel na dovolenou na Slovensko. Ale nakonec ani to nepomohlo a neodvrátilo to její myšlenky na pomstu společnosti.
A tak dne 10. července 1973 došlo k již popisované tragédii.
místo tragédie
Byl jí přidělen advokát JUDr. Topič, který byl nejen právník ale také promovaný psycholog. V této kauze se snažil nad rámec svých povinností. Měl to velmi ztížené, neboť s ním Hepnarová téměř nespolupracovala a svými výroky typu, že činu vůbec nelituje, nebo že si přeje trest smrti, mu práci nikterak neusnadňovala. Pokoušel se zpochybnit znalecký posudek, dle kterého nemá Hepnarová žádnou duševní chorobu a poukazoval na znaky počínající schizofrenie. Ona si trvala na tom, že je v podstatě zdravá. Kdyby byla označena za duševně nemocnou, její čin by neměl takovou hodnotu. A když by byla popravena, dá se tím najevo, že skutek spáchal v zásadě normální člověk.
Dne 6. dubna 1974 byla Hepnarová shledána vinnou z trestného činu vraždy a odsouzena k trestu smrti. Matka Hepnarové se pokusila podat odvolání a později také požádala o prezidentskou milost. Její advokát se pokusil o obnovení soudního řízení. Žádal o nový znalecký posudek.
Na vytváření nového znaleckého posudku se podíleli stejní odborníci, ačkoliv advokát žádal kvůli objektivitě o jiné. Velká část posudku byla zachycena jako rozhovor, v němž Hepnarová uváděla, že slýchává hlasy svého pravého otce Winifera, že s ním rozmlouvá. Prý ji uklidňuje, že ji vysvobodí. Tvrdila, že trestný čin, za který pyká, spáchala Hepnarová, ne ona. Prý si onen čin pamatuje, ale někdo ji řídil a nesmí o tom mluvit. V rozhovoru vystupovala jako Winiferová…
Dle závěru posudku i přesto odsouzená netrpí žádnou duševní poruchou. Je citově chladnou, schizoidní a hysterickou osobností, vykazuje nadměrnou fantazii. Je schopna chápat smysl trestního řízení… V závěrečném shrnutí se však nově objevilo, že činu lituje a že uznává nepřiměřenost své pomsty. Obhájce nakonec doporučil Hepnarové stáhnout zpět návrh na obnovu řízení a s nadějemi vyhlížel na udělení milosti. Marně. Byla oběšena dne 12. 3. 1975. Šlo o popravu poslední ženy na území Československa.
Samotářská Hepnarová se nechala ovládnout svou nenávistí. Dlouhé roky v sobě dusila své negativní emoce, které jednoho dne vytryskly ven. Po svém činu cítila úlevu, že to dokázala. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby našla kvalitní odbornou pomoc. I dnes se tyto případy bohužel stávají. Dlouholetá frustrace, pocit osamění a někdy i marné volání o pomoc vyúsťují v tragédie. V roce 2005 se činem Hepnarové inspiroval Viktor Kalivoda, známý také jako Lesní vrah. Během procesu vyjádřila Hepnarová směrem ke společnosti své přání: „…A chci vás nyní požádat, abyste si takové lidi nepěstovali, protože když je nebudete pěstovat, nebudou myslet jako já a také tím pádem neudělají to, co jsem udělala já.“ Možná by se naše společnost měla zamyslet nad tím, proč se situace stále opakuje. I když málokdo je schopen sebereflexe, natožpak společnost jako celek.
Zdroje:
1) CÍLEK, Roman. Olga Hepnarová: zabíjela, protože neuměla žít. V Praze: Nakladatelství XYZ, 2010. ISBN 978-80-7388-338-6.
2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Olga_Hepnarov%C3%A1
3) https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/olga-hepnarova-vyroci-40-let.A150302_171759_krimi_cen
4) https://pantharei.estranky.cz/clanky/pripad-zabrodi.html
5) https://pantharei.estranky.cz/clanky/vysetrovani.html
