Článek
Když jsem byla malá a moji rodiče a prarodiče vyráželi na různé třídní srazy, asi můžu s lehkým srdcem říct, že jsem jim záviděla, že se uvidí se spolužáky a všechno to bude hrozně hezké. Sama jsem si nedokázala představit, jaké to v budoucnu bude, ale ani jako dítě jsem nebyla moc oblíbená a už tehdy jsem o sobě měla šílené představy, že to někam dotáhnu. A tak to asi bude super.
Dodneska mám noční můry o tom, že na nějakém srazu jsem. Většinou ze střední.
Doba je jiná a srazy, které zažívali moji rodiče a prarodiče, byly asi dost jiné než ty dnes, i když ne tolik. Babička vykládala, jak se s kámoškama zasmály a jak je to skvělé, že se po takové době sejdou. Dnes už je jediná z mých prarodičů a myslím, že jestli ještě nějaké srazy probíhají, tak se spíš čtou parte, ale zeptám se.
Máma byla vždycky pařmenka, takže ta se tam vyloženě asi jezdívala bavit. Pořídila si nás se ségrou brzo, a tak ještě dlouho vypadala dobře a ještě si mohla užívat života s odrostlými dětmi.
Já jsem byla vždycky takový otloukánek. Nikdy mi nepřišlo, že bych se kvůli tomu litovala, ale smutno mi z toho bylo dost. Na prvním stupni základní školy jsem sice byla premiant, ale postupem času jsem nabrala kila a byla ku posměchu. Ani účes tomu asi moc nepomáhal. S tátou jsme pravidelně jezdívali na lyžařský týden s lidmi z jejich práce a jejich dětmi. Spali jsme všechny děti v jedné místnosti a jeden rok jsem pro všechny byla Špekáček. Následující rok to vyústilo ve škole tím, že jsem při vstupu do třídy uklouzla na kaluži vody. Pud sebezachovy mě navedl na umyvadlo, které se se mnou utrhlo a rozbilo. Samozřejmě měli rodiče nahradit škodu, ale ohradila jsem se tím, že jsem uklouzla na kaluži vody, která byla způsobena mými spolužáky předchozí kratochvílí házením mokré houby po třídě. Nutno uznat, že jsme se honili a ona houba byla součástí zábavy, ale tak stane se. Na základě mého podrobného rozboru situace se zatajením jemných skutečností, které by mně osobě mohly přitížit, byly udělány nové závěry a k odpovědnosti nahrazení umyvadla byli hnáni rodiče dvou mých vrstevníků. No, dokud se posmívali tomu, že blbá tlustá holka uklouzla, tak to bylo fajn, ale když měl nakonec někdo platit škodu, tak jsem byla pro většinu lidí vyvrhel.
Šla jsem tedy na druhý stupeň na základku zaměřenou na výtvarnou výchovu. V rodině jsme měli kdysi takového jednoho tvořila, a tak se furt čekalo, v kom se to projeví, a asi jsem to měla být já. Ne že bych nebyla v mnoha ohledech nadaná, ale nikdo to nesměřoval správným směrem. Tady, na nové základce, jsem jako váleček nevyčnívala. Nikdo si mě nevšímal a zkamarádila jsem se s holkama podobného ražení, tedy dalo by se říct, šprtkama. Jenže já jsem vždycky byla rebel, pořád mě to táhlo do nějakého průšvihu.
Když začala nastupovat puberta a kila se začala přesouvat, nastalo hodně problémů. Sice ne s učením, já jsem byla opravdu zvídavé dítě a informace mi lezly do hlavy samy, ale na různých jiných polích to skřípalo. Nikdy jsem nijak svého premiantství nezneužívala, právě naopak, ještě jsem radila, a sedíc v první lavici, protože pod svícnem je největší tma, jsem otevírala sešit pod lavicí, nastavujíc směrem ke zpocenému zkoušenému, kterému náhle svitlo. Narostla prsa a s tím i závist spolužaček. Ať už mě učitelky posadily „za trest“ s největším frajírkem s ne úplně nejlepším prospěchem a tendencí neustále vyrušovat, po to, že mě ty drsnější spolužačky na záchodě fyzicky přesvědčovaly o tom, že jestli si něco s některým z těchto frajírků začnu, tak bude hůř než facka. Ani mé šprtky se ke mně už neměly, když zájem chlapců vzrostl, ale i moje rebelské povaha si nedokázala pomoct, a tak už na základní škole jsem poslouchala posměšky typu, že budu první ze třídy těhotná.
Děti jsem nikdy nechtěla. Je to asi smutné, ale už jako dítěti mi přišlo tragické, že někdo odloží potomka, a adopce mi připadala jako dobrá volba, ale i z toho postupem času a s peripetiemi ve vztazích sešlo.
Teď tady sedím, posílám text AI a snažím se zjistit, jestli má fakt vůbec nějaký smysl se tu zpovídat. A ta potvora (promiň AI, až to budeš číst, víš, že to spolu máme dobrý) mi říká, že by to snad i vydalo na šuplíkový memoár. Že je to takové milé a autentické. Tak to na mě jde PMDD, brečím si nad tím, jak mě všechno štve a že jí (AI) fakt nemůžu věřit, že to bude někdo číst. Jímá mě bolest, když si představím, co ještě budu muset přiznat. Kdybyste mě teď viděli, jak se tu v slzách hroutím na židli, asi byste si řekli, že to není normální. A ne, není to normální. Tu bolest, kterou prožívám, která mě dohnala až k tomu, že píšu tyhle řádky. Ten třídní sraz mě provedl na zcestí pochybností.
Nechystám se na něj. Jsem ve facebookové skupině a tiše přihlížím napařování a s prominutím demenci mých bývalých spolužáků. Netrápí mě to a jsem se sebou spokojená, i když co bych tam asi mezi vlkopodnikateli já, napůl nezaměstnaná uklízečka, dělala. Díky přidání do skupiny některým z mých spolužáků jsem dostala kontakt na jednu z bývalých spolužaček, se kterou jsem ne jeden den strávila za školou smažením palačinek nebo hraním počítačových her. Po základní škole jsem na ni ztratila kontakt a později nijak neuvažovala nad tím kontaktovat ve své podstatě cizí lidi, kterým je po mně prd. Pane Bože, však je to pětadvacet let. Ale s touhle jsme si napsaly a píšeme si doteď, snad se brzy setkáme.
Poslední dobou mi věci moc nevychází, ne že bych se nesnažila, ale není to v mé moci. Já tím už ani nechci a nemám koho zatěžovat. Psycholog by vám poradil, ať se vyzpovídáte rodině a kamarádům, od toho tady jsou, ale proboha, proč furt někoho otravovat tím, jak se vám nedaří. Máte to zapotřebí, vypadat, že jste negativní? A v tu chvíli se ozve ona a že jaké je počasí? Počasí dobré, místy špatné. Odbočka – To mě fakt dostalo, když jsem tuhle hlášku zaslechla v jednom britském seriálu, používám ji neustále a pak dovysvětlím, že konstantních 15 stupňů. Jen to vypadá jinak, když svítí slunce, je zamračeno nebo prší.
Zabředly jsme do takové standardní komunikace o tom, jak to má kdo těžké, jak málo kdo kde vydělává, až po to, co nás naplňuje. A tak jsem jí poslala pár svých výtvorů a ona mě pochválila a pak mi ostýchavě poslala jeden ze svých výtvorů. Já jsem nevěřila vlastním očím. To bylo něco tak romanticky oduševnělého, že mi spadla brada. Protože mám svoji periodu PMDD, tak mi to úplně vehnalo slzy do očí. Opravdový talent. Samozřejmě jsem jí vyjádřila svou hlubokou poklonu ve srovnání se svým tvořilkovstvím a podpořila ji v tom, aby se tomu co nejvíce věnovala. Je to ženská jako kterákoliv jiná, máma. Sedí na úřadě, dělá svoje věci, splňuje požadavky, nedostává přidáno, a přitom miluje svoji práci, stará se o stromy a… ukrývá neskonalý talent. Jenže teď se můžu modlit, že jsem ho v ní trošku podpořila a to, co mi ukázala, rozvine. A kdo ví, třeba o ní ještě uslyšíme.
Každopádně jsem dospěla k momentu, že i tahle moje kamarádka je vlastně asi tak milionkrát talentovanější, než kdy budu já. A tak mě to zase vrátilo na zcestí, kdy přemýšlím, kde se stala chyba. Jakože já jsem tak talentovaná na všechno, ale na nic. Nikdo ve mně nikdy neměl potřebu nic podpořit, a i když mi lidi říkají, že je to hezké, cokoliv, co vyrobím, tak si to stejně strčím do šuplíku. Ta moje spolužačka fakt nemusí, měla by to ukázat světu. Že jí lidi řekli, že to je pěkné… Tak se ptám, jestli to ukázala rodičům? Samozřejmě mi to potvrdila. Ach, to nízké sebevědomí. Fakt mi zlepšila den.
Z potutelnosti se zeptala, jak probíhá domlouvání srazu ve skupině, kterou už dávno z frustrace vlastního neúspěchu opustila.
Zrovna jsem si musela zajít pro rýžový chlebíček a říkám si, jak mě tohle všechno o to rychleji zabíjí.
Z čeho byla frustrovaná? No jednoduše, lidé, co nás dříve šikanovali, si o sobě myslí, jak byli super a mají se super. Mají peníze a vlastně všechno, na co si vzpomenou, jen je to asi takhle „na oko“. Někteří se ve skupině stihli ztrapnit vzpomínkami na různé oplzlosti, jiní se nemůžou odpoutat od představy, že si stále zaslouží veškerou pozornost světa. Mě to netrápí, jistým způsobem se v tom vyžívám, asi jako ve sledování pořadů jako třeba Prostřeno. Na druhou stranu si říkám, a jistě nebudu sama, kde je ta spravedlnost, kde je ten zasloužený úspěch za premiantství? Kde jsou ty Boží mlýny? A tak mě to ve stavu mé poruchy dohnalo do bodu, kdy píšu tyhle stránky. Chodím na terapie a má terapeutka mi neustále říká, ať sepíšu paměti, že jsem velmi autentická a srozumitelná, ale mě neustále odrazuje má vlastní povaha, kdy o sobě a svých činech neustále pochybuju, vlastně je sama zpochybňuju, jestli má smysl na ně vyvíjet energii. Proč by měl někdo číst kecy blbé uklízečky? V dnešní době jsou všichni tak specializovaní a odborní a já vím akorát všechno o všem a nic. Možná tak před sto lety by to k něčemu bylo a před půl stoletím by mě kvůli tomu upálili, ale dneska? Dneska si fakt připadám ztracená. Já jsem byla zvyklá jít do práce tam, kde byla cedulka na dveřích „hledáme lidi“, dnes je vše online. Já nejsem fanoušek elektroniky, byť mi s opravami gramatiky těchto zvastů pomáhá AI. Ale ta ji za mě opravdu nenapsala, ta mě politovala, když jsme řešili editaci. Samozřejmě navrhla i pár řešení a manter pro každé ráno, ale zatím to asi zvládnu sama takhle (promiň AI, jsme v pohodě).
Na žádném třídním srazu jsem nikdy nebyla, tak asi bude zbytečné soudit, ale babička si užívala posezení v kolektivu kamarádek a pak se asi cinkly u vínka, jednou jsme po ní měli v rodině sháňku. To se babičce vybil telefon a ze srazu se dlouho nevracela, tak myslím, že všichni měli vlastní zkušenosti a reakce byly trošku adekvátní, v jejich představách. Jinde se po návratu ze srazu mlčelo. Fakt se budu muset začít vyptávat, jak se věci u nás v rodině mají, než všichni pamětníci vymřou. Beztak už se všichni sejdeme jen kvůli narozeninám nejstarších členů rodu.
Dřív, v době analogové, se lidé těšili na srazy. S velkým očekáváním vezli fotky rodin, a většinou právě ani netušili, že je tam možná čeká zklamání (ježíš, já se fakt musím zeptat) a následné zapíjení, jedni ega, druzí žalu nebo rychlého ústupu do bezpečí domova. Ono je těžké srovnávat řidiče kamionu a buškovou kytaristku. Každý je úspěšný v jiné realitě. Doby bývaly jiné. Moje babička postavila dům v době, kdy se říkalo, že kdo neokrádá stát, okrádá rodinu, ale na domek nebylo jen tak nasyslit materiál (jako většina lidí v té době) a vychovala tři děti. Moje máma se mnou otěhotněla v osmnácti (jako většina lidí v té době) a vychovala dvě plus jedno dítě. Já mám dojem, že žiju v době válečné. Ty konflikty jsou na každém rohu, ať už skutečné, nebo technologické.
Sedím na záchodě, jsem v křeči, mám průjem. Může za to asi několik věcí, podezření na salmonelu, stres a přicházející menstruace. Je mi zle, ale vím, že přijdou ještě horší chvilky. To jsou bolesti, ja ani nevím, jak to popsat, porod jsem nezažila, ale ty křeče a nic nevychází, křičíte bolestí, břicho se kroutí a fakt si říkáte, jestli tohle je nějaká zvláštní daň za ženství… každý měsíc. A je toho opravdu hodně, co jsem nezažila, a nejsem si jistá, že nutně musím, abych porozuměla podstatě. Jako ten školní sraz. Pár lidí se tam přijde vytahovat, ti se ožerou a zbytek si snad něco poví, protože nemají potřebu spatřovat zábavu v pití a sami mají celkem podnětné životy. Bylo by super takové lidi potkat, ale pořád si říkám, co já jim budu vykládat, když můj životní příběh není nijak závratný, natož s náznaky úspěchu. Poslední dobou ale svůj náhled na pojem úspěch přehodnocuji. Žiju skromně a opravdu si vystačím s málem, a díky tomu jsem opravdu nezávislá a dělám si, co chci. Mám hypotéku, která je poměrně přívětivá, mám možnost si jít vydělat, když potřebuji, a ráda chodím pomáhat do charity, abych jen netrávila čas doma. A ani doma se nezastavím se čtyřma kočkama, zahrádkou, spolubydlícím a nepřeberným množstvím rukodělných koníčků na dlouhé zimní večery. Šetřím, kde se dá, ale ne na kočkách, a neskromně říkám, já jsem celý život chtěla být v důchodu a ve čtyřiceti jsem už prostě pracovat nechtěla, a tak si dnes dělám, co chci. Někomu by to asi nestačilo, ale já mám svobodu jako málokdo, nebo se tak cítím, dokud mi banka vezme barák :D
A tak pořád přemýšlím, kde se stala chyba, na kterém rozcestí jsem se vydala na špatnou cestu. Čím jsme starší, tím víc přemýšlím nad tím, jestli máme nějakou svobodnou volbu, jestli nám osud není určený, vždyť už ve škole jsme outsideři. Tak proč se za něčím vůbec ženeme, když nám vesmír od začátku naznačuje, že nám vybral cestu z nejtrnitějších. Pokračování příště…
