Článek
Když procházím různými terapeutickými pohovory v rámci snahy vyřešit svoji bezútěšnou situaci, tak se mě neustále ptají na sebevražedné sklony. A já je skutečně nemám. Jsem sice frustrovaná z vlastní existence, ale chtěla bych si po sobě uklidit, než odejdu, a ne to všechno přerušit. Ale prostě mám takové tendence nebýt. Jen se tak rozplynout, bez následků, vůbec se nenarodit. Moje existence sice možná pár lidí ovlivnila, ale nakonec, kdybych nebyla, nejspíš by se nic jiného ani moc jinak neodehrálo – kromě toho, že by spolu asi moji rodiče neměli důvod být a moje sestra by se taky nenarodila, ale tátovy spermie by nejspíš oplodnily jiné vejce… Jsou lidé, kteří poskytují práci, jsou lidé, kteří jsou úspěšní na poli svého oboru, jsou lidé, kteří jsou úředníci, jsou lidé, kteří se věnují svým koníčkům, jenom já se tu neustále patlám v nějakém bahně… Takové nadějné dítě to bylo.
Když jsem byla v pubertě a začaly různé problémy, od předvolání do ředitelny za obarvený proužek vlasů na rezavo, přes vyzvedávání ze školy v přírodě po nachytání učitelkami ve sprše s opilými chlapci, po rebelování proti třídní učitelce a jejímu nasávání v hospodě za rohem. Máma mi řekla, že ve středověku by mě upálili ve chvíli, kdy bych dostala první menstruaci. Nutno podotknout, že máma se mě vždycky zastávala, jen prostě vyjádřila svoje obavy. Mě to strašně, ale často mě napadá, jestli by to nebylo lepší. Dost často přemýšlím nad tím, jestli ta doba, ve které žiju, je ta správná, ale nemáme na vybranou, máme jen představy, jak by asi naše existence našla uplatnění v různé době. Já bych si přála žít na přelomu 19. a 20. století. Pořád si říkám, že bych byla v historii zapsaná někde po boku Toyen nebo Světlé, ale mám spíš takové podezření, že naše rodinné kořeny nemají nijak zajímavé původy a nejspíš bych stejně pošla při nějaké podřadné práci v továrně nebo na poli. Právě… je tady ta možnost, že v jiné době bych byla jiná osobnost, která by tak nezápasila o přežití i přesto, že třeba dnes se zdá vše tak snadné, na dosah jednoho kliknutí.
S těmi kořeny to taky není žádná sranda. U nás v rodině je ticho po pěšině, nikdo není nijak moc na nic hrdý, spíš naopak, a tak se radši mlčí, ale pamětníci vymírají. Spousta úspěšných lidí, co jsem potkala, znala svoje předky, rodina byla na historii nějakým způsobem pyšná a tak se tradice a soudržnost dědila z generace na generaci. U nás nic. Spíš se furt táhla nějaká stigmata, jakože děda nemluví se svým bráchou, strejda chlastá, děda chlastá, násilí v rodině, druhá babička s dědou jsou ještě vyděšení z dob minulých, zabavení majetku, pronásledování českých Němců, partyzánství prastrýce až třeba tajný rozvod rodičů a mnohé a mnohé další.
To všechno bylo prostě tabu, a jestli cokoliv, tak jsem to pochytila z rozhovorů dospělých jako dítě. Když už jsme měly se ségrou rozum, tak se o věcech ještě míň mluvilo a nejvíc se nakonec mluvilo na pohřbech. V určitou chvíli mi došlo, že v tomhle žít nechci – ty každotýdenní obědy u příbuzných, tvářit se, že je všechno fajn, zatímco oni se zas bůhví kvůli jaké kravině na opravě chalupy pohádali. Ještě v pubertě jsem měla takové zvláštní tendence říkat rodině, jak by se k sobě měli hezky chovat, jak takové věci vyřešit rozumně, ale kdo bude poslouchat malé dítě. Fakt hodně mě to frustrovalo. Brečela jsem před nimi, nakonec byla i kolikrát hysterická, že mě nikdo neposlouchá. Kolikrát jsem se pohádala s babičkou, že se zastává svého agresivního, alkoholického, sobeckého syna úplně zbytečně. A hodněkrát jsme spolu kvůli tomu dlouho nemluvily. Přikládám to částečně její povaze kozoroha, ale mě to vždycky tak strašně trápilo. Ony ty hádky u nás v rodině z matčiny strany jsou celkem časté. Fakt nevím, čím to je, protože já jsem přece jejich produkt, ale mám k takovému chování odpor. Mlčení, popírání, neřešení problémů.
Moje poslední, dost tragická zkušenost byla návštěva mojí mámy. Poprvé v životě měla letět letadlem a strašně se bála, a tak si s sebou chtěla vzít podporu – kromě mého bratra si vzala i svou sestru a její rodinu. Já se těšila, ale měla obavy. Ubytování pro ně mi odřekli dva dny před příletem. Sehnala jsem garsonku, ve které nedávno někdo umřel, a šla ji dezinfikovat. Bohužel o patro níž bydlel náš známý, a to je takový nepřizpůsobivý, i když asi strašně inteligentní „jedinec“. Takže když mu bouchali na podlahu, že by chtěli spát, tak tomu ještě přihulil, že tam přece nikdo nebydlí. Přičemž z toho měli ještě s jedním známým srandu, a když jsme jim psali, že to sranda není, tak se akorát posmívali ožralí přes SMSky zpátky. Každopádně teta se strýcem si ubytování moc neužili a zbytek spal u nás.
Nevím proč, mám pocit, že vždycky všechno zvládnu, a tak si ani na většinu návštěv neberu volno v práci, stejně tu bývají na prodloužený víkend. A to byla asi ta chyba, že jsem se jim důsledně nevěnovala. Anglie, potažmo Ostrovy, nejsou úplně levná záležitost na výlet, ještě v tak početné skupině. Snažila jsem se naplánovat různorodou a levnou zábavu, ale opravdu, zkoordinovat různorodou skupinu lidí není snadné. A tak při prohlídce města dojdete k WC, všechny upozorníte, že je zastávka na WC, tudíž prostě všechny, aby se přinutili k vyprázdnění. Nikomu se nechce. Tak uděláte kilometr směrem dopryč a najednou ejhle, někomu se chce na záchod. A tak je to se vším: tady je kafe, teď ne, dáme si jinde. Jinde nebude, dejte si teď. Jinde: proč si nemáme kde dát kafe? No, nakonec není jejich chyba, že se jim návštěva nelíbila a že jsem to nenaplánovala líp. Když jsem rodině/nespokojeným hostům s brekem řekla, že jsou nevděční, tak ráno bez rozloučení utekli. Když mi došlo, že mámu s bráchou tetka potichu vyzvedává, protože bratranec už neměl dovoleno u nás spát, tak jsem akorát doběhla odjíždějící autobus.
Celou dobu nebyli schopni si koupit nic v Tescu, ani instantní kafe, jako by to bylo někde na Marsu a angličtinu v životě neviděli, ale najednou si i zjistili, kdy jim jede dřívější autobus na letiště. Já chápu, že se cítili dotčení, ale poslouchala jsem jejich historky, jak 14 dní vyměšovali do tureckého hajzlu a dovolená super. Tady jsem chtěla, ať si koupí oříšky pro veverky, že jim budou žrát z ruky, a přišlo jim to divný, až zbytečný, a nakonec ještě litovali, když se brácha honil v parku za veverkami, které si myslely, že něco dostanou. Jenže tetka byla vždycky trošku nosánek navrch. Nabídla jsem jim doma kafe, ale že mám jen turka nebo instantní, tak že instantní. Vařím vodu a že jestli mám mlíko a cukr, tak říkám, že jo, ale že cukr jen moučka, že normálně nesladíme. Odpověď, že si teda to kafe nedají, když nemám cukr, mě překvapila. Vrcholem všeho bylo, když jsem tetě a strýci dala na garsonku po zemřelém rychlovarnou konvici, ať si můžou alespoň ráno na snídani dát teplý nápoj, než nás přijdou vzbudit. Jaké překvapení, když přijdu do kuchyně a tam je moje skleněná konvice na čaj v odpadkovém koši. Vyposlechla jsem si, že jako přece nemůžou za to, že nemám konvici z varného skla, a že oni mají na takovou věc doma… přístroj. Řekla jsem jim, že já mám taky takový přístroj, jmenuje se rychlovarná konvice, ale od jejich návštěvy používám hrnec na plotně plný vody, jestli si nevšimli. Následující den se tetka s rodinou rozhodla, že si udělají vlastní program po muzeích, a dobře jí tak. My s mámou a bráchou jsme šli na all-you-can-eat a strašně si to užili, a věřím, že strýc a synovec by taky neprotestovali.
Jako fakt jsem jich za těch pár dní měla plné zuby, a to si myslím, že jsem se opravdu snažila vyjít vstříc v rámci možností, ale rodinu si člověk nevybírá, že? Takže takhle dopadl jeden z mých srazů po letech s rodinou.
A tak si tady od covidu žiju jak čarodějnice ve středověku, někde v lesích, a kdo mě potřebuje, ví, kde mě má hledat. Ne že bych si předtím nežila, ale od té doby je ten kontakt obecně dost minimální. A pak tu máme otcovu stranu. Tam to úplně vázne. Ani nevím proč. Když se s mámou rozvedli a on se pak nakonec odstěhoval, tak jsem ho celkem poctivě a ráda navštěvovala. Nějak si moc nevzpomínám, jak to měla moje ségra, ale se mnou nechodila. Asi jsme pro něj nebyly se sestrou úplně naplnění. Vím, že nás má rád, ale nekomunikuje sám od sebe. A nakonec ani sestra nekomunikuje. U ní vím, že je tam hodně výčitek v rámci rodiny i vůči mně, ale prostě to radši potlačuje tak, že ani nevím, jakou má adresu, a její děti jsem nikdy neviděla, ale dneska už chodí na první stupeň základní školy. Nikomu nic nevyčítám, vím, co například sestra vyčítá mně, ale chápu to, a stejně se se mnou nebaví, jako by to moje pochopení prostě nebylo dost, jako by ta její sebelítost a nepochopení a neochota se sama ptát byla omluvou. Stejně jako s otcem. Jeho výchova byla pedantská, ale já to oceňuji. Někdo by asi dneska řekl, že to je tak trošku Stockholmský syndrom, ale on nebyl zlý. Jen chtěl, ať z nás něco vyroste. A právě proto mám dnes milion a jedna znalostí všeho a ničeho a připadám si poměrně nezávislá.
Moji rodiče byli strašně mladí, když jsem se narodila. Pamatuju, že na jejich snubním prstýnku bylo datum 11. 11. 1985. Já jsem se narodila 11. 7. 1986. Já nevím, teď si zase musím dát pauzu, protože to je prostě frustrující, když tak nějak tušíte, že kdyby vás někdo plánoval, tak to třeba bude jiný. Ale pak se zase musím zamyslet a vím, že nás vždycky rodina podporovala, ať už jsme se rozhodly se sestrou jakkoliv. A jsme zase u toho. Jako proč? To nás fakt nemohli směřovat nějakým pořádným směrem, jako to dělali rodiče jiným dětem? Jsem učitel, budeš učitel; stavím rádia, budeš dělat elektroniku; táta je kuchař, půjdeš na číšníka. U nás ne. První „svobodné“ děcka v rodině, revoluce za rohem, tak jim pojďme vysnít lepší budoucnost. No ale teď. Vlastně ne tak první děcka v rodině, ale první po dlouhé době a první naděje na „svobodu“.
Babiččina sestra si pořídila děti docela pozdě, a to byli prastřenice a bratranci, a ti se vydali do světa, hned jak to šlo. Tátův bratr měl taky dvě děti, ale byl jaksi o 15 let starší, takže byli ve stejné věkové kategorii jako prapříbuzní (v angličtině – cousins). Sestřenice je učitelka a jako jediná v rodině vystudovala v řádném termínu vysokou školu. To je z otcovy strany vše. Z matčiny jsem to až já dotáhla na diplom z vyšší odborné. Jak záslužné. Tetka už si teď na staré roky taky dodělala vysokou. No ona, aby něco neměla, když je nejlepší. A moji prasourozenci přes koleno? To je zajímavé. Ti teda dobře pocestovali. Prasestřenice žije v Americe. Naposledy se mi to strašně hodilo, když jsem si chtěla koupit parfém. Moje máma kdysi dostala od nějakého obdivovatele parfém, který mi opravdu utkvěl v paměti. Teď, když jsem „nezávislá“, tak si kupuju, co chci, a tohle jsem prostě musela mít :D. Jenže onen parfém už je dneska vintage záležitost a jediný na světě byl v Americe. Tak jsem ho zaplatila, poslala na adresu prasestřenice přes koleno, a ta ho dovezla při návštěvě s dětmi do Česka a odtamtud mi ho máma poslala do Anglie. Sice ani pomalu nevím, jak se tahle moje část rodiny vůbec jmenuje, ale když dojde na „emergency“ :D, tak dokážou podržet. Prabratranec procestoval kus světa, a to mu fakt závidím. Ne že já sama bych se nikam nepodívala, ale on fakt zažil svět v jiné době. Takže když jsem se v životě setkávala s lidmi, kteří mi vykládali, jak s bratranci a sestřenicemi zažili kdovíco, tak mi bylo smutno. Já jsem neměla moc přátel a na rodinných oslavách jsem často poslouchala o tom, jak je Radek zase někde v Jižní Americe, v Anglii na jahodách vydělává, na Aljašce na rybách vydělává, ale nikoho z rodiny ani nenapadlo, že ti dva špunti, co tu sbírají jablka, aby měli v neděli na fotbale na sodovku a lízátka, taky asi nebudou jen sedět doma na zadku a vychovávat další generace. Samozřejmě, že nás nemohli pověsit na krk člověku, co má nejspíš sám starosti sám se sebou, ale měli alespoň vidět ten potenciál, že člověk nemusí taky jen plodit další jedince.
Ve skutečnosti takový byl asi plán a byl dobrý. Revoluce, podnikání, nové obzory – pro všechno tohle potřebuje moderní muž schopnou a spolehlivou ženu, a tak od dětství bruslím (s odporem), lyžuju, plavu, hraju tenis, stolní tenis, badminton, střílím z luku a vzduchovky, jezdím na kole, chodím po horách, zajímám se o historii, umění, flóru, faunu, počasí, vesmír, techniku, architekturu… proto se věnuju snad všem druhům zkrášlování světa okolo sebe: vaření, pěstování, šití, kreslení, focení, snaze pochopit život a podporovat, co je správné. Jasně… co je správné, nenechme se vysmát. Jako nechci říkat, že jsem dokonalá, fakt nejsem, ale dost lidí už mi to vyčetlo. Kromě toho, že po mně jiní řvali, že jsem čarodějnice, někteří se mě dokonce pokoušeli napadnout, když jsem si řekla o výplatu. Jo, nestalo se mi to jednou, ale jednou jsem to dotáhla až k soudu. A ano, je to děsně otravné. Já sama dokonalá být fakt nechci, ale každá interakce, každé poučení mě činí lepší a zkušenější. A k čemu to je? Mohla bych tím někoho otravovat na třídním srazu. Třeba někoho, kdo toho má v životě ještě míň zajímavého než já, aby nemusel všem nabízet práci v rozvážení automatů na kávu a tvářit se, jak se má jako pán.
Pokračování příště…
