Článek
Když jsem byla na základní škole, slýchávala jsem od spolužáků, že jejich rodiny občas jezdí na chatu. Buď na svoji, nebo na chatu k příbuzným.
Záviděla jsem jim to.
My chatu neměli, ani jsme neměli příležitost jezdit k někomu, kdo ji měl.
Jako starší a posléze dospělá jsem vždy pokukovala po různých chatičkách a chatách, kdekoliv jsme byli a snila o tom, jaké by to bylo, kdyby byla naše a kdybychom tam trávili víkendy a dovolenou.
Bylo to něco nepředstavitelného a vzdáleného, něco co znělo jako pohádka.
Miluju takové ty retro chatičky ze sedmdesátých a osmdesátých let. Takové, které pomáhal stavět můj táta na svých fuškách, po celé republice. Chatky se špičatou střechou a malým balkonkem v prvním patře, obité dřevem. Ale líbí se mi i jiné, které můžou mít různý tvar. Záleží na tom, jakou má atmosféru místo, kde stojí a okolní krajina.
A světe, div se. Nikdy bych netušila, že jednou budu takovou chatičku mít. Shodou okolností a taky vlastní přičinlivostí, kterou sebou přináší dospělost, jsme takovou chatičku koupili a už čtvrté léto, čtvrtou sezonu se těšíme z pobytu v ní a u ní.
V naší chatičce je zapsaná celá historie lidí, kteří ji vlastnili před námi. Ve starém kredenci je nádobí ze sedmdesátých let a možná i starší. Talíře, hrnečky, příbory mají v sobě otisk staré doby.
Na stěnách visí malované keramické talíře, které jsem objevila pod kredencem a pověsila je nad gauč, protože se úplně hodí ke všemu, co je v chatě, k jejímu stylu a vkusu.
Vím, že za minulého režimu nemohli lidi v naší republice moc cestovat do zahraničí. A tam někde se zrodila ta touha mít chatu, chalupu, chatičku, vypadnout jednou za týden nebo za čtrnáct dní z ruchu města a pobýt v přírodě.
Chataření je krásný zvyk, krásný sport a krásná záliba, i když sebou samozřejmě přináší i starosti. Starosti oprav, úprav a předělávek chat a hlavně jejich údržbu.
Chataři jsou zvláštní sorta lidí, vyznačující se chatařským úborem, jako jsou holínky, montérky a vytahané triko, mají svoji chatařskou mluvu a speciální výrazy (hlavně nadávky na úhlavního nepřítele plcha) a své specifické starosti a občas i neřesti. Třeba když si soused vedle postaví na svém pozemku kůlnu a neladí to podle sousedů do okolní krajiny, jsou schopni ho jeho sousedští kamarádi u piva pomluvit až hrůza.
Zajímavým úkazem pro mě je to, co jsme ochotní s mým mužem na chatě všechno dělat.
Doma se staráme o byt, uklízíme, vaříme, nakupujeme, venčíme psa, pečujeme o dospívající dceru a dva kocoury. Na chatě ale se proměníme ve workoholiky. Hlavně můj muž.
Od rána do večera něco kutíme, spravujeme, děláme oheň, chodíme pro vodu, vaříme na kamnech, skládáme dřevo, a to vše až do soumraku.
Že by to bylo tím čerstvým vzduchem? Ten nás možná pohání. Nebo je to tím, že na cokoliv se člověk v chatě, před chatou nebo pod pergolou podívá, volá ho k péči a údržbě. A my neprotestujeme a staráme se ochotně a v noci potom spíme jako bárini unavení chatařením.
Nejradši mám chvíle, kdy se mi vaří jídlo na kamnech, a já si mohu na chvíli sednout do venkovního křesílka na slunce a opalovat se, než se uvaří brambory a já budu volat muže k obědu.
„Miláčku, nechceš si ten vršek od plavek sundat?“, radí mi Honza ze střechy, na které zase něco opravuje, když mě vidí, jak se sluním.
A já jen kroutím hlavou, že ne, že nebudu strašit kolemjdoucí lidi.
A v té krátké chvíli slunečního blaha, v té kratinké chvilce klidu před bouří věčného pobíhání a pracování, si uvědomím, že tohle je sen, tohle je ten můj malý soukromý ráj.
Kdybych si mohla vybrat, na jaký vzdálený ostrov bych jela, pokud bych musela žít na samotě, tak jak jsme o tom s kamarádkami vedly debaty, vybrala bych si naši chatu. Oázu spokojenosti, pohody a ticha.
V těch kratičkých záblescích nicnedělání a letních vůní, v džungli přírody a žasu z ní, mi můj malý soukromý ráj přináší štěstí.
