Článek
Sedím doma, natažená na gauči a nemohu se pohnout.
Určitě to znáte. Únava. Neschopnost cokoliv dělat, cokoliv začít, cokoliv vykonat.
Kolem stohy a hory prádla na žehlení nebo skládání. Na stole krabička od svačiny z práce, věci z nákupu. Na židli moje vysvlečené oblečení, tak, jak jsem je tam pohodila po příchodu domů.
Sedím a odpočívám. Přemýšlím, vlastně ani ne, jen mi tak myšlenky běhají hlavou. Jsem ráda, že jsem doma. Nechce se mi nic.
Za normálních okolností bych tady už lítala a uklízela. Zametla, sklidila oblečení, dala nákup do lednice a špajzky, umyla bych nádobí a dala se do skládání prádla.
Práce je v domácnosti pořád dost, ať máte malé nebo velké děti. Možná s těmi velkými dětmi práce přibývá, protože když děti vyrostou, vy už jste o něco starší a pomalejší a činnosti, které jste dříve zvládala rychle, vám teď zaberou více času. Navíc, než abyste prosila svého puberťáka, ať vám přijde pomoc, raději se obejdete bez těch jeho protažených panenek a blbých řečí, a uděláte to sama. (Což je krajně nevýchovné, ale děláme to tak asi občas všichni).
Můj muž vzal psa a odjel na chatu. Jela bych s ním, ale zpívám zítra se sborem na jedné akci a tudíž jet nemohu.
Hrozně se mi to teď hodí. Můžu být doma. Dnes jsem doma i bez dcery. Jsem tu sama.
Kdyby byli všichni doma, bylo by to jiné. Neseděla bych. Uklízela bych tady a nezastavila bych se až do večera, než by to všechno bylo hotové.
To mě přivádí na myšlenku, proč vlastně uklízím. Pro koho. Nabízí se odpověď, že proto, aby u nás bylo čisto, hezky, pěkně. Abychom „neshnili ve špíně“. To je jasný. No jo, ale když tu jsem úplně sama, je mi jedno, že tady ta špína a věci jsou. Jsem vyčerpaná a úklid počká, přednost má moje tělo, které si říká o klid.
Že bych uklízela pro mého muže, před ním a kvůli němu? To by bylo logické vysvětlení. Jenže on mi vždy tvrdí, že uklízet nemusím. Že je to k ničemu. On špínu nevidí a rozházené věci nevnímá (myslím). Pro něj je důležité uvařit a umýt nádobí, a v tom se spolu i střídáme. Jasně že domácnost není jen o nádobí, jak je schopen tvrdit on, ale v podstatě mi tím říká, že binec neuvidí, nevšimne si ho, a že ho mohu uklidit, kdy chci.
Tak proč, když tu není, poslouchám svoje tělo a nedělám nic, a když tu je, snažím se mít perfektní domácnost? Kvůli jeho pochvale? Tu za úklid nemám. Abych byla dobrá manželka? Tohle on neocení. Je to nějaký program z naší rodiny? Nebo z jeho rodiny?
Abych řekla pravdu, nemám to rozklíčované a odpověď neznám.
Vyhlašuji ale stávku mé hlavě, nebo genům, či rodovým zvyklostem.
Chci být v pohodě. Být příjemná žena, manželka i maminka a ne tady furt řvát jako pardál kvůli binci. Chci mít pohodu a relax a během dne se věnovat práci, povinnostem i sobě pěkně rovnoměrně, tak jak to má být. Za jeden den nestihnu všechno. Nestihnu mít perfektně uklizeno, navařeno, nasportováno a ještě nejlépe napsáno pár knih. To nejde.
To nevadí. Klídek.
Musím dát za pravdu známé mojí kamarádky, která doma rezignovala, aby z toho neonemocněla.
Vzala si totiž bordeláře a porodila mu dalšího bordeláře. A když žijete pod jednou střechou s dvěma chlapy, kteří binec jen trousí, ale vůbec nikdy ho neuklízí, tak buď se uženete a umřete na úklid, anebo se z vás stane žena nebazírující na pořádku.
Budu tedy uklízet pořádně jednou za týden. Tak jak se uklízelo kdysi. Dnes mi to připomněla moje kamarádka, se kterou jsem vedla uklízecostěžovací debatu. Jednou týdně celá rodina naběhne a dá byt do pořádku. To je moje idea.
A pokud během týdne nějaký člen naší rodiny o něco zakopne a bude protestovat, budu se tvářit jako dítě, které si neuklidilo pokoj a nebudu chápat, v čem má ten dotyčný problém. Myslím si, že spíš bude scénář vypadat tak, že nikdo si ničeho nevšimne a já se budu držet zuby nehty, abych zase nezačala lítat s hadrem, nadávat a chrlit síru.
A proto ženy!
Je jiná doba!
Dneska už to není jako za starých časů, maminko. A když mi zavoláš a zjistíš, že můj muž vaří, tak nemusíš říkat: „Ten je hodnej, ty se máš!“
Nene. Není hodnej. Je normální a jsme hodní oba, a já chci taky odpočívat a chci mít pohodičku a chci během dne i něco hezkého vytvořit, třeba nějaký fejeton, nebo se jen tak koukat do zdi, ale nebýt otrok svojí uklízecí tyrance v hlavě a mít se fajn.
Jé, už se na to těším.
Za týden se mě můžete zeptat, jak jsem to zvládla!
Tygřice
