Článek
Matematika je neúprosná. Zákazníci chtějí co nejnižší cenu povinného i havarijního pojištění, pojišťovny ji ale nemohou snížit všem. Pokud by to udělaly, nevyberou dost peněz na výplatu škod všem poškozeným při dopravních nehodách. Existuje pouze jediný udržitelný způsob zlevňování – snížení ceny autům a řidičům, kteří mají nižší pravděpodobnost nehody.
Samozřejmě každý zná zákon zachování (energie, hmoty atd). Podobný princip platí i v pojištění. Pokud dobří řidiči zaplatí za pojištění méně, pak špatní řidiči musí zaplatit o to více, aby se celkem vybralo na všechny škody. Celá historie cen povinného ručení za posledních 23 let je hledání způsobu, jak odlišit dobré a špatné řidiče. Držte si klobouky, proletíme několik desítek let od minulosti až do budoucnosti, kdy auta budou sledovat své řidiče a sama budou odesílat informace o spáchaných dopravních přestupcích.
1) Doba regulovaná (2000–2002)
Cestování časem začneme v roce 2000. Do tohoto roku museli majitelé tuzemských vozidel pojišťovat svá auta u jediné pojišťovny (České pojišťovny). Tzv. demonopolizace umožnila i dalším pojišťovnám nabídnout od 1. ledna 2000 povinné ručení a tím začal boj o klienty. Aby konkurenčním přetahováním klientů pojišťovny nevykrvácely, byly stanoveny minimální ceny povinného ručení dle objemu motoru. Logika byla, že čím větší objem motoru, tím větší auto nebo jeho rychlost a tím větší škoda.
Ceny se mezi pojišťovnami lišily minimálně a každý rok se významně navyšovaly. Velice podobné byly i stupnice systému bonus-malus, které většinou za každý rok beze škody přiznávaly slevu 5 %. Shrnuto – rozdíly mezi systémy stanovení cen mezi jednotlivými pojišťovnami byly minimální a často se nevyplatilo měnit jednu pojišťovnu za druhou.
2) Doba segmentační (2003–2015)
Po konci regulace začaly všechny pojišťovny přidávat další parametry určující výslednou cenu. Pro české řidiče to byl šok, přestože se jednalo o statisticky ověřené postupy dávno používané v západních zemích. A tak cena začala záviset na mnoha dalších parametrech:
- Klient: místo bydliště klienta, věk, pohlaví (do roku 2012)
- Vozidlo: výkon motoru, palivo, stáří, způsob užití
Velké diskuze se strhly u parametrů místa bydliště a věku. Řidiči z Prahy najednou měli nejvyšší cenu pojištění, důvodem byla vyšší intenzita provozu. Následovala krajská města, okresní města a nejlevnější cena byla na vesnicích. Pražáci byli nespokojení, ale zbytek republiky si pomyslel „konečně“ a „dobře jim tak“ :-) Mladým lidem bez řidičské historie postupně cena vyskočila i na dvojnásobek průměrných cen a pořád to bylo a je málo. Jako vždy ve statistice platí, že průměr je dán většinou a nebere ohled na menšinu mladých lidí, jejichž rizikovost je na stejné úrovni jako u starších řidičů.
Výrazně se také změnil přístup k systému bonus-malus. Delší časové řady umožnily pojišťovnám přejít od teoretických lineárních stupnic k takovým, které lépe odrážejí rizikový profil klientů v závislosti na (beze)škodných měsících. Nové algoritmy již nebylo možné zachytit ve formě jednoduchých stupnic, a tak bonusové tabulky postupně mizí z pojistných podmínek.
3) Doba krabičková (slepá cesta poprvé)
Pár pojišťoven přišlo po roce 2010 s tzv. telematickou jednotkou, a tedy prvním sledovacím zařízením. Krabička dodatečně namontovaná do auta se skládala z GPS modulu, senzorů a SIM karty. Díky senzorům dokázala krabička detekovat náraz vozidla, a tedy potenciálně nebezpečnou nehodu. Právě schopnost zavolat záchranu, když posádka je v bezvědomí, byla hlavním prodejním argumentem. Mezi další výhody měla patřit např. automatická kniha jízd, sledování auta po případné krádeži nebo sledování potomka, který si půjčil tátovo auto.
Na těchto výhodách stavěla krabička Šestý smysl (Allianz) a krabička SafeLine (Uniqa). Druhá jmenovaná telematika navíc přidala i slevu za nižší nájezd. Pokud vozidlo najelo za rok 8 tisíc kilometrů a méně, byla sleva nejvyšší (25 %) a postupně klesala. Nad hodnotu 20 tisíc kilometrů již nebyla žádná sleva. Zajímavostí bylo, že kilometry najeté na dálnici se počítaly pouze polovinou vzhledem k nižší rizikovosti pohybu na dálnici (vztáhnuto na jednotku najetých kilometrů).
Dodatečně montované telematické jednotky se ukázaly jako naprosto slepá cesta. První jmenovaná se již nenabízí, druhou mají aktuálně nainstalovanou pouze nižší desítky tisíc vozidel. Krabička něco stojí (a to nezmění ani snaha skrýt náklady do ceny pojištění) a nákladná (a pro někoho i obtěžující) je i instalace jednotky do auta. Kdo chce bezpečí, pořídí si raději model auta schválený do výroby po 31. březnu 2018. Takové auto totiž musí být vybaveno systémem eCall využívající linku tísňového volání 112. Krabičkoví špióni se v desátých letech tohoto století neuchytili.
4) Doba kilometrová (2016–současnost)
Od října 2016 nabídla v Česku první pojišťovna (Allianz) a od roku 2020 druhá pojišťovna (Pillow) produkt s cenou dle ročního nájezdu kilometrů bez nutnosti krabičky. Pojištění podle kilometrů (Pay Per Mile, PPM) je základním pojištěním ze skupiny tzv. Usage Based Insurance (UBI). Jak název napovídá, k tradičním parametrům pro stanovení ceny přidává takový, který popisuje skutečné užívání vozidla. A právě roční nájezd je tím nejdůležitějším po kvalitě řidiče.
Existují dva základní způsoby, jak se pojišťovna dozví o nájezdu a jak počítá cenu za pojištění.
- Dongle. Klient obdrží od pojišťovny tzv. dongle, který podobně jako USB paměť zasune do OBD-II portu vozidla. Dongle nejčastěji komunikuje s aplikací v mobilním telefonu klienta a je schopen prakticky každý den informovat o najetých kilometrech. Klient tak průběžně vidí, kolik stojí jeho pojištění (cena za kilometr x počet ujetých kilometrů).
- Fotografie. Klient jednou za rok vyfotí a opíše stav odometru (počítadla kilometrů) a oboje pošle pojišťovně. Pojišťovna provede roční zúčtování a klient buď doplatí kilometry, která za rok najel více oproti počátečnímu odhadu nebo mu naopak peníze za neprojeté kilometry vrátí.
Dongle ve spojení s aplikací může teoreticky přenášet i jiné informace než stav ujetých kilometrů. Naopak fotografie jednou ročně je z pohledu sledování zcela bezpečná, obsahuje pouze informaci o stavu počítadla kilometrů. Dongle stojí peníze a pojišťovna musí jeho cenu promítnout do ceny pojištění, obdržení a zpracování fotografie nestojí pojišťovnu prakticky nic. To vše je důvodem, proč obě české pojišťovny používají v pojištění fotografii a proč klienti o tento druh pojištění mají zájem a nebojí se ztráty soukromí.
5) Doba aplikační (slepá cesta podruhé)
Pojištění dle kilometrů patří do skupiny pojištění nazývaných Pay As You Drive (PAYD). Cena produktů tohoto typu může být obecně určena nejen dle ujetých kilometrů, ale také podle místa (města, venkov, dálnice, …) a času (přes den, večer, v noci, pracovní dny, víkendy, …), kde a kdy vozidlo jezdí. Pro pojištění typu PAYD už je třeba mít v autě „špióna“, který sleduje kdy a kde auto jezdí.
Pokud „špión“ v autě dokáže zaznamenat nejen „Kdy“ a „Kde“, ale také „Jak“ řidič řídí a na základě této informace stanovit cenu povinného ručení, hovoří se o pojištění Pay How You Drive (PHYD). Jak už Vidlák popsal, krabička do auta je drahá, a tak pojišťovny hledají levnější řešení. Asi každého napadne, že krabičku plnou senzorů má každý u sebe v podobě mobilního telefonu. Přesně to před lety (2017) zkusila pojišťovna AXA s aplikací AXA Drive. Dnes už v Česku nenajdeš ani aplikaci a ani pojišťovnu. A letos podobné řešení zkouší Kooperativa s aplikací Koopilot.
Ať už sledovacím zařízením je aplikace pojišťovny v mobilu nebo dongle pojišťovny zasunutý do OBD-II portu vozidla, základní princip PHYD pojištění je stejný. Zařízení průběžně měří zejména rychlost, zrychlování, brzdění a zatáčení. Z těchto dat počítá index bezpečnosti jízdy a na základě indexu stanoví cenu pro další období, případně vrátí část peněz za současné období. Kdo hodně zrychluje, intenzivně brzdí a řeže zatáčky, má skóre nižší a cenu pojištění vyšší než řidič s plynulou jízdou, který nepřekračuje maximální povolenou rychlost.
6) Doba totální (za 20 let nebo dříve)
Pojišťovny se snaží získat informace o řidičských schopnostech kvůli nižší ceně pro dobré řidiče a vyšší ceně pro špatné řidiče. A historie ukazuje, že ani dodatečně montovaná krabička a ani aplikace v mobilu, nejsou těmi správnými sledovacími zařízeními v autě. Přichází ale špión nové generace. Není třeba ho instalovat a nelze ho oklamat jako aplikaci v mobilu. Sledovacím zařízením je totiž celé auto.
Nové modely aut (tzv. connected cars) jsou prošpikované elektronikou a během jedné jízdy vygenerují tolik dat, kolik si ani pojistní matematici neuměli ve svých snech představit. Jeden příklad za všechny: rizikovou jízdu představuje skupina mladíků vracející se po půlnoci ze zábavy ve vedlejší vesnici. V datech zaznamenaných vozidlem není problém podobné události snadno identifikovat. V datech je čas i místo jízdy, rychlostní průběh celé jízdy, obsazení vozidla (ano, senzory jsou v každém sedadle) a také hlasitost puštěného rádia (i tento údaj umí auta datově zaznamenat). Jakou cenu povinného ručení majitel podobně užívaného auta asi zaplatí?
Asi si nyní říkáš, že doba totální je daleko, data o jízdě mají automobilky a ne pojišťovny. Ano, ale… Právě automobilky se postupně stanou největšími pojišťovnami svých vlastních vozidel. Tesla už začala a další se brzy přidají, přece nenechají miliardy z pojištění svých aut někomu cizímu. Tak jestli umíš dobře počítat a pracovat s velkými daty, Tesla zrovna hledá právě tebe. A my ostatní se připravme, že za pár let bude povinné ručení nabízet hlavně Tesla Insurance, Škoda pojišťovna nebo VW Versicherung. A kdo nebude dodržovat bezpečný odstup od ostatních vozidel, tak mu jeho chytré auto na další měsíc spočítá dražší cenu pojištění. Tak šťastnou jízdu ;)
