Je sex v autě obvyklým provozem vozidla?

V médiích citovaný soudní případ se opravdu týká pojištění vozidla. „Viník“ v soudním spise označovaný iniciálami M.B. je majitelem vozidla Hyundai Genesis z roku 2014. Na vozidlo se vztahovaly dvě pojistné smlouvy uzavřené u velké a známé americké pojišťovny GEICO. První smlouva je i v Česku běžné povinné ručení, tedy pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Druhá pojistná smlouva je tzv. „deštníkové“ (umbrella) pojištění, které navyšuje limit pojistného plnění z odpovědnostních pojištění, tedy i z povinného ručení.

Žena, která je v soudních dokumentech označena pouze jako M.O., uvedla, že se v listopadu a prosinci 2017 „účastnila nechráněných sexuálních aktivit ve vozidle pojištěného“ a že jí „z nedbalosti způsobil nebo přispěl k tomu, že se nakazila pohlavně přenosnou nemocí“. Obrátila se s požadavkem na pojistné plnění na pojišťovnu GEICO, u které má vozidlo uzavřené povinné ručení a požadovala plnění za způsobenou škodu pokrývající náklady na léčbu, její bolest a utrpení. Chtěla 1 milión dolarů. Pojišťovna nárok zamítla s jasným argumentem „škodná událost nevyplývá z běžného používání vozidla“ a tedy není pojistnou událostí.

M.O. a M.B podepsali v březnu 2021 rozhodčí smlouvu, v níž se dohodli na urovnání svého sporu. Zhruba o dva měsíce později rozhodce přiznal M.O. 5,2 milionu dolarů s tím, že tato částka ji „spravedlivě a poctivě odškodní“. Pojišťovna nebyla účastníkem této arbitráže a pravděpodobně o ní ani nevěděla. M.O. se obrátila na „okresní“ soud s cílem vymoci rozhodčí nález a svůj spor vyhrála. Společnost GEICO se poté odvolala k vyššímu státnímu soudu.

A zde přichází rozsudek, který obletěl svět. U státního soudu (Missouri) pojišťovna uvedla, že nedostal šanci se bránit, čímž byla porušena její ústavní práva na spravedlivý proces a přístup k soudu. Dva soudci ve svém rozhodnutí uvedli, že GEICO měla řadu příležitostí jednat ve svůj prospěch, např. začít hájit viníka v okamžiku, kdy se dozvěděla že proti němu vznesla M.O. svůj nárok. Třetí soudce odvolacího senátu souhlasil s rozhodnutím soudu, ale zároveň uvedl, že GEICO nedostala před vynesením rozsudku „smysluplnou příležitost účastnit se žaloby“.

Celý případ bude dále řešen na federální úrovni. V dokumentech federálního soudu společnost GEICO uvedla, že nikdy neměla povinnost hájit přítele poškozené, protože by měla být odpovědná pouze za škody, které vznikly v běžného provozu automobilu. „Údajné škody M.O. nemají žádnou souvislost s vlastnictvím, údržbou nebo pojištěným užíváním vozu Hyundai Genesis z roku 2014,“ uvedla společnost v podání k federálnímu soudu. „Jinými slovy, pojištěné užívání vozidla nezpůsobilo údajné škody M.O.; místo toho její škody vznikly z jiné příčiny – konkrétně z toho, že nezabránila přenosu pohlavních chorob nechráněným sexem.“

Asi každého napadne otázka, jak české zákony řeší otázku rozsahu povinného ručení. Odpověď (ne)najdeme v zákoně 168 z roku 1999. V paragrafu 6 o rozsahu pojištění odpovědnosti je věta „Pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.“ Samotná definice „provozu vozidla“ v zákoně schází a není ani v motorové směrnici Evropské unie.

V letech 2014-2017 Soudní dvůr Evropské unie (SD EU) vydal 3 zásadní rozhodnutí týkající se vymezení pojmu „provoz vozidla“. První a nejznámější případ „Vnuk“ se odehrál ve Slovinsku. Řidič traktoru s valníkem na dvoře statku při couvání narazil do žebříku. Na něm stál D. Vnuk a náraz způsobil jeho pád. Jednalo se o soukromý pozemek, ne veřejnou pozemní komunikaci. Vnuk požadoval po pojišťovně, u které měl traktor povinné ručení, náhradu škody. Poškozený neuspěl u slovinských soudů, dle jejich rozhodnutí nebyl traktor použit jako dopravní prostředek, ale pouze jako stroj, zde konkrétně na přemístění balíků sena.

Případ se dostal až k Soudnímu dvoru EU. Soud rozhodl na základě smyslu směrnice: poskytnout ochranu osobám poškozených vlivem provozu motorových vozidel. Ochrana tak má být poskytnuta obětem nehod takových vozidel, která byla použita v souladu se svou „obvyklou funkcí“. Couvání traktoru za účelem přemístění balíků sena obvyklou funkcí je. Nezáleží na tom, zda vozidlo vykonávalo obvyklou funkci na veřejné komunikaci nebo soukromém pozemku.

O tři roky později rozhodoval SD EU v případu „Andrade“. Na pozemku manželů Rodrigues de Andrade v Portugalsku prováděli zaměstnanci postřik, nádoba s postřikem byla připevněna na stojící traktor, jehož motor byl použit jako hnací síla pro postřik. Vlivem několika okolností (nestabilní a rozmoklý svah, chvění motoru traktoru, sesuv půdy) došlo k převrácení traktoru a smrti jedné zaměstnankyně. SD EU vyhodnotil tento případ jako činnost stroje pro získávání hnací síly nezbytné k pohonu čerpadla herbicidního postřikovače. Činnost traktoru v okamžiku škodní události neměla charakter dopravy, traktor nebyl používán jako dopravní prostředek.

Třetí případ „Torreiro“ pocházel ze Španělska, kde voják utrpěl zranění při nehodě vojenského kolového vozidla, ke které došlo ve vojenském prostoru. Španělský pojistitel odmítl vyplatit plnění z ohledem na charakter prostoru, kde se nehoda udála – neveřejné prostranství vojenského cvičiště. SD EU rozhodl podobně jako v případu Vnuk s odkazem na základní účel směrnice, tj. na ochranu práv poškozených. Vozidlo bylo v pohybu a využíváno jako dopravní prostředek, nárok na pojistné plnění vznikl.

Nová evropská motorová směrnice reaguje na uvedená rozhodnutí SD EU a zavádí definici „provozu vozidla“, je použita formulace: „jakékoli použití vozidla, které v době nehody odpovídá obvyklé funkci vozidla jakožto dopravního prostředku, a to bez ohledu na vlastnosti vozidla a bez ohledu na terén, ve kterém je motorové vozidlo provozováno, a na to, zda vozidlo stojí, nebo je v pohybu.“

Vidlák našel ještě dvě další rozhodnutí SD EU, která ukazují, že do definice obvyklé funkce vozidla jako dopravního prostředku spadá i část předcházející či následující po samotném pohybu vozidla. Zároveň vysvětlují, že i stojící vozidlo může způsobit škodu, která bude zaplacena poškozenému z povinného ručení.

V roce 2018 řešil soud případ z Lotyšska, jednalo se o otevření dveří spolujezdce, které poškodily vedle stojící vozidlo. SD EU považuje otevření dveří jako nezbytné pro nástup či výstup z něj, a tedy související s přepravou osob. A neméně zajímavý je i případ z roku 2019, kdy došlo k požáru zaparkovaného vozidla. Jednalo se o samovznícení vozu zaparkovaného déle jak 24 hodin. SD EU dovodil, že parkování vozidla úzce souvisí s jeho obvyklou funkcí coby dopravního prostředku. Jedná se o dobu, kdy je vozidlo připraveno na své okamžité užití, a to bez ohledu na to, o jak dlouhou dobu parkování se jedná.

Z uvedených rozhodnutí Soudního dvora EU je naprosto zřejmé, že v Evropě by paní M.O. se svou žalobou neuspěla. Použití vozu jako „hodinového hotelu“ zcela jistě není obvyklou funkcí vozidla jako dopravního prostředku, ať již dojde k nákaze pohlavní nemocí nebo třeba k pohmoždění kotníku či pánve. Lze očekávat, že i v USA dospěje federální soud ke stejnému rozhodnutí. A časem se možná dozvíme více informací o arbitrovi rozhodčího soudu, jehož zcela nesmyslné rozhodnutí umožnilo Vidlákovi pochopit, proč je tak důležitá definice pojmu provoz vozidla. Tedy ještě jednou: díky pane arbitře!