Článek
Představte si, že by se vás někdo zeptal: „Dali byste milion korun za to, aby vaše dítě bylo zdravé bez jakéhokoliv handicapu a postižení?“ Aniž bych vás znal, troufnu si odhadnout, co byste řekli. Níže vás požádám o hlasování v krátké anketě.
Anketa
Zdraví je nejvíc. A pokud bychom na milionový příspěvek neměli příjmy, patrně bychom udělali všechno pro to, abychom ho nějak poskládali dohromady, abychom zajistili co nejlepší život našim dětem. Nemám pravdu? Neudělali bychom to bez přemýšlení? Naprosto automaticky? Protože zdraví dítěte je něco, co se nedá ničím nahradit.
A teď si tu částku zkusme rozprostřít do času. A tady nám pomůžou dva statistické údaje:
- Průměrný věk prvorodiček byl v roce 2024 zaokrouhleně necelých 30 let.
- Průměrný věk úmrtí v roce 2024 byl u žen a mužů zaokrouhleně 83 let (ženy) a 77 let (muži). Průměr těchto dvou průměrů pak činí 80 let.
Pokud si tedy dovolíme jisté zjednodušení reality, běžně může nastat situace, kdy se rodiče dožijí padesátých narozenin svých dětí. Celých padesát let (600 měsíců) tak jsou svědky života vlastních potomků.
Když bychom tedy onen milion z úvodní ankety, na který by předpokládám většina z nás kývla, rozprostřeli do těchto padesáti let, dostaneme částku 20 000 ročně. To je přibližně 1 667 korun měsíčně.
Sám si vzpomínám, jak jsem byl během těhotenství mé partnerky poměrně ve stresu z možných rizik, genetických vad, předčasného porodu a dalších nepříjemností, které mohly náš život otočit vzhůru nohama. V ten moment bych podepsal cokoliv, abych zajistil zdraví svému ještě nenarozenému dítěti. Jak rychle jsem ale zapomněl na tyto starosti, když moje děti vyrostly do zdravých jedinců. Možná se v tom najdete také.
Kroutil jsem se později dokonce u jakékoliv sbírky na nemocné děti a skoro jsem litoval darování i hloupé stokoruny, zatímco několik let před tím bych do zdraví klidně investoval miliony a kvůli dětem se do smrti zadlužil. Jak se za svůj přístup stydím. Zároveň je ale lidský.
Měl jsem to štěstí, že mi náhoda, Bůh, nebo příroda dali zdravé děti. Já to štěstí měl. Čtyřletý Samík, o kterém jsem nedávno psal, už ne.
Stejně tak tohle štěstí neměl Honzík, jehož život se obrátil vzhůru nohama, když sjel na odrážedle do jezírka.
A podobných dětí jsou tisíce. A tak se mi líbí ta příležitost si uvědomit, jak se někteří z nás skvěle máme. Že vedle v postýlkách spí naše zdravé děti, které se vyvíjejí tak, jak mají. Nemají zdravotní trable, prospívají, nic jim nechybí.
Je to příležitost projevit vděčnost různým způsobem. Existuje spoustu ověřených organizací, kde je možné si nastavit měsíční trvalý příkaz a oni se postarají o to, aby s penězi bylo co nejlépe naloženo. My můžeme mít dobrý pocit, že s každou odeslanou korunou se někde pomáhá. A být vděční, že my tuto pomoc nepotřebujeme.
Znám málo lidí, kteří přispívají víc než 1 500 korun měsíčně. Znám ale spoustu lidí, kteří by se kvůli zdraví svého dítěte klidně 1 500 korun měsíčně vzdali. A rádi. Tak to dejme nějak dohromady. Naložme s tím. Zapřemýšlejme o tom. Může být hezké si toto privilegium uvědomit a jednat.
