Článek
V Praze navštěvujeme jednu z nejlepších mateřských školek v Česku. Alespoň si to tedy s manželkou myslíme. Po prvním dítěti teď do ní chodí i to naše druhé. Dcera. Hodně si doma o školce, dětech, učitelkách i programu povídáme, takže máme poměrně přesnou představu, co se tam mezi čtyřmi zdmi děje. Jenže jak jsme se v posledním týdnu znovu přesvědčili, i místní učitelky patrně moc dobře vědí, co se zase děje mezi čtyřmi zdmi u nás doma.
Oba měsíce září i říjen se nesly v duchu nemocí. Už je to snad pravidlem, že když začne nový školní rok a na jednom místě se ocitne patnáct až dvacet dětí, je to pro nemoci vítané prostředí. Dceru jsme tak měli snad víc doma než ve školce. Odnesla to hlavně manželka, která byla nucena svou práci vyměnit za domácí hlídání a léčení dcery. A rád samozřejmě nebyl také její zaměstnavatel.
Umíte si tak představit, jak nás oba s manželkou vyvedlo z míry, když nám naše holčička vesele popisovala, jak s dětmi lítala po školní zahradě, bez čepice a nemohla si vzpomenout, jestli vůbec měla bundu. To byly zrovna ty dny, kdy venku bylo ve stínu něco kolem dvanácti, třinácti stupňů. Dcera po nemoci. Takže velké riziko, že by uřícená mohla znovu nachladnout.
„Ta učitelka je fakt koza, že na to nedohlídne, že? Navíc, když tam je teď pět a půl dětí,“ řekla mi manželka v přítomnosti dcery a já jen souhlasně přikyvoval.
Na tenhle náš krátký rozhovor s manželkou jsme oba zapomněli. Tedy na nějaký čas. Minulý týden totiž naše dcera přinesla domů jeden obrázek, který ve školce tvořili. Můžete si ho prohlédnout níže.
Obrázek kozy, pod který se podepsala učitelka z MŠ učící naší dceru.
Rozmazal jsem na něm jen jméno naší dcery i naší učitelky. Není to totiž pro celý příběh podstatné. Podstatné je, že nám s manželkou oběma došlo, o co tady jde. Ve školce zrovna měli týdenní téma domácích užitkových zvířat. A naše učitelka toho důvtipně využila. Pod obrázek kozy se totiž sama jednoduše podepsala. My se tak našeho upovídaného čtyřletého miláčka doma zeptali, jestli náhodou paní učitelce neřekla něco škaredého. Řekla. Respektive byli jsme to prý my, kteří řekli, že je koza. Naše dcera si totiž pamatuje naprosto přesně všechno, co nemá. To, co má, zase naopak velmi ráda zapomíná. A hlavně moc ráda mluví.
Hned druhý den jsme tak s manželkou oba spěchali do školky těsně před zavíračkou. Koupili jsme květiny a naše milá učitelka se už zdálky smála. My už tolik ne. Ten rozhovor byl ale ve finále skvělý. Na začátku nás sice naše vrstevnice nechala v celém omlouvání trochu vykoupat, ale naše vysvětlení vzala s upřímným úsměvem, nadhledem, a hlavně s pochopením. Poté nás navíc ujistila, že vhodné oblíkání dětí hlídají opravdu striktně. Jiná teplota je samozřejmě ve stínu, jiná na sluníčku, záleží na množství pohybu a době trávené venku atp. Ze školky tak naše učitelka odcházela s úsměvem a květinou. My s manželkou zase s vděčností, úlevou a nepopsatelným poučením.
