Článek
Co vyzařujeme, to přitahujeme
zákon karmy
Tímto pravidlem se více jak dvacet let řídím a navíc ho vtloukám do hlavy každému, kdo přichází se svými problémy a žádá ode mne pomoc.
Každá myšlenka je nesená subatomárními částicemi a je schopná splnit záměr, který je jejím obsahem i na velkou vzdálenost. Přenos myšlenek nezná hranice, vzdálenost může mít vesmírné rozměry. Emoce tuto skalární veličinu jenom umocňují a proto ovlivnit člověka či děj přenosem myšlenek s láskou či nenávistí, není nic nereálného. Ba naopak. Naše myšlenky jsou neviditelnou, leč velmi výraznou silou, kterou slova zintenzívní a činy znásobí.
Například: máte konflikt se šéfem a nevíte, jak ty zlé emoce zastavit?
Recept je jednoduchý. Začněte si ho představovat v příjemném kamarádském objetí s emocemi, které k tomu patří. Nesmíte však přimíchat žádné negace. Nedůvěru, nejistotu ani chvilkovou zlobu. Naopak je důležité mít vnitřní klid a vyrovnanost. Nenechat se nikým a ničím rozhodit. Protože jinak byste si vyrobili „pěkně pálivý guláš“. A věřte, že je až neuvěřitelné, jak rychle to zabírá. Téměř obratem.
Nebo praktičtějčí potřeba: nemáte jak se dopravovat do práce? Začnete si představovat automobil, ve kterém jezdíte. A pokud máte tuto myšlenku čistou, prostou od nejistoty a nedůvěry, za půl roku se vám najednou nabídne automobil za takové finanční podmínky, které zvládnete plnit. Tím myšlenka splní svůj úkol, se kterým byla vysílaná.
Chceš-li změnit svět, začni od sebe
čínské přísloví
Každá i sebemenší právě zrozená myšlenka je vesmírem obratem zaznamenaná a také se tak rychle odráží v našem životě. Vzhledem k tomu, že vše souvisí se vším, musíme se hlídat. O čem a jak přemýšlíme, co říkáme komu a jak a také co děláme. Jakým způsobem se ke komu chováme. Důležité je si uvědomit, o co nejvíce stojíme, po čem opravdu toužíme a naopak z čeho máme strach a jak velký. Protože právě ta nejsilnější emoce se nám v našem životě zákonitě zobrazí. Těch negativních je dobré se zbavit, protože jinak se nám do života promítne hlavně to, o co nestojíme. Protože je to nejsilnější.
Pro ty, kteří neustále hledají viníky svých nezdarů, je to bolestivý fakt. Pro takové lidi je to nehmatatelná záležitost, která se nedá kontrolovat. A co není pevného skupenství, tomu nechtějí věřit. I když dálkové ovládání přístrojů, byť na velkou vzdálenost několika kilometrů, je pro ně samozřejmou vymožeností. Ale jak by mohli připustit, že by sami sebe mohli ohrožovat? Hledat viníka v někom jiném je přeci jenom jednodušší. Tak proč by tomu museli věřit?
Já na to vždycky říkám: „Když do rukou berete ovladač jakéhokoli přístroje, jste si jistí, že ho zapnete? A vidíte drát? Nevidíte? Tak jak to, že si věříte, že bude fungovat?“ Na to se těžko odpovídá. Člověk, který nezná technické základy elektronických přístrojů, nedokáže princip vysvětlit. Ale znejistí, když jim položím další otázku: „Tak jak je možné , že nevěříte myšlenkovým pochodům a jejich dopadu?“
Když nic jiného, každého pesimistu těmi slovy znejistím.
A ti kteří věří, mají v rukou svůj vlastní život.
Nic není náhoda
Vše je něčím podmíněné, vše má svůj reálný základ. Nic se neděje jen tak pro nic za nic. Jenom ne vždy vesmírným pochodům rozumíme.
Naučila jsem se otočit proti sobě každou myšlenku, abych člověku neublížila. To mě vede k tomu, že převracím každičké slovo, než ho vyřknu, abych se nezamotala do zbytečných sítí. Ale jak to v tom našem životě bývá, člověk je neustále překvapován a nejvíce sám sebou.
Mé překvapení
Začala jsem psát příběh podle života jedné mé známé formou „ich“, jako kdybych to byla já, která ten příběh žije.
Je to můj první rozsáhlejší a podrobněji propracovaný kousek života mladé vdané ženy. Každou myšlenku své hrdinky prociťuji, každý pohyb i pohled prožívám autenticky. A když jsem se dostala do životního úskalí plného nepříjemných emocí a příběh mé hrdinky nabyl určitých velmi vyhrocených rozměrů, ozvala se má dcera s popisem své životní dramatické situace. Doslova jsem se vyděsila, protože jsem u ní viděla jasné zrcadlení života mé hrdinky. Odložila jsem příběh s myšlenkou, že až se dceři život dostane do klidnějších kolejí, budu pokračovat.
Měsíc utekl jako voda a přišel den, kdy jsem zase začala mít svrbění v příběhu pokračovat. Pár dnů jsem si pohrávala s myšlenkou jak dál a vzápětí přišla další rána. A to v opětovné podobě pokračování problémů u dcery. Jenomže tentokrát začaly emocionální turbulence nabírat vysokých obrátek a utahovaly všechny šrouby. Příběh jsem díky této skutečnosti uložila k ledu na několik měsíců. Zakázala jsem si byť jenom myšlenku, natož psaní.
Vydržela jsem to asi čtyři další měsíce. Dcera žila v poklidu do chvíle, kdy jsem stála u psacího stolu a podívala jsem se do police na desky, protože mi jakýsi čert začal napovídat, že je čas si udělat alespoň korekturu připraveného textu. A že při této činnosti nebudu přemýšlet nad příběhem jako takovém, ale nad větami a gramatikou a třeba i čtivostí příběhu.
Uvěřila jsem tomu a pustila se do práce. Bavilo mě to, ale toto nadšení mi vydrželo sotva tři dny. A to do okamžiku, kdy jsem mluvila s dcerou, abych se dozvěděla, že jí začaly potíže zase a její problémy jsme rozebíraly celý týden ze všech možných úhlů pohledu. Nakonec jsem práskla s deskami na dno psacího stolu s jasnou vizí, že se s nimi loučím na hodně dlouho.
A protože jsem psát potřebovala, hlava mi totiž běžela na plné obrátky a já ji potřebovala zaměstnat, prvně v životě jsem si vyzkoušela účast v literární soutěži. Napsala jsem pohádku o nešikovném čertisku a velmi mě potěšilo, že z 98 účastníků jsem se umístila jako padesátá osmá. A toto krásné umístění jsem zvládla od první myšlenky včetně korektury za pouhé dva dny. Takže kvalitativně nic moc.
Čas běží jako splašený a já jsem si najednou uvědomila, že jsem na svůj příběh ani nepomyslela dlouhých sedm měsíců. Dcera si spoustu věcí vyřešila a tak jsem si říkala, že bych román mohla dopsat. Do svých hrdinů jsem se zase ponořila, ve svých myšlenkách jsem opět přemýšlela o pokračování každého z nich a neuběhl ani týden, kdy se velmi nešťastná dcera zase ozvala. V jejím životě nastal opět velmi nepříjemný zvrat.
Vyděsilo mě to. To přeci není možné! Jak to dělají ostatní? Píší, aniž se jim v životě neděje nic závratného a nebo to neslučují? Ať se jim děje cokoli, berou to jako náhodné životní podobnosti? Nebo o tom tak jako já spisovatelé nepřemýšlí vůbec?
Jak vesmír ošálit? Jak mu dodat pozitivní energii, abych svými myšlenkami neohrožovala ty, které miluji a při tom jsem román dopsala?
Vzpomněla jsem si na potrestaného mnicha, který za pomoci ďábla napsal přes jednu noc knihu ,,Ďáblova bible'' a následovně měl po zbytek života velké problémy. Uvědomila, jsem si, že nejsem jediná, která odraz vesmírné energie řeší, ale určitě jsem jediná, která v kontextu s příběhem řeší svůj život. Dopsat román přes noc, není tedy ta správná cesta.
Ale co příště? Psát jenom slaďáky a nebo pohádky bez zlých příšer a čertů? To by bylo nudné a nikdo by to nečetl. A zase se mi vkrádala do myšlenek otázka, jak to dělají ostatní, kteří píší o utrpení, válkách, popisují neštěstí lidí a zachází v tom do detailů. Jaký tito spisovatelé mají život? Je to již rok a půl, co jsem na román nesáhla, mám i další zajímavá témata a psát o tom všem chci. A tak něco vymyslet musím.
Vždy jsem vyučovala, že proti negativní energii je potřeba se chránit energetickým štítem nebo nejlépe bublinou. A tak mě napadá se dívat na mnou psaný příběh jako na film, který je ode mne vzdálený. A prožití? Emoce? Ty budu muset zabalit do jakési energetické bubliny. Bude to náročné, ale když člověk chce, dokáže i nemožné.
Protože vesmír se ošálit nedá.
bm
