Mušketýři srdcem a šlechtici v titulu, to byli skuteční „Athos“,„Porthos“, „Aramis“ i „d’Artagnan“

Sahal po skutečných osudech ukrytých v archivech a dával jim novou podobu. Jedním z mužů, kteří mu tyto příběhy zprostředkovávali, byl Jacques Peuchet (1758–1830), právník, statistik a správce archivů francouzské policie. Ve své knize „Mémoires tirés des archives de la police“ (Paměti vybrané z pařížských policejních archivů) zpracoval případy vražd, podvodů a skandálů, které měly sloužit k historii mravů a policie. Vše je zpracováno tak, jak se v té době úřední záznamy uchovávaly.

Dále se píše, že pan Alexandre Dumas čerpal hlavně od spisovatele Gatiena de Courtilz de Sandras, který napsal nejen Paměti hraběte d’Artagnana. Chyběl mu však vypravěčský talent Alexandera Dumase. Tvrdilo se a stále to o jeho knihách platí, že svým psaním nikoho neurazil, ale ani nenadchl. Kouzlo brka Alexandra Dumase bylo pro něj nedostižné. Dumasovy postavy byly nejen živé, ale doslova živočišné. Podstatu téměř každé postavy tvořil sice stejný skutečný člověk, ale Alexander jim vtiskl duši, která dýchala, a tep, který je z knih cítit dodnes.

A tak se pojďme podívat, jak žili skuteční mušketýři.

Jacques Peuchet předává knihu Alexandre Dumasovi st.

Prvorození synové šlechtických rodin dědili rodový majetek, jméno i postavení, zatímco ostatní si museli své místo teprve vybudovat. Právě pro ně se otevíraly různé možnosti, které určovaly jejich další život.

Z domova do jakékoli služby odcházeli mladí chlapci obvykle mezi 15. až 18. rokem. Často začínali jako pážata, kadeti nebo v nižších hodnostech, kde se učili vojenskému řemeslu, disciplíně i společenské etice. Vojenská služba byla nejčastější volbou, protože nabízela možnost získat postavení, zkušenosti i kontakty.

Další možnost představovala církev. Někteří mladší synové směřovali do klášterů nebo církevních úřadů, kde mohli dosáhnout významného postavení a zajistit si vlastní zázemí. Existovala i cesta dvorské služby, kdy mladí šlechtici vstupovali do služeb vlivných osobností. Zastávali úřednické funkce nebo se věnovali diplomacii.

Kolem dvacátého roku měli první zkušenosti a šanci postupu nebo možnost přejít do prestižnějších jednotek, jako byli královští mušketýři. Právě tato cesta vysvětluje, jak je možné, že se mladí muži z jednoho kraje mohli nejen potkat na půdě svého rodného prostředí, ale i později na půdě mušketýrské služby.

Armand de Sillègue d'Athos d'Autevielle se narodil kolem roku 1615 v oblasti Béarn na jihozápadě Francie do drobné šlechtické rodiny. Přesné datum ani místo narození se nedochovalo, ale jeho původ z tohoto kraje je doložený.

V mládí vstoupil ke královským mušketýrům ve službách Ludvíka XIII. Šlo o elitní jízdní jednotku, která patřila přímo králi a přijímala především mladší syny šlechtických rodin, kteří si museli své postavení teprve vybudovat.

Jeho služba spadá do počátku 40. let 17. století. Prameny o ní však mlčí v detailech,

neznáme jeho konkrétní úkoly ani další postup. Athos se v nich objevuje spíše jako jméno než jako výrazná postava.

Jeho život skončil poměrně brzy. Kolem roku 1643 zemřel v Paříži, pravděpodobně na následky zranění po potyčce. Nešlo o slavnou bitvu ani o vojenský čin, ale o běžný konflikt, jakých bylo v té době mnoho.

Nezachovaly se zprávy o jeho rodině, majetku ani osobním životě. Neexistují dopisy ani jiné osobní záznamy, které by jeho příběh rozšířily.

Zůstal tak po něm jen krátký záznam v historii – a jméno, které se později stalo nesmrtelným.

Isaac de Portau se narodil 2. února 1617 ve městě Pau v oblasti Béarn. Pocházel z protestantské rodiny, která patřila mezi dobře postavené vrstvy místní šlechty. Jeho otec působil jako tajemník krále a stavů Navarry, což byla významná funkce spojená s vlivem i majetkem. Rod tak získal nejen společenské postavení, ale i možnost zajistit svým synům kariéru ve službách krále.

Isaac de Portau vyrůstal v prostředí, kde byla vojenská služba přirozenou cestou pro mladší syny šlechty. Už v dospívání odešel do služby a vstoupil jako kadet do jednotky Gardes Françaises, konkrétně do roty, které velel François de Guillon, pán des Essarts. Tento muž byl příbuzensky spojen s velitelem královských mušketýrů, což nebyla náhoda, ale běžná cesta, jak se mladí šlechtici dostávali výš.

Tím velitelem byl Jean-Armand du Peyrer, známý jako hrabě Tréville. Narodil se roku 1598 v Oloronu a stal se kapitánem-poručíkem královských mušketýrů. Formálně stál v čele jednotky král, ale řídil ji Tréville, který vybíral nové muže a rozhodoval o tom, kdo se do této elitní jednotky dostane. Pocházel ze stejného kraje jako naši mušketýři a byl příbuzensky propojen s rodinou Aramitz. Je vidět, že i ve Francii platilo, že svět je malý, a proto se chlapci z oblasti Béarnu ve finále mohli potkat jako staří známí u mušketýrské jednotky.

Bylo to kolem roku 1640, kdy se Isaac de Portau pohyboval ve stejné jednotce jako další mladí šlechtici. Sloužil po boku mužů, se kterými se znal a kteří vystupovali v románových příbězích jako d’Artagnan, Athos, Porthos a Aramis. Účastnil se vojenských tažení, například u Perpignanu v roce 1642 a následně i v Lyonu. V roce 1643 přešel ke královským mušketýrům, tedy k elitní jízdní jednotce přímo podřízené Ludvíku XIII.. Tím se dostal mezi vybranou skupinu mužů, kteří tvořili nejen vojenskou, ale i společenskou elitu své doby.

Po tomto období se jeho stopa v pramenech postupně vytrácí. Neznáme přesné okolnosti jeho dalšího života ani datum jeho smrti. Nezachovaly se dopisy, osobní záznamy ani podrobné zprávy o jeho kariéře.

Z dochovaných informací tak vystupuje jako šlechtic, který využil rodinné zázemí, vstoupil do služby, prošel vojenskou cestou své doby a dostal se až mezi královské mušketýry. Jeho jméno se dochovalo díky několika stručným zmínkám, ale právě ty stačily k tomu, aby se stal součástí příběhu, který přežil staletí.

Alexandre Dumas st. z něho vytvořil postavu plnou síly, sebevědomí a milující život.

Henri d'Aramitz se narodil kolem roku 1620 ve stejné oblasti jako předchozí pánové, v Béarnu na jihozápadě Francie. Pocházel z protestantské šlechtické rodiny, která měla pevné postavení a zároveň silné vazby na vojenské prostředí.

Rod Aramitz nebyl bezvýznamný. Jeho dědeček Pierre d'Aramitz patřil mezi aktivní velitele v době náboženských válek. Působil jako kapitán a účastnil se konfliktů, které zasáhly Béarn i sousední oblasti. Rodina tak měla vojenskou tradici a zkušenost s obdobím, kdy se náboženské i politické spory řešily se zbraní v ruce.

Pierre d'Aramitz byl ženatý s Louisou de Sauguis, dcerou laického opata ze Soule. Tento titul znamenal správu církevního majetku bez nutnosti duchovního svěcení. Z tohoto manželství se narodily tři děti. Nejmladší dcera Marie se roku 1597 provdala za Jeana du Peyrera a stala se matkou Jean-Armanda du Peyrer, známého jako hrabě Tréville, který se později stal velitelem královských mušketýrů. Rodinné vazby tak propojily Aramitzovy s jedním z nejvlivnějších mužů této jednotky.

Další syn Pierre d'Aramitz a Charles d'Aramitz pokračovali ve vojenské tradici. Vstoupili do služby a stali se jedněmi z prvních členů mušketýrské roty, které od roku 1634 velel právě jejich synovec Tréville. Charles d'Aramitz se oženil s Marií de Rague, dcerou pána z Espalungue u Laruns. Z tohoto manželství se narodily dvě dcery a syn Henri d'Aramitz.

Henri vyrůstal v prostředí, kde se spojovala vojenská služba, rodinné vazby a společenské postavení. Od mládí směřoval ke stejné dráze jako jeho otec. Do služby odešel v dospívání, jak bylo u mladších synů šlechty běžné.

V květnu roku 1640 vstoupil ke královským mušketýrům a stal se tak druhým mužem z rodiny, který sloužil v této elitní jednotce. Sloužil vedle svého otce, který v té době zastával důstojnickou hodnost zástupce velitele (maréchal des logis). Vstup do jednotky nebyl náhodný, ale vycházel z rodinného zázemí i vazeb na Trévilleho, který rozhodoval o přijetí nových členů.

Po roce 1646 byla mušketýrská rota dočasně rozpuštěna a prameny o dalším působení Henriho i jeho otce mlčí. Neexistují podrobné záznamy o jejich službě ani o tom, jakým směrem se jejich životy ubíraly.

Dochovala se však informace o jeho osobním životě. V roce 1650 se Henri d'Aramitz oženil s Jeanne de Béarn-Bonasse, která pocházela z významné katolické rodiny v regionu. Tento sňatek ukazuje, že rodinné a společenské vazby často překračovaly náboženské rozdíly.

Svatební obřad Henriho d´Aramitze (Aramise)

Henri d'Aramitz nesl titul laického opata, což znamenalo, že spravoval církevní majetek a pobíral s ním spojené příjmy, aniž by byl vysvěceným duchovním. Vedle toho žil jako šlechtic a voják, což nebylo v jeho prostředí ničím výjimečným.

Z dochovaných pramenů tak vystupuje jako muž, jehož život byl pevně daný rodinou, prostředím i vazbami. Vyrůstal mezi lidmi, kteří sloužili králi, a sám se vydal stejnou cestou. Jeho jméno se dochovalo díky několika konkrétním údajům, které umožňují alespoň částečně rekonstruovat jeho skutečný život.

Alexandre Dumas z něho vytvořil postavu muže, který se pohyboval mezi světem víry a dvorských intrik, jenž byl velice jemný, vzdělaný a který byl schopný pohybovat se v nejvyšší společnosti. Z historické postavy tak vznikl Aramis, jak ho znají čtenáři, muž, který dokázal spojit meč s rozumem a víru s politikou.

Příběh setkání mladých mužů podle Alexandra Dumase st.

D’Artagnan přijel do Paříže jako mladý Gaskoňec s jediným cílem vstoupit ke královským mušketýrům. Krátce po příjezdu se postupně střetl s Athosem, Porthosem i Aramisem a každého z nich vyzval na souboj. Setkání přerušil zásah gardy kardinála Richelieua, proti které se všichni čtyři postavili bok po boku. Společný boj vytvořil okamžité pouto a vzájemný respekt. Tímto okamžikem vzniklo přátelství, které sami stvrdili heslem: Jeden za všechny, všichni za jednoho.

Athos, Porthos a Aramis přijímají nového člena d´Artagnana.

Skutečný Charles de Batz de Castelmore d’Artagnan přijel do Paříže jako mladý Gaskoňec s doporučujícím dopisem ke kapitánovi mušketýrů Jean-Armandu du Peyrer, comte de Tréville (hraběti Tréville). Právě v jeho jednotce se setkal se zkušenějšími mušketýry, kteří pocházeli ze stejné oblasti Francie, Béarnu. Společně pak sloužili koruně, účastnili se vojenských tažení i citlivých dvorských úkolů, kde rozhodovala loajalita, disciplína a schopnost jednat v utajení.

Charles de Batz de Castelmore d’Artagnan (d´Artagnan)

D’Artagnan se díky svým schopnostem a loajalitě vypracoval až na velitele mušketýrů a stal se jedním z nejschopnějších mužů své doby. Pracoval přímo pro ministra J. Mazarina a později i pro krále Ludvíka XIV.

Podrobný článek o tomto muži jménem: Charles de Batz de Castelmore d’Artagnan (d´Artagnan)

https://www.historyextra.com/period/stuart/three-musketeers-real-athos-porthos-aramis-dartagnan/

https://www.gmct.cz/media/files/library/PDF/30.%20Alexandre%20Dumas%20–%20Tři%20mušketýři.pdf

https://fr.wikipedia.org/wiki/Armand_d%27Athos

https://www.historyextra.com/period/stuart/three-musketeers-real-athos-porthos-aramis-dartagnan/

https://static.artforum.sk/media/products-files/8d/25/120827-DB67061.pdf

https://www.mousquetaires.asso.fr/histoire/