Knihy Ignáta Herrmanna jsou plné laskavého humoru a krásné češtiny. Otec Kondelík a ženich Vejvara

Příběh pražské rodiny se odehrává koncem 19. století, v krásném období nastupující secese. Ženská móda se vyznačovala důrazem na siluetu s úzkým pasem a výrazným zadním objemem, tzv. turnýrou (honzíkem), a vysokými límečky. Dámy dávaly přednost dvoudílným kompletům, upnutým zdobným živůtkům a rozšiřujícím sukním. Doplňky tvořily kloboučky, rukavičky i slunečníky s krajkou.
Muži chodili v oblecích s vestou, dlouhým kabátem a kloboukem, nosili hůlku, kapesní hodinky na řetízku i upravený knír.
Ulice zněly klapotem koňských kopyt a duněním kočárů po dlažbě. V kavárnách visely plakáty i obrazy Alfonse Muchy a pod nimi se vedly rušné debaty.
Pan Václav Kondelík je spořádaným pražským měšťanem, malířem, odborníkem přes slohy. Rád by, aby vše klapalo podle určitých pravidel, která sám rád narušuje. A následně hledá pádné důvody, proč to tak udělal a že je vždy vlastně absolutně nevinný.

Jeho manželka paní Betynka Kondelíková je věrnou manželkou, která se poctivě stará o domácnost i o rodinu. A přešlapy svého manžela náležitě komentuje. Vyhubuje mu a nakonec se snaží je chápat.

Dcera Pepička je mladá, citlivá a plná očekávání, která se pomalu začínají potkávat s určitými pravidly. Paní Bety dobře ví, že dcera je právě ve věku, kdy odrostla dětským sukýnkám a kdy se začíná rozhlížet po mužském protějšku. Je z ní krásná mladá slečna. A tak v matce uzrálo rozhodnutí, že Pepička musí do společnosti.

Taneční absolvovala vloni. Takže základ do společnosti měla a teď by bylo potřeba se jít s ní někam podívat. Matka vymýšlela možnosti a jednoho dne přinesl listonoš v obálce pozvánku.

„Stará garda spolku Karafiátů zve Vaše Blahorodí na opakovací hodinu taneční do salonu ke Kaskům.“ Paní Kondelíkové to přišlo jako na zavolanou. Věděla, že starouš, jak mu říkala, o zábavu tohoto typu nikdy moc nestál, protože měl rád svůj klid. Představa plesu a zbytečného rozruchu ho nijak nelákala. Ještě tak si dojít na pivečko, to by se nebránil.

Pepička se na taneční opakovací hodinu velmi těšila a věděla, že maminka to u tatínka zařídí, aby s návštěvou opakovací taneční hodiny souhlasil.
Bety svého muže znala dokonale a zvolit správnou strategii pro rozhovor pro ni nebyl problém. Uvaří dobroty, napeče koláč a tím vytvoří dokonalou atmosféru. A tak se i stalo. Uvařila jeho zamilované španělské ptáčky a ke kávě jemný tvarohový koláč.
Když poobědvali a jejich služka Kačenka přinesla kávičku, Bety vytáhla z kapsy obálku s pozvánkou a jakoby náhodou, že si právě vzpomněla, že chce Václavovi ukázat, kam jsou zvaní. Kondelík se zamračil a řekl:
„Ty chceš, abych šel na veliký bál, Bety?“
Paní Kondelíková hledala slova, kterými chtěla muže jemně zmanipulovat, aby souhlasil s návštěvou zástěrkového věnečka v saloně u Kasků.
„Za sklo si ji nedáme. Tys nebyl nikdy děvčetem, starouši, ty si neumíš představit, jaká je to tréma.“
Bety mluvila pomalu, rozvláčně, ale zato pořád hledala slova, kterými by dokázala starouše přesvědčit, že vlastně do salonu na taneční opakovací hodinu musí Pepička jít. Vymýšlela si, že Pepička vyšla ze cviku a že je potřeba, aby si tanec zopakovala. A že je tato opakovací taneční hodina jako seslaná od Pána Boha.
Pan Kondelík si zamíchal kávu, usrkl si a řekl: „Pamatuj si, Bety, že Pán Bůh sesílá mor, hlad a vojnu, ale žádné taneční hodiny. To je výmysl čistě lidské pošetilosti.“ Nechtěl to ženě usnadnit, neměl v úmyslu jí dát svůj souhlas jen tak zadarmo.
A tak paní Bety začala couvat. Když to nešlo tam, tak to půjde zpátky.
„No dobře, Pepička tedy nepůjde nikdy a nikam, protože když si taneční nezopakuje, tak to všechno zapomene. A jinde pak bude jak prodaná.“
Panička, jak ji spisovatel nazývá, nechala Kondelíka vychutnávat koláč a mezitím mu přidávala další a další důvody, pro které bylo opravdu nevyhnutelné jít ke Kaskům. Až skutečně dosáhla svého a tatík Kondelík to nakonec vzdal se slovy:
„Tys měla být kazatelem, Bety. A to ti povím, jakživ jsem o těch zpropadených Karafiátech neslyšel. No dobrá. Půjdu si lehnout, na hodinku si zdřímnu. A do těch zpropadených Karafiátů si jděte. Ale já, Bety, já s vámi nepůjdu. Já si posedím nahoře v Měšťanské, abyste mě necpali do černého. Rozumíš?“
„Bůh uchovej, starouši,“ odpovídala paní Kondelíková, „tam stačí gardedáma. My se pak pro tebe zastavíme.“
A tak přišel večer, kdy se Pepička ukázala ve společnosti. Oblečená v šatech, které podtrhovaly její mládí a jemnost a které jí moc slušely, se objevila ve společnosti své matky.

Zde se poprvé potkává s milým tanečníkem Františkem Vejvarou. Spisovatel ho popisuje jako mladého muže nenápadného zevnějšku, který na první pohled nepůsobí nijak výjimečně ani sebejistě. Je spíše tichý, rozpačitý a ve společnosti trochu nejistý, takže vedle uhlazených měšťanských pánů působil nenápadně. Neměl v sobě okázalost ani průbojnost, ale vyznačoval se poctivostí a skromností.

Pepička si ho zprvu všímá jen nenápadně. Nevyčníval totiž nad ostatní, nestál v popředí, ale působil mile. A možná právě proto se k němu její pohled vracel. Když ji požádal o tanec, učinil tak s tichou zdvořilostí. Nebyla v tom žádná okázalost, spíše snaha obstát a nezklamat.

Paní Bety seděla mezi ostatními dámami a pozorně sledovala dění v sále. Vějířem si lehce ovívala tvář a její oči spočívaly především na Pepičce.

Pepička tančila s Vejvarou znovu. A pak ještě jednou. Mezi jednotlivými tanci spolu prohodili pár slov, krátkých, jednoduchých.

Večer plynul v rytmu hudby a společenských pravidel. Dívky usedaly ke svým matkám, čekaly na další vyzvání, opět vstávaly a vracely se na parket. Pepička se postupně uvolňovala a její počáteční ostych mizel. Vejvarova přítomnost jí byla čím dál bližší.

Paní Bety si toho všimla. Nepotřebovala dlouhá slova, aby pochopila, že toto setkání není jen jedním z mnoha. Zatím nic neříkala, jen pozorovala.

Pak se stala neočekávaná změna, František Vejvara zmizel bez jediného slova rozloučení, bez jediného pohledu. Pro Pepičku i její matku to bylo velmi nemilé překvapení.

František Vejvara měl na nohách omylem galoše

František Vejvara měl na nohách omylem galoše.
Když se paní Bety s Pepičkou sešly o půlnoční přestávce s otcem v protější restauraci, dozvěděly se příčinu útěku pana Vejvary. Měl na nohách galoše a protože si toho nevšiml, docela dlouho v nich tancoval. Ale kdo to odhalil, byl pan Kondelík. Šel se totiž podívat na svou dceru Pepičku a jejího tanečníka, a co se nestalo? Docela hlasitě svůj postřeh okomentoval. František to slyšel, strašně se zastyděl a utekl. Byl mužem s vytříbeným vkusem a toto ho hluboce zasáhlo.

Mladý muž František Vejvara byl absolventem gymnázia i právnické fakulty. Jenom na advokacii neměl dostatek sil a samostatnosti. A protože to byl člověk pracovitý, leč nebyl dostatečně přičinlivý honit se za kariérním postupem, skončil jako praktikant na magistrátě.

Nějakou dobu se s rodinou Kondelíků, a hlavně s Pepičkou, neviděl. A tak moc by rád.
Pepička se mu líbila. Dokonce moc.

A pak se nakonec potkali. Bylo to v den, kdy Pražský Sokol pořádal polodenní výlet do Hvězdy. Bylo to spojené s cvičením a František Vejvara jako člen Sokola se samozřejmě akce účastnil. Když cvičení skončilo, všiml si u velkého dubového stolu tříčlenné rodiny a došlo mu, že to jsou oba rodiče Kondelíkovi a jejich dcera Pepička. Nakonec si ho všimla i Bety a pana Vejvaru pozvala ke stolu. Teprve až zde jim vysvětlil svůj úprk ze sálu u Kasků a moc se omlouval. Paní Bety mu řekla, že utíkat nemusel, že jim to bylo líto a příště že má věci říct tak, jak jsou. Oni že by se nezlobili. Pan Vejvara byl za to hodně rád, Pepičce to dával svými pohledy najevo.

V takovém příjemném duchu se při čtení knížek o rodině Kondelíků a ve druhé i Vejvarů projdete každou situací. První knížka je průběhem setkávání Pepičky a Františka a poznávání se s rodiči Kondelíků. Končí svatební nocí, která jemně naznačuje tehdejší výchovu dívek a proto i obavy ze svatební noci. A také trpělivost ženicha Františka Vejvary.

Nevěsta Pepička a ženich František

Druhá knížka popisuje život mladých manželů i rodičů Kondelíků. I v této části vyprávění o rodině z konce 19. století je vidět, jak se chovaly, jak vychovávaly své milované potomky a co je dnes samozřejmé, o čem se nahlas mluví i píše, konkrétně o intimitě mezi mužem a ženou, zůstávalo do poslední chvíle tajemstvím.

Přírůstky pana Kondelíka a pana Vejvary

Úsměvné v příběhu Ignáta Herrmanna je to, že obě rodiny posílily další přírůstky, Pepince přinesla vrána, jak porod nazýval pan Kondelík, jedno děťátko a Betynka porodila dvojčátka.

bm

Knihy: Otec Kondelík a ženich Vejvara

Tchán Kondelík a zeť Vejvara

Vvydala: Topičova edice , společnost s.r.o.

Rok: 1947