Článek
Na konflikt bylo zaděláno hned po 2. světové válce
Cesta k Vietnamské válce začala vlastně už po skončení té druhé světové. Komunistický vůdce Ho Chi Minh se hned po kapitulaci Japonska 2. září 1945 rozhodl vyhlásit samostatný Vietnam. Jenže ten byl až do své japonské okupace francouzskou kolonií, takže Francii se to pochopitelně nelíbilo. Možná mohlo všechno dopadnout jinak, kdyby byla Vietnamu samostatnost dopřána.
Na webu vietnamista.cz k tomu Zdeněk Porkert uvádí: „Byla šance, že od toho okamžiku začne prosperující hospodářská spolupráce se západem a nově narozeným Vietnamem. Na podiu vedle Ho Chi Minha dokonce stáli zástupci Spojených států. Je možné, že přestože Ho Chi Minh byl komunista, nemusel Vietnam spadnout do komunistické zóny. Strýček Ho byl především nacionalista, Osvoboditel. Bál se více Číňanů než Američanů. Číňanům nevěřil (čínská vojska už byla ve Vietnamu) a věděl, že Američané nemají snahu a zájem do Vietnamu posílat vojáky, okupovat ho.“
Ho Či Min udělal největší chybu tím, že se dal na stranu komunistů. Nebýt tohoto rozhodnutí, ve Vietnamu mohl být mír.
Američané sice už dříve deklarovali, že nechtějí podporovat bývalé koloniální rozdělení světa, ale když se Francie rozhodla proti Ho Chi Minhovi bojovat vojensky, USA jí poskytly zbraně. Zdeněk Porkert k tomu napsal: „V roce 1950 americké zbraně představovaly 80 % vybavení francouzské armády.“
Volby s otázkou sjednocení nakonec nikdy neproběhly
Přesto ale francouzská armáda prohrála v roce 1954 bitvu s vietnamskými osvobozeneckými jednotkami na severu země u Dien Bien Phu a Vietnam následně rozdělila po linii 17. rovnoběžky na severní a jižní část. Zatímco na severu vznikla komunistická republika v čele s Ho Chi Minhem, na jihu se předsedou vlády i s podporou Američanů stal nacionalista a antikomunista Ngo Dinh Diem. Později se stal i prezidentem, ale jeho politické fungování bylo plné prosazování vlastních příbuzných a bojů s odpůrci. Začal se chovat jako diktátor, postupně ztratil i podporu Američanů a následně byl při povstání zastřelen.
Dva roky po rozdělení měly v celém Vietnamu proběhnout volby, ale nikdy se neuskutečnily. Politici na jihu se obávali, že i u nich by vyhráli komunisté. Začátkem 60. let vznikl Vietkong, což byly ozbrojené oddíly Národní fronty osvobození Vietnamu. Byly vydatně podporovány jak severním komunistickým Vietnamem, tak později i celým socialistickým táborem. Své zájmy ve Vietnamu měly hlavně Čína a Sovětský svaz.
Po smrti prezidenta Diema v roce 1963 se jih ocitl v naprostém chaosu a Američané museli na jeho obranu vysílat stále více vojáků, což stálo USA stále více peněz. Přesto se ho snažili udržet jako poslední obranu před šířením komunismu na území bývalé Indočíny. Naplno válka propukla v roce 1965 a oficiálně s Američany na straně jihu bojovalo dalších 40 států. Američané ve Vietnamu měli až milion vojáků a obrovské množství techniky.
Americká námořní pěchota ve Vietnamu odváděla výbornou práci. Partyzánský způsob boje jí však dělal problémy.
Američané si nevěděli rady s partyzánským způsobem boje
I když Američané nasadili nejen mnoho vojáků, ale i zcela novou techniku a měli zejména na počátku války obrovskou převahu, neměli kvalitní oporu v jihovietnamské armáda, která byla prolezlá korupcí. Navíc čelili zcela jinému způsobu boje, než jaký byli zvyklí. Vietkong za podpory komunistů ze severu vedl hlavně partyzánský způsob boje s nastražováním pastí a skrýšemi v tunelech.
Zároveň doma v Americe, ale i jinde po světě rostl tlak na ukončení války, která byla pro mnohé nesmyslná a bez naděje na výhru. Nakonec se Američané v roce 1973 z Vietnamu stáhli. Jižní Vietnam odolával ještě dva další roky, než padl Saigon a země byla pod komunistickým vedením násilně sjednocena.
Na protiválečné protesty a následné stažení vojsk USA doplatila hlavně nekomunistická část Vietnamu, která byla brzy poté násilně obsazena komunisty.
Masakry byly na obou stranách
I když byly Američanům vyčítány různé excesy, například masakr v My Lai, zločinů se dopouštěl i Vietkong, jen se o nich svět zdaleka nedozvěděl tolik, jako o těch amerických. Například v prosinci 1967 Vietkong upálil zaživa 250 civilistů včetně žen a dětí na jihu Vietnamu v Dag Son. Pár týdnů poté bylo stejně brutálně zavražděno až 6 tisíc osob (i zde také žen a dětí) ve městě Hue. A zdaleka to nebylo vše. Neschvaluji žádné zabíjení civilistů, ale Američané se k tomu postavili čelem, komunisté ne.
Američané ve Vietnamu neuspěli a je to dodnes pro ně velké trauma, ale bez nich to mohlo dopadnout ještě mnohem hůř. Velká část světa totiž byla opravdu ubráněna před morem komunismu.
Zdroje:
