Článek
Za komunismu bylo líp. Známé zaříkávadlo nespokojenců, kteří by nejraději vrátili zpět socialistické a totalitní Československo. Důvodů glorifikace minulého režimu je několik. Současní pamětníci komunismu tehdy byli mladí, tudíž si tuto dobu zpětně velmi idealizují. Dalším důvodem je, že v dobách vlády KSČ stačila k úspěchu stranická legitimace. Schopnosti byly až na druhém místě. Za stesky po minulém režimu ale patří i opticky nižší ceny, příklon k Rusku nebo mýty o kvalitnějším zboží.
Sociální výhody byly draze vykoupeny
Zvláště příznivci levice nad svobodu a demokracii povyšují také některé sociální výhody předlistopadového režimu. Dalo by se však lehce oponovat, že i život v nacistickém Německu nesl některé sociální výhody. Také proto většina tehdejšího německého národa začala sympatizovat s Hitlerem. K čemu ale byly nová pracovní místa a dálnice, když nechal zavraždit miliony lidí a vehnal svět do zničující války?
Stejně tak tomu bylo s komunismem. Pro některé možná bylo dostupné bydlení i práce, jiní ale umírali v kriminálech za nepohodlné názory. Okrádáni byli zemědělci, podnikatelé a měnovými reformami nakonec i úplně všichni ostatní. V tomto kontextu je jasné, že dostupný byt v panelové králíkárně rozhodně z komunistického režimu nic pozitivního nedělá.
Někteří za minulého režimu přisluhovali komunistům a radovali se z výhod. Jiní trpěli a umírali v lágrech pro politické vězně.
Komunistům nevadila ani spolupráce s nacisty
Komunismus a nacismus, tedy dvě nejhorší světové ideologie, mají nápadně mnoho společného. Komunistům navíc nacisté nevadili ani po válce a spolupráci s nimi se nebránili. Trestu smrti tak unikl třeba Max Rostock, který byl jedním z mužů, kteří veleli vyvraždění Lidic. Komunisté mu nabídli spolupráci s StB výměnou za svobodu.
Rostock poté absolvoval školení a působil jako špion v západním Německu. Později se stal agentem německé služby BND. Na rozdíl od jiných nacistických zločinců dožil v klidu a zemřel v roce 1986 na území západního Německa.
Max Rostock byl jedním z mužů, kteří veleli vyvraždění Lidic. Komunistům byl však dobrý a jeho zločiny jim nevadily. Trest smrti mu odpustili a stal se agentem StB.
Když se lůza chopila moci
Společenská spodina se za komunismu najednou ocitla na vrcholu. Naopak podnikatelé, továrníci, šlechta i církve - ti všichni byli okradeni. Ve velkém se rabovalo a už tehdy možná začalo platit přísloví typické pro doby socialismu: „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“. Póvl vzal útokem například zámky, kde se po vyhnání původních obyvatel ukradlo, co se dalo. Nevzdělaní, nekompetentní, ale stranicky uvědomělí soudruzi střídali v pozicích lidi nepohodlné KSČ. Z nikoho se mohl stát někdo, stačilo nejviditelněji mávat rudou knížkou.
Stejné čistky nastaly i ve státním aparátu. Podíleli se na nich i ti, kteří předtím byli za hrdiny. Například Ludvík Svoboda, který po vynesení trestu smrti nad svým spolubojovníkem Heliodorem Píkou jako ministr obrany ani nepodal návrh na milost.
Komunisté ukradli soukromníkům co mohli. Poté navíc vše zdevastovali.
Vraždění po sovětském vzoru
Zatímco v protektorátu vraždili většinou Němci, po únoru 1948 se této úlohy ochotně zmocnili Češi. A to právě ve jménu komunismu a socialismu. Beze studu s pomocí sovětských poradců věšeli, stříleli na hranicích nebo hnali do dolů a pracovních lágrů své vlastní spoluobčany. Ve vykonstruovaných procesem byli popravováni skuteční i domnělí nepřátelé režimu a nepohodlní se posílali do kriminálů až do roku 1989. Z politických důvodů bylo popraveno 248 osob, asi 8000 osob zemřelo ve vězení a 450 při pokusu uprchnout přes železnou oponu.
Přesto toto vlastizrádné chování část lidí dosud oslavuje. Například pomníky pro vrahy z řad jednotek pohraniční stráže, kteří zabíjeli spoluobčany při cestě za důstojným životem, jsou naprostou zvrhlostí. Pohádkám o ochraně před narušiteli snad už nemůže věřit ani ten nejzaslepenější soudruh.
Pracovní lágry a uranové doly
Pro nepřátele režimu byly zřizovány tábory nucených prací. Vzorem byly sovětské gulagy a nacistické koncentrační tábory. Tyto lágry byly zřizovány při uranových dolech, například Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost nebo Bratrství u Jáchymova. Pod rouškou hesla prací ke svobodě, které používali už nacisté, zde byli těžkou prací systematicky likvidováni nepohodlní. Ať už sedláci, církevní představitelé, západní letci nebo kdokoliv další, komu se nelíbilo lidově demokratické zřízení. Odhaduje se, že krutým prostředím těchto táborů mohlo projít asi 22 tisíc lidí.
Rudá věž smrti stále připomíná místo, kde komunisté nelidskou prací likvidovali režimu nepohodlné osoby.
Šikana pokračovala až do sametové revoluce
V současné době mnozí adorují éru normalizace s tím, že už nešlo o krutá padesátá léta, nebyly žádné politické procesy, lidé nebyli popravování a vlastně se měli všichni dobře. Pro některé je to jakási zlatá éra komunismu, která by se měla vrátit. Za normalizace ale byla pořád stejná totalita, jako v 50. letech, jen s mírnější tváří. Ve věznicích přitom umírali nepohodlní dále.
Šikanována byla bigbítová a punková kultura, chartisté a další aktivisté nebo prostě jen mládež, která se chtěla moderně bavit. Jako samozřejmost byla také tehdy brána přítomnost sovětských okupačních vojsk. Hranice nebylo možné volně překročit, pokračovala tvrdá cenzura i hospodářský úpadek. Na to asi milovníci minulého režimu zapomněli, protože zřejmě drželi ústa a krok. Každý, kdo se nezajímal jen o vlastní prospěch, to však vidět musel. Pro někoho bylo holt důležitější, že pivo stálo pořád 2,50 a na rekreaci do Krkonoš se jelo.
