Článek
Na našem území žilo na konci druhé světové války až tři a půl milionu sudetských Němců. Po dlouhá staletí to byli naši sousedé, se kterými jsme žili klidně a pospolu. Trhliny tomu dal až oboustranný mor nacionalismu, přičemž zkáza ve vzájemných vztazích byla dokonána po druhé světové válce. Češi navíc potřebovali najít viníka, proto bylo kolektivně ukázáno na všechny Němce.
Dnes už víme, co toto černobílé vidění světa přineslo. Česká lůza dostala možnost volně krást, zabíjet a znásilňovat. Někteří svědci násilí na německých civilistech těsně po skončení druhé světové války ještě žijí a poválečná zvěrstva stále nejsou odčiněna. Nejen proto, že část Čechů zločiny stále obhajuje, ale také proto, že jsme německým obětem nebyli schopni vybudovat důstojná a odpovídající pietní místa. Někteří lidé se raději tváří, jako kdyby se nic nestalo.
Dřevěný kříž na památku zavražděných sudetských Němců. Mnohde najdeme jen tato improvizovaná pietní místa.
Selektivní paměť českého národa
Místa, kde Čechy vraždila komanda SS, jsou nám většinou dobře povědomá. Lidice, Ležáky, Ploština, Pankrác, Kounicovy koleje a mohli bychom pokračovat. Známe však místa, kde Češi a Rudá armáda vraždili Němce? Většinou nikoliv. Obětí přitom byly tisíce. Například Brněnský pochod smrti - kolem 5000 mrtvých. Masakr v Postoloprtech - bez soudu zabito až 3000 lidí. Švédské šance - 265 obětí. Ústecký masakr - 2000 mrtvých. Celkem mezi lety 1945–1946 přišlo o život v důsledku krajně diskriminačního zacházení 24 až 25 tisíc lidí.
Velmi často se zde projevuje selektivní paměť českého národa, který sice vzorně vzpomíná na oběti ze svých řad, ale zapomíná na vlastní zločiny a temné stránky. Po druhé světové válce jsme mohli být ti morální a spravedliví. Ale agresivní lůza odkaz protinacistického odboje i první republiky sprostě pošlapala. Šlo přitom o odkaz lidí, kteří se snažili stát na straně práva, morálky a spravedlnosti. Místo toho přišla slepá msta, loupení a týrání, které často postihlo i antinacisty.
Byla to předzvěst toho, jak jsme později dokázali v politických procesech nasazovat oprátku na krk svým vlastním občanům, kteří se mnohdy zasadili o tento stát.
Českým obětem vypálení osady Ploština byl postaven pompézní památník. Je smutné, že německé oběti poválečných masakrů na podobné monumenty dosud čekají marně.
Na vinu se nehledělo
Odsun neboli vyhnání se dá charakterizovat jako etnická čistka. Docházelo k uplatňování zhoubného principu kolektivní viny, k násilí, krvavým excesům i vraždám civilních Němců, ale i k loupení a okrádání. To vše pouze na základě národnosti. Osudy mnoha lidí mnohdy závisely jen na milosti či nemilosti samozvaných ozbrojenců nebo vojáků. Bohužel se většinou nepřihlíželo k tomu, kdo je viník a kdo nevinný. Dokonce ani k tomu, kdo je hrdina a kdo kolaborant. Největšími trýzniteli sudetských Němců tak často byli bývalí konfidenti gestapa. Ti se vražděním zbavovali také svědků.
Touha po očištění, mstě i majetku
Nenávist vůči Němcům přitom měla několik důvodů. Často to byla snaha bývalých kolaborantů a konfidentů gestapa, aby se zbavili své problematické minulosti. Říkalo se jim partyzáni poslední hodiny či minuty války. Ti páchali ta nejhorší zvěrstva. Dalšími důvody byla například touha po majetku Němců nebo msta za předchozí utrpení.
Kvůli poválečnému bezpráví se mohli plně realizovat nejrůznější sadisté a lokální ozbrojenci. Tehdejší československý stát totiž těsně po druhé světové válce plně kontroloval pouze Prahu a další velká města. Tím nejhorším faktem bohužel je, že na některých masakrech se podílela oficiální československá armáda. To udělalo celé zemi opravdu skvělou vizitku v zahraničí - vypadali jsme jako národ gangsterů, kteří si dokáží velmi rychle vyměnit role s nacisty. Někteří doboví politici se tomu paradoxně ještě divili, jako například jeden z členů vyšetřovací komise Postoloprtského masakru.
Druhá věc je, jestli by bylo taktické, abychom ventilovali veřejně otázku, ze které zahraničí dělá velkou kampaň proti Československé republice, proti naší národní revoluci.
Zapomnění místo piety
Zavraždění němečtí spoluobčané přitom dosud nemají důstojná nebo vůbec žádná vzpomínková místa, zatímco českým obětem nacismu jsme vybudovali pompézní památníky. Místo toho se na hrůzné činy našich předků pomalu zapomíná. Často to podporuje i chování politiků. V místech Postoloprtského masakru nebyla dlouho vůle zveřejnit ani pamětní desku. Nakonec ji radnice umístila na téměř neviditelné místo na místním hřbitově, a to ještě s velmi alibistickým textem.
Jediným důvodem rozdílného postoje k zavražděným je jazyk, kterým mluvili. Nedostáváme se tím však na úroveň nacistů, kteří také rozlišovali mezi správným a nesprávným etnikem nebo barvou pleti? Němci jsou přitom lidé jako my, kteří s námi navíc po staletí žili v jedné zemi. Budovali s námi kulturu, zemědělství i průmysl. My se ale teď často tváříme, že v naší zemi sudetští Němci nikdy nežili a křivdy, které jsme jim provedli se pomalu vytrácí z paměti.
Někteří lidé s absencí morálky se nestydí zničit ani ty nejskromnější pomníčky, které sudetoněmecké oběti poválečné zvůle mají. Tak jako u pomníku obětem vraždy několika němců v Kytlicích.
Populisté a lůza živí nenávist
A co je nejhorší, nenávist dlouhé roky posilovaná komunistickým režimem dosud neutichá. Místo vzájemného smíření, omluvy a odpuštění někteří Češi dosud vznáší požadavky na válečné reparace. Nejvíce však z nenávisti vůči Němcům těží politici, pro které je strašení zrušením Benešových dekretů jednoduchým způsobem zisku politických bodů. Snad časem v Česku převládne na celostátní i regionální úrovni politická reprezentace, která se k naší historii postaví čelem. Vybudování důstojných pietních míst a památníků sudetoněmeckým obětem by pak mělo být základním činem k naplnění naší morální povinnosti.
