Článek
Němci prováděli během 2. světové války hrůzné věci. Ale ani to nikoho neopravňuje k odplatě stejné nebo ještě horší, a navíc na lidech, kteří se jich v naprosté většině sami nedopustili. Ale přesně to se u nás událo na základě takzvaných Benešových dekretů těsně po válce. Národní ostudou je to až do dnešních dní.
K sudetským Němcům jsme se po válce chovali jako nacisté k židům. Museli nosit i pásky na rukou s označením N jako Němec.
Co jsou to Benešovy dekrety
I když si řada lidí myslí, že je prezident Edvard Beneš vydal až po válce, není to pravda. Jako Benešovy dekrety je označována řada norem, které Beneš podepsal v letech 1940 až 1945, kdy nemohl normy schvalovat řádně zvolený parlament. Jednalo se o právní normy, z nichž některé měly sílu běžného zákona, jiné odpovídaly dokonce zákonům ústavním. Všechny dekrety byly dodatečně schváleny Národním shromážděním 5. března 1946, ale zdaleka ne všechny byly kontroverzní. Jednalo se v podstatě o snahu exilové vlády zachovat právní kontinuitu i na okupovaných územích. Ústavní soud potvrdil platnost v době jejich vzniku, dnes jsou již právně neúčinné.
Deportace, konfiskace a nucené práce
Problematické byly zejména ty, které se týkaly konfiskace majetku deportovaných Němců a Maďarů, kterým bylo prostřednictvím dekretů také odňato československé státní občanství. Zároveň jim byla nařízena pracovní povinnost (muži ve věku 14 až 60 let, ženy ve věku 15 až 55 let). Výjimku měly jen těhotné ženy. Jednalo se o nucené práce, což bylo v rozporu s mezinárodními úmluvami, které Československo přijalo ještě před válkou.
Sudetští Němci často neměli s nacistickou ideologií nic společného a žili běžný život. V horských oblastech navíc mimořádně těžký.
Webová encyklopedie o právu Iuridictum k Benešovým dekretům uvádí: „Odpůrci dekretů poukazují na jejich jednoznačně protiústavní obsah, jejich zastánci se dovolávají buď teorie odplaty, nebo tvrdí, že tak staré bezpráví již není účelné napravovat. Faktem v každém případě je, že vyhlášení dekretů znamenalo zánik právního státu a velmi napomohlo nástupu komunistické totality; rozsáhlé vyvlastnění podílů v obchodních společnostech, které komunisté požadovali, bylo provedeno rovněž dekrety presidenta Beneše (v roce 1945).“
Dekrety daly katům pocit beztrestnosti
Pověstná česká holubičí povaha se po válce změnila spíše na krkavčí. A nejvíc bojovní byli obvykle ti, co celou válku mlčeli k německým zločinům, nebo dokonce s Němci aktivně kolaborovali. Tzv. „divoký odsun“ stovek tisíc Němců je i dnes neomluvitelný. Na zločinech se podíleli jak příslušníci Rudé armády, tak českoslovenští vojáci a také civilisté.
Okrádání, znásilňování a vraždy byly běžnou praxí na vyháněném sudetském obyvatelstvu
U vojáků bojujících na východní frontě, kde zažili mnoho těžko představitelných hrůz, lze snad s velkou mírou vstřícnosti jejich nenávist a touhu po pomstě pochopit, ale ne omluvit. Náčelník štábu Prvního československého armádního sboru plukovník Bohumír Lomský k tomu uvedl: „Vojenské útvary operující zpočátku v pohraničí byly seskládány z velké části z frontových vojáků, z řad 1. československého armádního sboru nebo z mužů z Volyně, Podkarpatské Rusi a Slovenska. Mnozí z nich ztratili rodinu nebo se jen špatně adaptovali či neadekvátně reagovali na mírové prostředí. U nových ozbrojených formací sice panovalo nadšení, ale často vázla morálka mužstva. V každém případě všechny příslušníky ozbrojených sil sjednocovala ohromná nenávist k Němcům.“
Pro česká zvěrstva neexistuje omluva
Čeští kolaboranti, kteří si vražděním „vylepšovali“ kádrový profil, si nezaslouží ani to pochopení. Vraždění, mučení a další zločiny nebyly ojedinělé, ale masové. Dodnes jsou skvrnou naší historie a jediný způsob, jak ji důstojně vyčistit, by bylo zrušení Benešových dekretů, které těmto zločinům daly právní rámec. Jenže k tomu u nás dosud nebyla a zřejmě ještě dlouho nebude politická odvaha, i když tehdejší vraždící aktéři jsou již dnes v naprosté většině mrtví. Dokud si to ale nepřiznají i jejich potomci a nepodají potomkům německých obětí ruku na usmíření, nic se nezmění.
Zdroje:
