Článek
Pivo versus víno
Jaký je vztah mezi spravedlností a pravdou, tušíme asi všichni. Pravda totiž pomáhá nekompromisně ukázat na veškeré nepravosti, špatnosti či falešnosti a spravedlnost už jenom koná a vynáší konečný verdikt. Říká se, že právě ve vínu je pravda, leč poslední dobou se nám to vínečko bívééé trochu zakalilo. A spravedlnost se také poněkud zamlžila.
Kdo by nemiloval prosluněné stráně vinic jižní Moravy, kdo by si neoblíbil kolem cest posázené domečky pohádkových hobitů, nazdobené vinné sklípky. Čekají tiše a způsobně jako pastičky na myšky, jako velmi dobře naaranžovaná lákadla na naivně nahlížející poutníky. Moravská turistika - kdopak by jí nepodlehl, zvláště když za ni lobbují majitelé velkých vinařství a většina kamarádů. Mně však místní turistiku spíše připomíná tehdejší bolení hlavy, neboť ti hloupí Pražáci vypíjí opravdu všechno.
Víno versus pivo.
A tak zatímco spotřební daň na tiché víno byla stanovena jako nulová, což pozdvihlo již tak veselou náladu zdejším borcům, pivo bylo vhozeno do přihrádky alkohol, jsa náležitě zdaněno, aby si třeba naše mládež náhodou nezvykala vysedávat v pochybných putykách, sice již nezakouřených, však přesto nedoporučovaných. Proč propagovat typický český mok, v jehož popíjení jsme suverénně mistři světa?
Zatím.
Proč dbát na nějakou pochybnou tradici, když ji můžeme nahradit příjemným chladem vinných sklípků, kde šikovný vinař jenom pobíhá se stále plným koštýřem, jehož obsah stále a pořád více mizí v rozpálených hrdlech juchajících a zpívajících konzumentů? Však ať třeba i jódlují, halekají či jenom pobrukují, jedno přece jenom nedokážou. I když víno zvládá všemožné zázraky a v jeho třpytu se odráží samotné slunko úchvatné moravské země, historického věhlasu a zasloužených zásluh zlatavému pivnímu moku upřít nemohou.
A přesto budou sklípky vzkvétat, zatímco malé vesnické hospůdky i věhlasné pivnice zanikají, opouštějíce se smutkem svou dějinnou úlohu a berouce s sebou i nenapodobitelné pábení, jež odjakživa patřilo ke zdejšímu koloritu.
Je toto spravedlivé?
Ty vinné sklípky mohou být třeba ozdobeny i nebesky krásnými květy, však nezvládnou vystřelit do kosmu prvního lunetika, prvního člověka, který se procházel po povrchu Měsíce již dávno před nějakým Armstrongem. Ano, řeč je o váženém pražském měšťanovi panu Broučkovi, jenž již v 19. století vystartoval takto z dokonale technologicky vybavené základny na Vikárce. O tom, že v té době musela mít hradčanská Vikárka opravdu vynikající tým vědců i alchymistů podivné pověsti, svědčí i to, že se jim podařilo sestrojit věc nejenom dnes, ale i ve vzdálené budoucnosti naprosto nedosažitelnou – stroj času. Jím již výše zmíněný pan Brouček odcestoval zpět do 15. století, aby naše předky ujistil, že jejich boj není marný.
Zatím.
Nebýt hospody U Pinkasů, pravděpodobně byste tento příspěvek louskali v němčině. A nejen tento, ale i jiné. A všechny knihy a časopisy. Dokonce i v moravských sklípcích by rodilí Moravané šprechtili ostošest. Ptáte se proč? Protože právě k Pinkasům svého času chodívali dumat František Palacký a Josef Jungmann, aby nad několika džbánky točeného rozjeli tak velkolepý projekt, jakým bylo české obrození.
Netřeba představovat ani jejich následovníky, z jejichž smělých idejí a myšlenek vznikl nejen československý stát, ale i jediná demokracie ve střední Evropě (T.G.M., V+W a další a další).
Ponořme se však ještě hlouběji do studnice věků a porovnejme dějiny piva i vína. Víno přivezl do Čech sám císař Karel IV. Bylo nedobré a kyselé. To pouze básník (Jan Neruda) později zjemnil a do národních barev zahalil jeden flám Jeho Veličenstva s Buškem z Velhartic. Možná si proto raději šli oba společně druhý den spravit chuť řízným pivem, jehož tradice byla známa po celé Evropě. Vždyť již roku 993 nechal biskup Vojtěch vařit pivo v benediktinském klášteře na Břevnově.
V období středověku pak probíhá rozvoj měšťanského vaření piva a později má o vaření zájem i šlechta. Proto právo varného, udělované samotným králem, bylo pro jakékoliv město nejen velkou ctí, ale i ekonomickou vzpruhou.
Pokud jsem se na začátku článku zaštiťoval pravdou a spravedlností, je třeba uznat i dějinné místo moravských vinic. Nejlépe o tom hovoří Wikipedie:
V období Velkomoravské říše došlo k velkému rozšíření pěstování vinné révy, což dokazují archeologické nálezy i slova kronikáře Václava Hájka z Libočan. Kníže Svatopluk začal ve zdejším kraji zakládat vinice ze sazenic dovezených z Uher a Rakouska a i pozdější panovníci vždy dbali o zdejší vinohrady.
Také středověké křesťanství mělo velký vliv na rozvoj moravských vinic. Od 12. století zde byly zakládány kláštery a ty zase zakládaly vinice. Vinná révy se zpočátku vysazovala na neúrodných, kamenitých půdách, kterou šlechta ochotně pronajímala jak měšťanům, tak svým poddaným, čímž efektivně vyřešila problém venkovské chudiny.
V první čtvrtině 13. století, kdy se Mikulovsko a Valticko stalo součástí panství rodu Lichtenštejnů, patřil obchod s vínem k největším příjmům měšťanů a šlechty. Jelikož dobrá vinice mívala větší cenu než pěkný dům, ukládali měšťané z Brna, Znojma či Olomouce své finance právě do vinohradů a získali na Hustopečsku tolik vinic, že se prací na nich zabývalo téměř veškeré místní obyvatelstvo.
Vinohradnictví zvyšovalo majetek malých vesnic i velkých měst a jeho význam stále rostl. Z toho důvodu byl vydán roku 1309 v dolnorakouském Falkensteinu také první vinařský zákon, zvaný horenské právo. Podle tohoto zákonu měly být veškeré spory o vinice rozhodovány výkonným orgánem v Hustopečích, které byly největší vinařskou obcí. Aby se sporům o vinice předcházelo, vydal markrabě Jan Jindřich roku 1355 viniční řád, který obsahoval i regulaci dovozu vína na Moravu.
Moravští vinaři byli podporování i za vlády Karla IV., velkého příznivce vína. Ten jejich mladé vinice na dvanáct let osvobodil od daní a teprve z třináctého vinohradu odváděli „horníci“, což bylo staročeské označení vinařů odvozené od viničních hor, jak se tenkrát vinice nazývaly, desátek nájemci a 30 litrů králi. Již tehdy byl ale prodej vína značně omezený a podléhal přísné kontrole.
Po období středověku přišel za renesance, v 16. století, zlatý věk moravského vinařství a vrcholil kolem roku 1820, kdy bylo na Moravě 29 801 hektarů vinic, což je třikrát více než v současnosti. Moravská vína se stala známými nejen doma, ale i v zahraničí. Spotřeba vína byla vysoká ve městech i na venkově, odhaduje se více než 56 litrů za osobu a rok.
Dobrá, přiznejme si, že víno i sklípky k moravskému folkloru neodmyslitelně patří. Je to něco jako národní poklad této pohostinné země.
Ale buďme spravedliví!
Nejsou hospůdky, české hospůdky zase rozvátými drahokamy země české? Není snad v nich proudící zlatavý mok krví našich krajin? Proč těch se nikdo nezastane? Proč je není snaha zachránit? Nejen slavné pivnice velkých měst, ale hlavně ty malé hospůdky, které tak často mají hned vedle výčepu taneční sál, který bývá pravidelně svědkem nejen bujarých hasičských plesů, ale i nenapodobitelných inscenací ochotnických souborů, či nelítostných klání v mariáši či ping pongu. Zde se totiž odehrává veškerý společenský a kulturní život i té nejmenší obce, a to si zaslouží vládní pozornost. Bez těchto hospůdek se totiž český venkov stává slepým a hluchým organismem, živícím se pouze stupidními reklamami našich televizních stanic.
A toto je spravedlivé?
Když po marnotratné vládě velkouzenáře Babiše nastoupil konečně normální a zodpovědný kabinet, rozumní občané věděli, že to asi bude bolet, neboť opět zaplnit vydrancovanou kasu nebude procházka rozkvetlým sadem. Zvláště když i ten sad Babiš vybrakoval a následně prodal. Čekali jsme reformy, i bolestivé reformy, ale spravedlivé reformy.
Jak by se asi danil alkohol, kdyby byla většina vlády třeba z Plzně, nebo z Vizovic?
Může se nechat vláda, jakákoliv vláda, takhle lobbisticky a klientelisticky ovlivnit?
Budeme jí ještě důvěřovat i při jiných nepopulárních krocích?
Hospůdky i sklípky jsou si sobě rovny a žádají spravedlnost!
