Článek
Týden, kdy dům voněl schnoucím vápnem, Maarten nepromarnil. Zatímco Dirk bílil, Maarten se v novém kabátě z tmavé vlny vydal do přístavu. Kráčel s jistotou muže, který má jasný plán. U velkoobchodníka se solí, mistra Van Deika, narazil na tvrdého obchodníka.
„Jeden last zátokové soli? To není nákup pro domácnost, to je náklad pro dílnu,“ mžoural van Deik přes své brýle.
Maarten se nenechal vyvést z míry. „Bývalá dílna mistra Janssena znovu ožívá, mistře. Chci první náklad dodat v pondělí ráno. A protože vím, že v Bourgneufu byl letos sběr hojný a cena klesla, nečekejte, že vám za ten váš náklad zaplatím sedmdesát.“
Obchodník na vteřinu ztuhl. Netušil, odkud ten mladík zná aktuální ceny u zdroje, ale Maartenův chladný klid a přesná čísla ho donutily k ústupku. Dohodli se na padesáti pěti guldenech za last s tím, že doprava bude v režii kupujícího.
V pondělí za svítání už u zadních vrat domu u Zoutkeetsgracht přirazila Maartenova nová pramice. Dirk, který se přes noc proměnil z natěrače v předáka, přivedl dva nádeníky - mladé silné kluky z přístavu, Pietera a Hanse. Byli špinaví a vděční za každý měďák.
„Hni sebou, Hansi! Ty pytle se samy nevyloží!“ řval Dirk a jeho jizvami zbrázděná tvář v ranním šeru působila děsivě. Maarten stál na rampě s tlustou knihou vázanou v kůži a brkem si dělal poznámky o každém složeném pytli. Brzy byla rampa plná šedých, vlhkých pytlů a sklad pod přístřeškem se plnil tisíci kusy hnědé rašeliny, kterou přivezla další loď.
„Dirku, rozpal pece,“ zavelel Maarten, když byla loď prázdná a nádeníci vyplaceni.
Dirk se pustil do práce s rutinou starého dělostřelce. „Proč pod tím budeme topit tak zlehka, pane? Když to pořádně naložíme rašelinou, budeme mít sůl do večera,“ podivil se Dirk, když viděl, že Maarten ho nutí udržovat jen mírný žár.
„Sůl je jako dáma, Dirku,“ odpověděl Maarten a sledoval, jak se v pánvích začíná zahřívat první várka solanky. „Nesmíš ji vystrašit plamenem, musíš ji ukonejšit teplem. Pokud voda vře příliš divoce, krystaly budou malé, hořké a plné nečistot. Chci kvalitní sůl a tu by velké plameny zničily.“
Pak přišel okamžik, který Dirk sledoval s posvátnou úctou. Maarten připravil svůj filtrační systém. Do velkých dubových kádí vložil dřevěné rámy s hlubokými vaky z hustého režného plátna. Když Maarten do horké solanky přilil „vápenné mléko“ a nechal srazit šedý kal, Dirk jen nevěřícně zíral, jak se dříve neprůhledná břečka mění po přefiltrování v tekutinu čistou jako horský pramen.
„To je alchymie, pane?“ vydechl Dirk, když sledoval, jak čirá solanka vytéká z filtru do kádí, odkud ji zase vraceli do vyčištěných pánví.
„Ne, Dirku. To je čistota,“ odvětil Maarten. „Uč se to. Musíš vědět, kdy sraženina usedne. Sleduj tyhle malé bublinky na okraji pánve - když se přestanou tvořit a pára začne stoupat líně, je čas začít sbírat sádrovec.“
Noc v dílně byla nekonečná. Vzduch byl prosycen vlhkým teplem a vůní rašelinového kouře. Maarten a Dirk se střídali u pánví. Maarten poprvé použil svou obří děrovanou naběračku, aby z hladiny odstraňoval hořké jehličky sádrovce. Dirk se pod jeho dohledem učil citu pro teplotu jen podle sálání na dlaních.
Kolem půlnoci se u vrat ke kanálu ozvalo tiché klepání. Maarten šel otevřít. Ve stínu stál Willem, udýchaný a ostražitý.
„Pane,“ zašeptal, „Van Lottův správce byl dnes večer v loděnici u mistra Huygense. Ptal se, kolik jste zaplatil za opravu té pramice a jestli jste si objednával i nějaké železné kování. Van Lott soptí, pane. Lidi v přístavu říkají, že se pokusí u radnice napadnout vaši licenci dřív, než prodáte první sud.“
Maarten jen přikývl a vtiskl chlapci do ruky měďák. „Ať se snaží, Willeme. Sleduj, kdo k němu chodí z cechu. To je teď nejdůležitější.“
Když ráno nad Leidenem vyšlo slunce a jeho paprsky pronikly skrze bílou páru v dílně, osvětlily výsledek jejich snažení. V obou pánvích ležela vrstva zářivě bílých krystalů. Bylo jich několik stovek kilogramů - první skutečná „průmyslová“ várka. Maarten nabral hrst ještě teplé soli a podal ji Dirkovi.
Obrovitý chlap si špetku položil na jazyk, chvíli ji převaloval a pak se mu na tváři objevil nečekaně jemný výraz. „Pane… chutná to jako… jako nic, co jsem kdy jedl. Je to čisté. Rybáři se o to poperou.“
Maarten se podíval na hory zářící soli a pak na černý dým stoupající z komína. „Začni to balit do nových pytlů, Dirku. A pamatuj - každý, kdo se dotkne téhle soli, musí mít čisté ruce. V tomhle domě špína skončila.“
