Článek
Druhý den ráno u snídaně paní Van Zandt zářila. „Mluvila jsem s ní, pane Maartene. Paní Janssenová vás očekává dnes odpoledne. Půjdu s vámi k mostu, abych vás představila jako svého váženého hosta, ale zbytek je na vás. Je to opatrná žena, tak na ni nespěchejte.“
Maarten poděkoval, ale v hlavě už mu běžel seznam úkolů. Nejdříve musel vyřešit svou identitu. Jméno Novák muselo pryč, v Holandsku by znělo příliš cizokrajně. Využil fonetickou podobnost a rozhodl se pro jméno Maarten van Noort. Znělo to dostatečně nizozemsky, a přitom to v sobě neslo ozvěnu jeho skutečného původu.
Dopoledne zamířil k radnici. Budova voněla starým papírem a inkoustem. U dřevěného dubového stolu našel úředníka v černém kabátě.
„Hledám cestu k měšťanskému právu,“ začal Maarten a nasadil tón syna učence. „Jsem Maarten van Noort. Můj otec byl odtud, z provincií, ale prožil dlouhá léta v Aleppu ve službách tamních lékařů. Nyní jsem se vrátil ke kořenům a hodlám zde usadit své řemeslo.“
Úředník si ho změřil pohledem. „Van Noort z Orientu? To vysvětluje vaši mluvu. Cesta k Poorterschap je jasná: poplatek šest guldenů, doklad o reformované víře a především dva vážení měšťané, kteří se za vás zaručí a potvrdí vaši bezúhonnost.“
„Může to být provedeno hned?“ zeptal se Maarten.
„Kdepak, mladý pane. Rada zasedá v plném počtu až v úterý. Do té doby si připravte peníze i své ručitele. Bez přísahy před radou nejste v Leidenu nic víc než projíždějící cizinec.“
Maarten si v duchu udělal poznámku - paní Van Zandt bude jeho prvním ručitelem, druhého bude muset najít. Možná u cechu, nebo někoho uplatit.
Odpoledne stál před domem u Zoutkeetsgracht. Paní Van Zandt ho u mostu krátce představila několika zvědavým sousedkám a pak ho nechala osudu. Paní Janssenová mu otevřela v černých šatech, její obličej byl strhaný. Vpustila ho do přední místnosti. Maarten mluvil klidně, prokládal řeč latinou a historkami z otcových cest, aby si získal její důvěru.
„Paní Janssenová, vím, že dílnu po svém muži nechcete prodat komukoli,“ začal Maarten. „Můj plán je takový: pronajmu si od vás dům i s pánvemi na tři roky. Budu vám platit patnáct guldenů měsíčně a vy se budete moci v klidu přestěhovat k sestře nebo příbuzným, jak jste zamýšlela. Do smlouvy u notáře bychom pak dali předkupní právo - za tři roky dům odkoupím za pevnou cenu tři tisíce guldenů.“
Vdova se na něj dlouho dívala. „Zní to jako dar z nebes, pane van Noorte. Ale má to háček. Cech mi licenci nenechá věčně a vy nejste mistr. A radní Van Lott na mě tlačí, abych mu dům prodala za pětinu té ceny, co nabízíte vy. Vyhrožuje mi, že pokud se nedohodneme do neděle, zařídí, aby cech licenci zrušil úplně.“
Maarten zachoval klid, i když mu v hlavě bila na poplach. „Zatím nic nepodepisujte. Dejte mi pár dní. Musím se nejdříve stát měšťanem a promluvit s cechovními staršími. Nechci pronajímat dům, ve kterém bych nemohl podnikat. Ale pokud mi slíbíte, že do úterý Van Lottovi neodpovíte, udělám vše pro to, aby vaše budoucnost byla zajištěna mým stříbrem, a ne jeho výhrůžkami.“
Vdova Janssenová váhavě přikývla. Maarten jí nechal pět guldenů jako „všimné za čas“ a vyšel ven. U kanálu na něj čekal Willem.
„Pane,“ zašeptal kluk a přitiskl se ke zdi. „Van Lott tu byl zase. Křičel na paní Janssenovou. Pak šel rovnou k domu cechovního mistra u kostela. Vypadalo to, že si mají hodně co říct.“
Maarten si uvědomil, že hra o čas právě začala. Měl čtyři dny na to, aby získal měšťanské právo, našel druhého ručitele a přesvědčil cech, že „učenec z Orientu“ je pro Leiden cennější než chamtivý radní.
„Dobrá práce, Willeme,“ hodil klukovi měďák. „Sleduj Van Lotta dál. Potřebuji vědět, co dělá. Pokud něco najdeš, řekni mi to.“
Odešel s obavami, ale rozhodnutý, že dům musí být jeho. Byla by škoda nevyužít takovou příležitost získat nový domov.
