Článek
V neděli večer Maarten v tichu svého pokoje provedl poslední inventuru. Otevřel tlumok a ze skrytého dna začal odpočítávat stříbro. Pro platbu u notáře vybral těžké mince - rijksdaaldery. Jeden každý vážil téměř třicet gramů a měl hodnotu dvou a půl guldenu. Pro roční nájem (180 guldenů) a padesátiguldenový poplatek za vybavení dílny potřeboval celkem dvaadevadesát těchto mincí. Když je skládal do koženého váčku, jejich temné cinkání znělo jako odpočet vteřin před startem rakety. Maarten věděl, že od zítřka už nebude nájemníkem, ale pánem vlastního domu.
V pondělí dopoledne doprovodil paní Janssenovou k notáři Van Leydenovi. Kancelář byla přesně taková, jakou Maarten očekával: stěny obložené policemi s pergameny, těžký dubový stůl a vzduch nasycený pachem duběnkového inkoustu. Notář, starší muž s pronikavým pohledem, si Maartena prohlížel se směsicí úcty a profesionální zvědavosti.
„Takže pan Van Noort,“ zamumlal notář a namočil brk. „Dvě smlouvy. První na dům s předkupním právem, druhá na živnost a inventář.“
Maarten pozorně sledoval každý řádek. Když notář dočetl pasáž o nájemní lhůtě, Maarten ho jemně přerušil. „Mistře, rád bych do smlouvy nechal zanést klauzuli o reparatio necessaria. Pokud dojde k poškození pecí vyšší mocí, náklady na materiál budou odečteny z nájemného, ale práce půjde k mé tíži, jak velí Vius Civile.“
Notář nadzvedl obočí a pohlédl na Maartena přes brýle. Latinský termín a odkaz na římské právo, které bylo základem nizozemské jurisprudence, mu okamžitě napověděly, že před ním nestojí jen movitý cizinec, ale vzdělaný právní partner. „Znáte zákony lépe než mnozí radní, pane Van Noorte. Vaše doplnění je spravedlivé a v souladu s našimi zvyklostmi.“
Poté Maarten vysázel na stůl váček se stříbrem. Notář k mincím přistoupil s rituální vážností. Vzal jednu po druhé, nechal je zazvonit o kamennou desku stolu a každou desátou převážil na mosazných vahách. Padesát guldenů jako záloha z minulého týdne bylo odečteno. Maarten doplatil zbývajících 130 guldenů za roční nájem a 50 za vybavení dílny - celkem dvaasedmdesát Rijksdaalderů.
Když váčky zmizely v notářově truhle a pečetě z červeného vosku ztuhly na pergamenech, paní Janssenová podala Maartenovi těžký železný klíč. „Do týdne se vystěhuji k sestře do Delftu, pane Maartene. Dům je váš.“
Večer u paní Van Zandt panovala melancholická nálada. „Tak je to pravda,“ povzdychla si vdova a lžící míchala v husté polévce. „Za týden mi tu zase zůstanou jen prázdné zdi a ozvěna.“
Maarten na ni povzbudivě pohlédl. „Paní Van Zandt, nejdu na konec světa, jen o pár kanálů dál. Jste první, koho pozvu k sobě na večeři, jakmile v kuchyni zapálím oheň. A vašemu bratrovi jsem slíbil, že mu ukážu věci, které mu v lékárně ušetří polovinu práce. Jsme přátelé, ne jen obchodní partneři.“
Vdova se usmála a v očích se jí zaleskla vděčnost. „To ráda slyším. Jste laskavý muž, Maartene van Noorte. Bude z vás velký měšťan, to mi říká můj instinkt.“
Později večer, když se město zahalilo do mlhy, Maarten u mostu krátce hvízdl. Zpoza stohu rašeliny se okamžitě vyloupl Willem.
„Všechno v pořádku, pane?“ zašeptal kluk.
„Všechno, Willeme. Od příštího týdne mě najdeš v domě u Zoutkeetsgracht. Teď mě poslouchej: Van Lott na tu porážku nezapomene. Sleduj jeho dům i sklady. Chci vědět, kdykoli se u něj objeví někdo z městské stráže nebo z cechu. Musím vědět o každém mraku na obzoru dřív, než začne pršet.“
Willem vážně přikývl a beze slova zmizel ve tmě. Maarten se zhluboka nadechl studeného vzduchu. Poslední týden příprav končil.
Maarten trávil dny v Janssenově domě, zatímco se vdova balila. Procházel každý kout dvora a dílny. Dvůr byl prostorný, zhruba patnáct krát deset metrů, dlážděný hrubými kameny, které se svažovaly k odtokovému žlabu. V rohu stál otevřený přístřešek, který Maarten okamžitě určil jako sklad rašeliny - palivo muselo zůstat v suchu, jinak by kouřilo víc než hřálo. Na opačné straně byla vyvýšená dřevěná rampa se stříškou pro surovou sůl, přímo u vrat ke kanálu.
Srdcem dílny byla pec. Byla to masivní cihlová konstrukce se dvěma oddělenými ohništi. Nad nimi na železných nosnících odpočívaly dvě velké měděné pánve. Byly to obdélníkové vany, každá o rozměrech zhruba dva na jeden a půl metru, s hloubkou kolem třiceti centimetrů. Maarten si spočítal plochu - při plném provozu mohl odpařovat stovky litrů solanky najednou.
„Tohle nepůjde se džberem,“ zamumlal si pro sebe, když si v duchu promítal svůj proces filtrace. Potřeboval objemné nádoby. Našel dvě velké dubové kádě, každou na více než tři sta litrů. Aby vyřešil filtraci, navrhl si v hlavě vylepšení: nechal si od tesaře vyrobit čtyři dřevěné rámy s hlubokým vybráním uprostřed. Když se přes ně přehodilo lněné plátno, vytvořilo hluboký vak - „kapsu“, která se neprověsila až ke dnu kádě, ale zároveň zajistila, by se tekutina nerozstřikovala kolem.
Do své výbavy musel dokoupit i „těžké nářadí“. Na trhu vyhledal kováře a koupil dvě obří měděné naběračky s dlouhou násadou. Doma v kůlně do jedné z nich svým moderním vrtákem nadělal desítky otvorů. Vznikl tak profesionální nástroj na sběr sádrovce a solného květu z velkých pánví.
Dalším bodem byla logistika. Maarten strávil odpoledne v přístavu u ústí Oude Rijn. Po krátké kalkulaci nákladů na nájemné čluny se rozhodl pro strategickou investici. Za šedesát guldenů koupil starší, ale bytelnou pramici praam s plochým dnem, ideální pro leidenské kanály.
„Budete k ní potřebovat chlapce k veslům, pane,“ poznamenal prodávající.
„Najdu si vlastní lidi,“ odvětil Maarten. Pramici nechal zatím zakotvenou u nábřeží; od příštího týdne bude kotvit u jeho vlastního mola. S vlastní lodí mohl dovážet rašelinu a sůl přímo od velkoobchodníků v přístavu, aniž by se kdokoli zbytečně vyptával.
Nejtěžším úkolem však bylo najít pomocníka. Maarten potřeboval svaly, ale i diskrétnost. Willem byl skvělý špeh, ale na tahání padesátikilových pytlů byl příliš slabý. Pomoc našel u lékárníka Hendrika.
„Hledám někoho, kdo se nebojí ohně a umí mlčet, mistře Hendriku. Máte mezi svými zákazníky či známými někoho, komu život dluží šanci?“
Hendrik se zamyslel. „Je tu jeden muž. Jmenuje se Dirk Claesz. Byl to dělostřelec v Mořicovo armádě, než mu výbuch prachu popálil část obličeje a připravil ho o místo. Je to samotář, silný jako kůň a lidé se ho straní kvůli jeho jizvám. Je poctivý, ale nikdo mu nechce dát práci.“
Maarten se s Dirkem setkal druhý den v zapadlé krčmě. Obrovský chlap se znetvořenou levou tváří na něj hleděl jediným zdravým okem s naprostou lhostejností.
„Budu po vás chtít těžkou práci u pecí, Dirku. A budu chtít, abyste o tom, co uvidíte v mých nádobách, nemluvil s nikým. Ani v kostele, ani v hospodě,“ řekl Maarten přímo.
Dirk si prohlédl Maartena, pak jeho kord a nakonec pohlédl na stříbrnou minci, kterou Maarten položil na stůl jako týdenní plat dopředu. „Lidé se se mnou nebaví, pane. Nemám komu co vykládat. Pokud mě nasytíte a zaplatíte, budu u těch pecí klidně spát.“
Maarten vytáhl malou bibli. „Přísahejte na tuto knihu a na svou čest vojáka, že tajemství mého domu zůstane v mém domě. Pokud to porušíte, nebudu vás žalovat u soudu. Najdu si vás sám.“
Dirk položil svou obrovskou, jizvami pokrytou ruku na bibli. „Přísahám, pane Van Noorte. Máte mé slovo i mou ruku.“
Poslední večer u paní Van Zandt strávil balením svého trakaře. Všechny moderní věci - čtečku, lékárničku i mikrofiše - uložil do sudu a tlumoků, aby se příští ráno mohl přestěhovat do nového domova.
Další díly budou vycházet vždy v pondělí a ve čtvrtek
