Článek
Následující tři týdny se pro Maartena změnily v kolotoč, který neustával ani po západu slunce. Dopoledne trávil na univerzitě, kde pod dohledem profesora Pauwa prováděl první srovnávací destilace rostlinných olejů. Pauw byl jeho precizností fascinován. Maarten používal jemné váhy a sledoval teplotu s takovou úzkostlivostí, že se v atriu začalo šeptat o „leydenském alchymistovi“. Maarten si však dával pozor, aby své znalosti dávkoval po kapkách.
Odpoledne a noci patřily dílně. Dirk se ukázal jako neúnavný stroj. S pomocí nádeníků, kteří teď u mola vykládali rašelinu a surovou sůl jako na běžícím pásu, dokázal Dirk udržet obě pánve v nepřetržitém provozu. Ve skladu u zdi se vršily pytle plné sněhobílé soli. Maarten ve své provozní knize evidoval každý last. Za tři týdny Dirk vyprodukoval neuvěřitelných pět lastů čisté soli - tedy zhruba deset tun materiálu, který svou bělostí v temném skladu svítil jako maják.
Jednoho deštivého úterý se u vrat ozvalo bušení, které neznělo jako Willemův signál. Maarten otevřel a na prahu stál mistr Van den Berg. Byl promočený, ale v obličeji rudý nadšením.
„Pane Van Noorte! Musíte jít se mnou k nábřeží!“ vyhrkl bez pozdravu. „Otevřel jsem ty první malé soudky, ty kantyje, co jsem naložil vaší solí. Prodal jsem je radnímu Van Deuvenovi a rejdaři Hasselovi. Ti chlapi nevěřili vlastním očím! Ten sleď… on není šedý, on se leskne jako čerstvě vytažený z vln. A ta chuť! Hned chtěli další pro své rodiny a hostiny. A teď mi u vrat stojí další tři mistři a ptají se, kde jsem takovou sůl vzal.“
Maarten ho zavedl na dvůr. Když Van den Berg uviděl ty hory pytlů, uznale hvízdl. „Kolik toho tady máte? Beru všechno. Hned teď!“
Maarten se usmál, ale v duchu zůstal chladným kalkulátorem. „Mistře Van den Bergu, vážím si vaší věrnosti, ale nemohu vám prodat vše. Mám závazky i vůči jiným, kteří testují mé vzorky. Mohu vám nabídnout tři a půl lastu. To je sedm desetin mého současného skladu. Zbytek je rezervován.“
Van den Berg chvíli prskal, pokoušel se smlouvat, ale Maarten byl neoblomný. „Cena je sto padesát guldenů za last, jak jsme se dohodli. Moje sůl vám vydělala jméno, teď za tu kvalitu musíte zaplatit.“
Nakonec Van den Berg s těžkým vzdechem, ale s leskem v očích, souhlasil. O hodinu později u mola přirazil jeho člun. Dirk a nádeníci naložili sedmdesát pytlů. Maarten pak v doprovodu mistra zamířil k němu do kanceláře, kde došlo na vyúčtování.
Když se večer vrátil do své bílé pracovny, zavřel dveře a vysypal obsah koženého vaku na stůl. Byl to pohled, který mu vyrazil dech. Za tři a půl lastu utržil 525 guldenů.
V hlavě mu okamžitě naskočila kalkulace z 21. století:
Náklady na surovou sůl (3,5 lastu): 192 guldenů.
Palivo (rašelina) a chemikálie (vápno): zhruba 40 guldenů.
Mzdy Dirka a nádeníků: 25 guldenů.
Čistý zisk za 3 týdny: 268 guldenů.
Maarten vzal do ruky jeden Rijksdaalder. Tenhle zisk představoval přesně 107 těchto těžkých stříbrných mincí. Za pouhých jedenadvacet dní vydělal víc, než činil roční nájem za celý dům. Poprvé od přechodu do minulosti si mohl vydechnout. S takovým ziskem nehrozilo, že mu jeho stříbro dojde.
Sobotní večer toho týdne v domě u Zoutkeetsgracht byl tichý. Paní Griet připravila pečenou drůbež a paní Van Zandt dorazila na večeři sama. Její bratr Hendrik musel narychlo odjet do Amsterdamu za obchodem s léčivy, což Maartenovi vyhovovalo. S vdovou se mluvilo lehčeji o světských věcech.
„Tak jak pokračují vaše učené disputace, pane Maartene?“ ptala se vdova a se zájmem si prohlížela jeho pracovní stůl, na kterém teď vedle solivarských knih ležely i Pauwovy anatomické nákresy.
„Profesor Pauw je náročný, ale spravedlivý,“ usmál se Maarten. „Čas mi teď utíká pod rukama. Škola, pece, účty…“
Paní Van Zandt se na něj šibalsky podívala. „A co srdce, mladý pane? Všimla jsem si, že se kolem vašeho domu občas zastaví dcery našich sousedů, když jdou k pumpě pro vodu. Nejeden otec v Leidenu by rád viděl tak šikovného mistra ve své rodině.“
Maarten se jen zasmál a zavrtěl hlavou. „Na to opravdu nemám čas, paní domácí. Moje sůl je teď mou jedinou milou.“
Vdova se však najednou zatvářila vážně a odložila vidličku. „Měl byste si ten čas najít, pane Maartene. Ale ne na děvčata, nýbrž na Boha. Sousedky na trhu se mě ptaly, zda jste řádný křesťan. Říkají, že vás v neděli u Pieterskerku nikdo neviděl. Víte, jak lidé mluví… cizinec z Orientu, divné experimenty na dvoře. Pokud nebudete viděn v lavici, brzy o vás začnou říkat, že se paktujete s temnými silami.“
Maarten si uvědomil, že podcenil nejdůležitější pravidlo nizozemské společnosti. I když byla Nizozemská republika v té době majákem tolerance a útočištěm pro pronásledované hugenoty, židy i vědce, tato svoboda měla své hranice. Oficiální Nizozemská reformovaná církev (kalvinisté) byla páteří státu. Člověk mohl věřit v soukromí, v co chtěl, ale veřejná účast na nedělní bohoslužbě byla potvrzením občanské loajality a morální integrity. Být „zbožným mužem“ znamenalo být „důvěryhodným sousedem“.
V neděli ráno se Maarten oblékl do svého nejlepšího tmavého kabátu a doprovodil paní Van Zandt k Pieterskerku. Monumentální gotická stavba dominovala městu. U vchodu je přivítal predikant (pastor) - muž v přísném černém rouchu s bílým okružím.
„Otče, Maarten van Noort,“ představila ho vdova s hrdostí. „Můj vzácný nájemce a nyní i student naší univerzity.“
Pastor si Maartena změřil pronikavým pohledem. „Slyšel jsem o vašem návratu z dalekých krajů, pane. Doufám, že v našem sboru najdete klid pro svou duši, který v Orientu chybí.“
„Odpusťte mi mou dosavadní nepřítomnost, otče,“ odpověděl Maarten pokorně. „Práce na obnově Janssenovy dílny mě zcela pohltila, ale od nynějška mě zde uvidíte každou neděli, pokud budu v hradbách města.“
Pastor spokojeně přikývl. „Dobrá ovečka se vždy vrací k pastýři. Jste vítán.“
Uvnitř byl kostel po obrazoborectví strohý. Žádné zlaté sochy, jen bíle omítnuté sloupy a vysoká okna, skrze která proudilo jasné světlo. Maarten se usadil v lavici vedle paní Van Zandt a nenápadně se rozhlížel. Hierarchie města tu byla jako na dlani. V předních, zdobených lavicích seděli radní včetně Van Lotta, který se tvářil neuvěřitelně svatouškovsky, zatímco v duchu pravděpodobně stále počítal zisk ze své španělské soli. Maarten cítil na zádech pohledy ostatních měšťanů - byl pro ně novou atrakcí, bohatým „východním“ učencem, který pronikl na trh se solí.
Viděl mistra Van den Berga, který na něj spiklenecky mrkl, i profesora Pauwa, který seděl u pilíře s biblí v rukou. Maarten pochopil, že tento prostor je skutečným srdcem Leidenu. Tady se schvalovaly obchody, tady se domlouvaly svatby a tady se tvořilo veřejné mínění. Podcenil to, ale takovou chybu už neudělá.
