Článek
Hned po Velikonocích, když mráz konečně začal polevovat, zamířil Maarten k cihelně sousedící s jeho novým dvorem. Majitelem byl Pieter van der Meer, muž, jehož rodina pálila cihly zvané také klinkers pro Leiden už po tři generace. Van der Meer byl ztělesněním úspěšného měšťana - široká ramena, drahý vlněný kabát a pohled člověka, který ví, kolik váží každá poctivě vypálená cihla.
„Odvádět teplo?“ Van der Meer si Maartena změřil v zakouřené kanceláři cihelny. „Mladý pane, moje pece hoří, aby dělaly cihly, ne aby ohřívaly vzduch nějakým vašim bylinám.“
Maarten se klidně opřel. „Právě proto, mistře. To teplo, které vám uniká komíny a stěnami pecí, je pro vás k ničemu. Pro mě je to poklad. Nabízím vám padesát guldenů ročně za to, že mi dovolíte napojit mé kanály na vnější plášť vašich pecí. Žádná investice z vaší strany, žádné riziko. Jen čisté stříbro za kouř, který by stejně odvál vítr.“
Van der Meer se zamyslel. Padesát guldenů byla cena pěti tisíc cihel. Peníze za nic. „Dobrá, Van Noorte. Plácneme si. Ale slibte mi jednu věc. Než to vaše dílo dostavíte, přijdete ke mně na večeři a vysvětlíte mi, jak může lékárník takhle přemýšlet. Budeme přeci jen obchodní partneři a sousedé.“
Další den stál Maarten v blátě svého dvora s mistrem Jacobem van Houtenem, zedníkem, kterého mu doporučil notář. Maarten mu křídou na stará vrata stodoly kreslil nákresy, které Janovi hlava nebrala.
„Chci kanály ve tvaru meandru pod celou podlahou stodoly, mistře Jene. Budou vyzděné z vašich nejtvrdších klinkers a zasypané čistým pískem pro udržení žáru.“
Jan kroutil hlavou. „Pane, je konec března. Země je ještě tvrdá jako kámen a mokrá. Začít můžeme nejdřív v půlce dubna, jinak se nám to vápno v těch kanálech rozestoupí. A ta stodola… ta neudrží ani vlastní střechu, natož ten váš horký vzduch.“
Maarten proto musel povolat i tesaře, mistra Huygense. Společně navrhli radikální přestavbu. Stodola dostane novou dubovou kostru, která ji zpevní, ale Maarten chtěl víc. Nechal zastřešit i podstatnou část dvora lehkou dřevěnou konstrukcí se šikmými stěnami. „Tady budou rošty, mistře Huygensi. Desítky metrů posuvných polic, aby vzduch mohl volně proudit. Chci, aby tam mohl projít i člověk s trakařem, ale teplo nesmí utéct.“
Huygens si škrábal bradu. „Bude to drahé, pane van Noorte. Hodně drahé.“
Navečer se Maarten zastavil u Hendrika. Lékárník právě třídil sušený pelyněk a když uslyšel o rozsahu prací za hradbami, vytřeštil oči.
„Maartene, proboha, co to blázníš?“ vyhrkl Hendrik a odložil svazek bylin. „Koupil jsi dvůr, platíš zedníky, tesaře… tolik prostoru? Na co? Pár liber máty a šalvěje vysušíš na půdě každého domu v Leidenu!“
Maarten se jen mírně usmál. „Sušit se dá mnoho věcí, Hendriku. A ve velkém se dají dělat věci, o kterých malí obchodníci ani nesní.“
„Sušit se dá ledacos, ale kdo to koupí?“ opáčil skepticky Hendrik. „Tvé peníze se v tom blátě u cihelny rozpustí dřív, než vyroste první kytka. Je to tvé stříbro, ale nerad bych viděl přítele na mizině.“
Maarten Hendrikovi nic nevyvracel Nikdo v Leidenu netušil, že ta bláznivá sušárna je ve skutečnosti maskovanou strategickou továrnou.
Zednické práce na dvoře u cihelny se rozjely až v posledních dubnových dnech, kdy země konečně přestala připomínat kus ledu. Mistr Jacob van Houten přivedl šestici tovaryšů a dvůr se okamžitě zaplnil prachem, vápnem a rytmickým klepáním lžic o cihly. Maarten tam trávil každé dopoledne; dohlížel na pokládku kanálů, které se jako kamenní hadi vinuly pod podlahou budoucí sušárny. Zedníci pracovali s obdivuhodnou zručností. Vyzdívali vnitřní stěny tahů z nejtvrdších klinkers a tmelili je směsí jílu a písku, aby teplo neunikalo do stran.
„V půlce léta, pane Van Noorte, tady budete moct sušit třeba i slámu na prach, za to vám ručím,“ prohlásil Jacob van Houten koncem května, když si utíral čelo od potu. „Truhláři začnou s rošty v červenci. Na přelomu srpna máte hotovo.“
Maarten spokojeně přikývl. „Dobrá. V srpnu budeme sušit chmel pro leidenské sládky, už jsem s některými mluvil. Budeme mít kapacitu, o které se jim ani nesnilo.“ Když pak osaměl s Dirkem, dodal tiše: „Ale chmelu bude jen tolik, abychom zaplatili lidi. Srpen je pro nás test. Od září chci mít sušárnu volnou pro něco jiného… až do listopadu. Ale o tom zatím pomlč.“
Dalším krokem byla konstrukce stroje, který Maarten v nákresech nazýval „třídičkou“. Navštívil mistra Huygense v jeho tesařské dílně.
„Potřebuji postavit stroj na čištění zrn a plodů, mistře,“ začal Maarten a položil na stůl detailní skicu. „Uvnitř budou dva dřevěné válce s tupými kolíky, které se budou točit proti sobě. Pod nimi pak lopatkové kolo - větrák, který bude hnát vzduch skrz padající drť.“
Huygens si prohlížel nákres a mnul si bradu. „Takže to bude plevy odfukovat bokem a těžké plody padat dolů? Jako mlátička, ale jemnější?“
„Přesně tak,“ potvrdil Maarten. „Chci, aby to bylo hotové do konce srpna a dopraveno přímo k cihelně. Bude to dělat hluk a prach, tak to nechci mít v domě.“ Huygens se usmál - lékárníkova posedlost čistotou a efektivitou už byla v Leidenu známá.
Doma v Bílém domě u Zoutkeetsgracht se mezitím odehrávaly jiné zázraky. Večerní lekce matematiky odhalily v Else nečekaný talent. Zatímco Willem sice počítal spolehlivě, Elsa v číslech viděla vzorce, které jí dovolovaly sčítat sloupce guldenů a stuiverů s rychlostí, která Maartena až děsila.
„Ty to nepočítáš, ty to vidíš, že?“ zeptal se jí jednou s úžasem. Dívka se jen skromně usmála a prstem ukázala na výsledek převodu měn, který byl bezchybný.
Willem se naopak našel v oceli. Dirk ho na dvoře nešetřil a učil ho hrubému vojenskému stylu s těžkým tesákem. Jednoho odpoledne se Maarten rozhodl chlapce otestovat. Vzal si cvičný rapír s tupou špičkou a knoflíkem na konci. Willem proti němu stanul s dřevěným kordem, oči zúžené soustředěním.
Maarten vyrazil rychlým výpadem, ale Willem, místo aby ztuhl, instinktivně vykročil stranou a pokusil se o protiútok, který sice Maarten snadno vykryl, ale ta dravost a přirozený cit pro vzdálenost byly zřejmé.
„Má to v krvi, pane,“ zhodnotil Dirk s uznáním. „Už to není jen tlukoucí srdce, on začíná myslet jako zbraň.“
Maarten se na zadýchaného chlapce podíval a v hlavě se mu zrodil nápad.
„Dobrá práce, Willeme,“ řekl Maarten a schoval kord. „Až se sušárna rozjede a budeme mít první zisk z chmele, nechám ti u nejlepšího mečíře ve městě vykovat vlastní rapír. Lehký, pružný, přesně pro tvou ruku.“
