Článek
Pondělní ráno u hospodářství za hradbami vypadalo jako začátek lidového jarmarku. Pastorovo slovo mělo váhu. Už od úsvitu se před vraty začal tvořit zástup žen v prostých vlněných sukních, doprovázených dětmi s bosýma nohama. Každá nesla na zádech proutěnou nůši nebo v rukou těžký koš plný lesklých, rudo-oranžových šípků.
Maarten stál na rampě a osobně dohlížel na výkup. Nadšení bylo tak velké, že musel brzy začít mírnit davy. „Jen jednu vrchovatou nůši na osobu, prosím!“ volal na ženy, které se bály, že se na ně nedostane stříbro. „Chci, aby se dostalo na každého z vás. Přijďte znovu zítra, keřů je na mezích dost pro všechny.“
Jeho tři zaměstnanci se nezastavili. Šípky se okamžitě rozprostíraly na posuvné rošty v sušárně. Maarten úzkostlivě dbal na to, aby teplota z cihelny nebyla příliš vysoká. Šípky se musely sušit pomalu, aby nezhnědly a neztratily svou „vnitřní sílu“. Trvalo to zhruba dva dny, než plody ztratily vláhu. Dříve pružné kuličky se změnily v tvrdé, scvrklé plody, které při doteku chrastily jako kamínky. Šípek při sušení ztratil téměř dvě třetiny své váhy; z plné nůše, která předtím vážila patnáct liber, zbyla jen lehká hromádka, kterou mohl člověk unést v jedné ruce.
Jakmile byla první várka suchá, nastoupila technika. Dirk přivezl šrotovník na slad a v rohu stodoly už stál připravený tesařův fukar. Chlapi začali sypat suché plody mezi kamenné válce šrotovníku. Ozvalo se suché křupání a zespodu se sypala hrubá směs drcené dužiny, tvrdých semen a jemných pichlavých chloupků.
Pak přišla chvíle pro fukar. Když Dirk roztočil lopatkové kolo, proud vzduchu začal provádět zázraky. Těžká semena a hrubé kousky padaly rovnou dolů, ale lehké, jasně červené vločky čisté dužiny byly odfukovány do připraveného plátěného koše.
Maarten si vzal Dirka stranou, dál od uší nádeníků. „Tohle je naše tajemství, Dirku,“ zašeptal a ukázal na koš s červeným prachem. „Tu dužinu, kterou teď oddělujeme, budeme potřebovat pro mé pokusy v lékárně. Každý večer naložíš jeden pytel téhle jemné drti na pramici a přivezeš ho k nám do dvora. Tady je toho materiálu tolik, že se jeden pytel mezi hromadou semen lehce ztratí. Nikdo si toho nevšimne.“
Dirk, jehož jediné oko pozorně sledovalo vířící prach, jen spiklenecky přikývl. Rozuměl jediné věci: Maarten má plán, o kterém se nemluví.
Zbytek materiálu - rozdrcená semena, zbytky dužiny a chloupky - Maarten nechal smíchat s otrubami a trochou levného medu, aby směs přestala prášit a koním chutnala. Už předem měl domluvený odběr u majitelů stájí v přístavu a u velitele městské gardy.
„Je to zimní posílení pro vaše zvířata,“ vysvětloval jim Maarten, když jim prodával první pytle za symbolickou cenu, která sotva pokrývala nákup šípků a mzdy nádeníků. „Uvidíte, že jejich srst bude v mrazech zářit jako v létě.“
Maarten věděl, že na koňském krmivu nevydělá ani stuiver. Ve skutečnosti byl v mírné ztrátě, když započítal veškeré náklady sušárny. Ale to mu nevadilo. Za masku výrobce krmiva skryl něco zcela jiného.
