Článek
Zimní šero Leidenu rozstřelila Maartenova nová sláva. Pozvánky začaly chodit nejprve nesměle, ale po jeho vítězství v temné uličce a pastorově kázání se strhla hotová lavina. Paní Griet každé ráno s neskrývaným triumfem rozkládala na dubový stůl dopisy zapečetěné drahým voskem.
„Pane Van Noorte, podívejte se na tu hromadu,“ uculovala se hospodyně a s posvátnou úctou pokládala na stůl pergamen s masivní pečetí. „Mistr Van den Berg vás zve na pečenou štiku. A radní Van Deuven… ten poslal lokaje v plné livreji! Sousedky u pumpy div nevyvrátily krky, když ten nafoukanec v brokátu bušil na naše vrata. Prý mají hudební dýchánek a jeho dcera Anna se nemůže dočkat, až vás uslyší vyprávět o hvězdách nad pouští.“
Maarten se jen unaveně, ale spokojeně pousmál. Věděl, že v tomto městě je každé přátelství u večeře stejně důležité jako každá pánev soli na dvoře. Prvním, kdo ho hostil, byl právě mistr Van den Berg. Večeře u něj byla ukázkou měšťanské hojnosti. V jídelně obložené tmavým dřevem se krom štiky podávaly mísy s ústřicemi a pečená divočina. Maarten seděl na čestném místě a Van den Berg ho neustále poplácával po ramenou, zatímco jeho dcera na Maartena vrhala prosebné pohledy přes okraj stříbrného poháru.
Ještě oslnivější byl hudební večer u radního Van Deuvena. Tady už nešlo jen o jídlo, ale o kulturu a vliv. Zatímco Anna van Deuven předváděla svůj talent na spinet, Maarten konverzoval s ostatními radními. Zjistil, že tyto večírky jsou nejdůležitějším informačním trhem ve městě. Mezi tóny hudby a doušky rýnského vína se dozvěděl o plánovaných opravách hradeb i o tom, že Van Lott má potíže s dodávkami vlny z Anglie.
Pokaždé, když mu hostitel představil svou dceru, Maarten se uklonil s galantností, která brala dech, ale jeho pohled zůstával zdvořile nečitelný. Bavilo ho to. Užíval si tu hru na kočku a myš, budování sítě kontaktů, které mu jednou mohly krýt záda. Stal se najednou neobyčejně žádanou partií. Hrdina, učenec a boháč v jednom těle.
Přesto, i když si společenský život užíval, jeho zrak se stále častěji upíral za hradby města. Často vyjížděl podél Oude Rijn, kde se k nebi tyčily vysoké komíny velkých a prosperujících cihelen. Nejedna z nich jela v plné produkci. Černý dým z jejích pecí neustával dnem ani nocí a lodě naložené tisíci čerstvých cihel neustále odrážely od břehu. Maarten ale nehledal cihelnu. Hledal prostor hned vedle ní.
Nakonec našel hospodářský dvůr, který s jednou hučící cihelnou přímo sousedil. Patřil mistru Gerritu van Oostovi, starému muži, jehož tvář byla vrásčitá jako vysušená kůže. Van Oost už na hospodaření nestačil, jeho synové padli ve válce a on toužil po klidném stáří v Delftu. Samotný dvůr byl zanedbaný se starou, ale nesmírně bytelnou stodolou, která stála přímo u širokého ramene kanálu. Pro Maartena to bylo strategické zlato - cihelna produkovala nekonečné teplo a kanál zajišťoval cestu až k moři.
K jejich setkání došlo v zapadlé krčmě U Modré kotvy. Van Oost, vědom si Maartenovy pověsti, začal s vysokou cenou.
„Dva tisíce pět set guldenů, pane Van Noorte. Ta stodola má základy z dubu a kanál je tam hluboký i pro naloženou pramici.“
Maarten jen klidně míchal své pivo. „Pane Van Ooste, oba víme, že střecha té stodoly potřebuje opravit dřív, než přijde jarní tání. Nabízím vám dva tisíce guldenů v čistém stříbře. Peníze dostanete na stůl u notáře, žádné splátky, žádné směnky.“
Pohled na Maartena, který mluvil s autoritou muže, pro nějž jsou tisíce jen čísly, starého muže zlomil. „Dva tisíce… a jedna láhev toho vašeho lihu pro mé staré klouby,“ zkusil poslední pokus o obchod. Maarten s úsměvem přikývl. Věděl, že špiritus nejspíše nakonec bude na jiné věci a ne na kolena.
O tři dny později se sešli v kanceláři notáře Van Leydena. Ten přímo zářil, když uviděl Maartena.
„Pane Van Noorte! Je mi ctí, že vás opět vidím. Slyšel jsem o té… nehodě v uličce. Celé město o tom mluví! Jsem rád, že jste v pořádku,“ švitořil notář, zatímco připravoval pergameny.
Když byly podpisy hotové a Van Oost s vakem stříbra odešel, Van Leyden se opřel v křesle a spiklenecky na Maartena pohlédl. „Dovolte mi říct, pane Maartene… málokdy vidím někoho, kdo by tak rychle a s takovou elegancí ovládl leidenské dláždění. Kupovat dvůr u cihelny… je to neobvyklé, ale u vás už vím, že za každým krokem je geniální úvaha…
Maarten se jen pousmál a nechal nepoloženou otázku bez odpovědi.
„Můj milý pane,“ pokračoval notář, „chci, abyste věděl, že se mi s vámi spolupracuje neobyčejně dobře. Člověk jako vy pozvedává prestiž našeho stavu i celého města. Kdybyste kdykoli potřeboval nahlédnout do městských knih nebo hledal jiné investice, mé dveře jsou pro vás vždy otevřené. Chci se, pravda, trochu vyhřát v paprscích vaší slávy.“
Maarten mu poděkoval a vyšel ven na mrazivý vzduch a v kapse svíral těžký železný klíč ke svému novému majetku.
