Článek
Leden v domě u Zoutkeetsgracht plynul v nečekaném klidu. Sníh venku tlumil hluk města a uvnitř bílých zdí se usadil řád, který Maartena naplňoval tichým uspokojením. Willem, jehož noha díky kvalitní péči srostla bez následků, začal navštěvovat Latinskou školu. Každé odpoledne se pak vracel domů, usedal k Else a s vážností malého učence jí předával vše, co se v lavici dozvěděl.
Elsa byla bystrá, mnohem bystřejší než Willem. Zatímco ji paní Griet učila, jak správně šít lněné košile, jak čistit měděné nádobí a jak vést domácnost spořádané měšťanské dcery, dívka hltala bratrovy lekce latiny a počtů. Maarten je pozoroval od svého stolu a usmíval se. Byl na ně otcovským způsobem pyšný.
Sám se věnoval správě svého rostoucího jmění. V mezipatře, za dubovým obložením své pracovny, si vybudoval tajnou skrýš. Vyjmul několik cihel, prostor vyložil suchým dřevem a maskoval ho precizně lícujícím panelem, který se uvolnil jen po zatlačení na skrytý čep. Každý týden tam přibývaly těžké rijksdaaldery. Dirk se o dílnu staral s vojenskou přesností, zisky ze soli a lihu tekly proudem, ale Maarten věděl, že hromada stříbra pod podlahou je jen jednou částí jeho bezpečí.
Důležitější byly vazby. Na univerzitě se stal pro profesora Pauwa nepostradatelným. Když mu Maarten přinesl první kan svého lihu, Pauw jen nevěřícně zíral na preparát lidského srdce, který v tekutině zůstal jasný a čistý, místo aby zešedl jako v běžné pálence.
„Budeme to od vás kupovat pro celou fakultu, Maartene,“ prohlásil Pauw.
„To je jen začátek, pane profesore,“ odvětil Maarten tajemně. „Až získám správné ingredience z dalekých krajů, ukážu vám esence, které dokážou víc než jen konzervovat mrtvé tkáně.“
Osud však udeřil ve chvíli, kdy to Maarten nejméně čekal. Vracel se z pozdní disputace u Hendrika. Bylo po setmění, úzkou uličku u Rapenburgu bičoval ledový vítr. Maarten zaslechl rychlé kroky na zmrzlém dláždění příliš pozdě. Ze stínu vyrazil muž v tmavém plášti s vytaženým rapírem.
„To máš za to, že se pleteš do cizích věcí!“ zavrčel útočník.
Maarten tasil. Jeho sportovní šermířský instinkt ho nezklamal, ale hned první střet ho šokoval. Ten muž nebyl opilý rváč. Byl to profesionál s tváří zakrytou šátkem. Nevyrazil jen s jednou čepelí. Nejenže v pravé ruce svíral dlouhý a štíhlý rapír, v levé se mu zlověstně zaleskla široká dýka s masivní záštitou. Byla to výbava muže, který se šermem živí, ne někoho, kdo jen straší pocestné, Maarten se pokusil o elegantní parádní kryt, ale útočníkova čepel se jen zlehka sklouzla a kousla Maartena do levého předloktí. Pálivá bolest mu okamžitě zaplavila mozek.
„Tohle není hra,“ problesklo mu hlavou. „Jde o život.“
Maarten přestal myslet na pravidla sportovního šermu. Přikrčil se, jeho moderní čepel v šeru jen zasvištěla. Útočník se znovu vrhl vpřed s brutálním výpadem na hruď. Maarten tentokrát neustoupil. Udělal krátký úkrok stranou, zachytil vrahův rapír svým silnějším dílem čepele a s ledovým klidem, který ho samotného překvapil, vedl přímý bod. Ocel projela vlněným kabátem i hrudní kostí jako nůž máslem.
Muž ztuhl, jeho dech se změnil v bublavý chropot a s tupým úderem padl na dláždění. Maarten tam stál, srdce mu bušilo až v krku, z ruky mu kapala krev. Cítil se jako v transu. Poprvé v životě zabil člověka. Jeho právnický výcvik os matky v hlavě téměř okamžitě zapnul logiku.
Neschoval se. Rozběhl se přímo k nejbližší stanici městské stráže.
„Byl jsem napaden! Jsem mistr lékárník Van Noort!“ vykřikl na překvapeného strážmistra.
Velitel stráže, starý veterán se šedivým knírem, nechal Maartena ošetřit ranhojičem přímo v strážnici, zatímco jeho muži vyrazili na místo. Maarten vypovídal s naprostou přesností. Kromě jména toho, kdo vraha poslal. To podezření si nechal pro sebe.
„Neznám ho, pane veliteli. Chtěl mě oloupit o vak s knihami a stříbro,“ tvrdil Maarten a ukázal na svoji zraněnou ruku.
Brzy dorazil i Hendrik, kterého stráž probudila jako Maartenova ručitele. „Odcházel ode mě sotva před půl hodinou, pane veliteli. Je to řádný měšťan a učenec,“ dosvědčil lékárník s obavami v hlase.
Velitel stráže jen pokýval hlavou nad tělem mrtvého. „Neznámý cizinec, v ruce měl rapír a dýku. Jasná sebeobrana. Jděte domů, pane Van Noorte. My se o to tělo postaráme.“
Doma Maarten narazil na neklid. Dirk seděl v kuchyni s naostřeným tesákem a Willem, bledý jako stěna, mu asistoval. Když uviděli Maartena s obvázanou rukou, v pokoji zavládlo mrazivé ticho.
„Van Lott,“ řekl Dirk temně, když mu Maarten odvyprávěl, co se stalo. „Příště pošle víc než jednoho.“
Willem ke Maartenovi vzhlédl a v očích mu plála dospělácká nenávist. „Pane… já se nechci jen schovávat. Chci se naučit bránit. Abych mohl chránit Elsu… i vás.“
Maarten se podíval na svou novou „rodinu“. Dirk, Willem, Elsa - všichni tu stáli jako jedna hradba. „Dobrá, Willeme. Dirk tě naučí základy se zbraní vojáka. A já tě naučím, jak se bojuje rapírem měšťana. V tomhle domě už nikdo nebude snadnou kořistí.“
Té noci Maarten dlouho nemohl usnout. Cítil pachuť krve v ústech a tíhu stříbra pod podlahou. Věděl, že Van Lott právě prohrál bitvu, ale válka neskončila.
Nedělní ráno u Pieterskerku bylo mrazivé, ale slunečné. Maarten kráčel k hlavnímu portálu s Willemem a Elsou po bocích. Na levé ruce schované pod rukávem vlněného kabátu cítil jen mírné pnutí. Ráno si ránu naposledy ošetřil silným lihem a nanesl na ni tenký film pryskyřičné masti. Díky antibiotikům, která spolykal v noci po útoku, nehrozil zánět ani horečka. I tak ale záměrně nechal obvaz mírně vykukovat zpod manžety. V 16. století byla jizva z vyhraného souboje tím nejlepším čestným odznakem.
Jakmile vstoupili do chrámové lodi, hovor v lavicích okamžitě utichl, jen aby se vzápětí proměnil v intenzivní šepot, který se nesl pod vysokou klenbou jako bzukot v úlu.
„To je on,“ neslo se z řad měšťanů. „Mistr Van Noort. Prý ho přepadli tři hrdlořezi a on je rozprášil jako plevy.“
„Podívejte na tu výšku… jako by byl z jiného rodu,“ šeptala jedna ze sousedek.
Maarten si ten rozdíl uvědomoval víc než kdy jindy. Se svými 185 centimetry čněl nad většinou leidenské populace, která byla kvůli staletím horší stravy v průměru o hlavu menší. Jeho postava, zformovaná moderním sportem a teď i prací v dílně, působila v davu drobnějších měšťanů téměř monumentálně. Kráčel vzpřímeně s klidem muže, který zná cenu svého života i své oceli.
Když procházeli kolem předních lavic, kde seděla honorace města, Maarten pocítil na své tváři desítky upřených pohledů. Tentokrát to však nebyla jen nedůvěra radních. Všiml si, jak se za vějíři a krajkovými límci červenají dcery z nejbohatších rodin. Viděl zájem v očích mladé Anny van Deuven, dcery radního, i zkoumavý pohled Marie Hasselové. Pro ně byl Maarten van Noort ztělesněním románu: bohatý, vzdělaný, s exotickou minulostí v Orientu, a navíc hrdina, který se nebojí tasit kord v temné uličce.
I ty nejpřísněji vychované měšťanské dcery v tu chvíli zapomínaly na kázání. V jejich světě, kde se sňatky domlouvaly jako obchodní smlouvy, byl Maarten neřízenou střelou. Mužem, který si své místo na slunci vydobyl sám a přitom v sobě nesl jemnost učence.
Maarten se usadil a nepatrně sklonil hlavu směrem k oltáři. Cítil v zádech nenávistný pohled Van Lotta, který seděl jen o dvě lavice dál, ale bylo mu to jedno. Veřejné mínění se právě definitivně přelilo na jeho stranu. V očích Leidenu už nebyl podezřelým přivandrovalcem. Byl to „jejich“ hrdinný mistr lékárník.
Když bohoslužba skončila, několik významných měšťanů se u východu zastavilo, aby mu potřáslo pravicí a popřálo brzké uzdravení. Maarten odpovídal skromně, ale s jistotou. Willema a Elsu držel blízko u sebe jako živé důkazy své lidskosti. Van Lott musel projít kolem nich se skřípěním zubů, aniž by se odvážil cokoli říct.
Cornelis van Lott šel domů pěšky. Měl kočár, ale dnes ho nepotřeboval. Potřeboval vzduch a potřeboval, aby mu nikdo neviděl do obličeje. Ulice za kostelem byly ještě plné nedělního davu, a tak si vrazil klobouk níž na čelo a přidával do kroku. Za ním se ještě ozývaly hlasy sousedů, kteří si přáli tomu přivandrovalci zdraví. Zdraví. Jako by ten člověk potřeboval zdraví - byl zdravý jako tur, to bylo na pohled jasné. Stál tam v kostele se svými sirotky jako biblický obraz a pastor ho z kazatelny veřejně pochválil. A on, radní, muž s rodovou tradicí sahající ke třetí generaci leidenských obchodníků, se musel krčit v lavici a dívat se na to.
Doma bylo ticho. Sluha otevřel dveře, Van Lott shodil klobouk a plášť a zamířil rovnou do zadního sálu. Stůl u okna. Stříbrný džbán. Džbán byl pro hosty, ale host tu dnes žádný nebyl a Van Lott ho stejně otevřel. Burgundské. Ještě z loňska, poslední dobré víno, které si dovolil koupit bez výčitek svědomí. Nalil, sedl, díval se na kanál.
Přišla Margaretha. Slyšel ji na schodech ještě dřív, než otevřela dveře - ten lehký, ale účelný krok, který znal jako vlastní dech a který ho posledních šest měsíců přicházel mrazit o krok dřív než dřív. „Cornelisi.“ Zastavila se ve dveřích. Neřekla nic jiného, jen to jméno, ale v tom jediném slově bylo všechno - otázka, výčitka, únava.
„Nechtěj teď nic,“ řekl van Lott, aniž by se otočil.
„Psal Pieter.“
Pieter. Syn. Studoval v Amsterdamu, což stálo peníze, které van Lott měl ještě před rokem bez problémů, ale teď se musel každý měsíc rozmýšlet, zda platbu odloží. „Co chce?“
„Potřebuje na příští semestr. A píše, že by rád přijel na Vánoce, ale pokud…“ Margaretha se odmlčela. „Píše, že pokud je to komplikované, pochopí.“
Van Lott sevřel pohár. Syn mu psal, že pochopí. Devatenáctiletý chlapec mu s diplomatickým ohledem psal, že pochopí, pokud otec nemá peníze. Kdykoli jindy by ho to rozzlobilo. Teď to jenom bolelo.
„Přijede,“ řekl. „Postarej se o to.“
Margaretha odešla bez dalšího slova. Věděla, kdy přestat.
Van Lott dopil pohár a nalil znovu. Věc se solí mu ležela v hlavě jako kámen pod polštářem - ať se otočil jakkoliv, byl tam. Osmdesát sudů v Galgewaterově skladu. Setúbalská sůl, nejčistší, jaká se na trzích dala sehnat v době před válkou, bílá jako první sníh, bez písku, bez síranů, sůl, za kterou by sleďaři platili slušnou cenu. Jenže van Lott ji nemohl prodat. Nemohl ji ani přesunout - každý pohyb zvyšoval riziko, že ji někdo uvidí se španělskou pečetí. Ležela tam a čekala a on nevěděl, na co čeká. Janssenova dílna. To byl plán. Vzít dům, vzít pece, vzít licenci, formálně tu sůl přepracovat - přesypat do nových sudů s vlastní pečetí, přidat pár pytlů zátoky jako doklad nakoupeného materiálu, a prodat. Jenže místo toho tam stál ten přivandrovalec s pytlem stříbra. A teď v tom domě svítila světla a vycházel z komína kouř a van Lott každý týden slýchal od lidí v přístavu, jak Van Noort z dílny odváží pytle.
Bílé pytle. Van Lott to věděl. Měl tam své lidi - ne přátelé, přátelé neměl - ale lidi, kteří mu za pár stuiverů ochotně řekli, co vidí. Bílé pytle, každé pondělí na pramici k Van den Bergovi. Van den Berg platil 150 guldenů za last. Sto padesát!! Van Lott znal cenu zátoky - sedmdesát, nanejvýš osmdesát. Cizinec vydělával dvojnásobek na každém lastu a ještě se divil, proč ho lidé v kostele zdravili jako hrdinu.
A teď ještě ten lékárenský líh. To Van Lott zjistil teprve minulý týden - sluha ze sousední ulice zahlédl Hendrika van Zandta, jak odchází z bílého domu u Zoutkeetsgracht s lahví, která voněla silněji než nejlepší jenever. Líh. Čistý líh. Co s tím Van Noort chystá, van Lott nevěděl - ale věděl, že Hendrik van Zandt nepřichází pro nic za nic.
Van Lott si nalil potřetí.
Měl zahrozit a čekat, říkal si. Byl v tom dobrý - trpělivost byla jeho zbraň, vždy byla. Jenže trpělivost potřebovala čas a čas potřeboval peníze a peníze mizely. Margaretha to neříkala nahlas, ale on viděl, jak počítá při nákupech, jak odkládá nové šaty, které si dřív kupovala bez otázek. Pieter psal, že pochopí. A v Galgewaterském skladu tvrdla ta sůl v sudech a čekala na solivar, který Van Lott neměl.
Za celou dobu, co ho sledoval, se Maarten van Noort nezaváhal ani jednou. Každý krok byl promyšlený. Každá investice se vrátila. Van Lott to věděl lépe než kdokoli, protože za každou z těch investic platil informátory, aby ho sledovali. Věděl o Willemovi a Else. Věděl o destilační koloně za zavřenými vraty. Věděl, že v dílně probíhá víc než čištění soli - ale co přesně, to mu žádný z jeho lidí nedokázal zjistit. Bílý dům si střežil svá tajemství lépe než radnice.
Van Lott odložil pohár - pomalu, záměrně - a přejel dlaní po stole. Víno ho hřálo, ale ne dost. Nikdy ne dost.
Doufal, že smrt v temné uličce tu hru ukončí. Místo toho z toho ten cizák vytěžil litanii chvály, přízeň pastora a obdiv dcer nejbohatších rodin. Každý výpad proti němu se obracel. Každý pokus se lámal na té jeho chladné jistotě, jako vlna na kameni.
Ale kámen se dá podkopat. Stačí čas a správné místo.
Van Lott vstal a přistoupil k oknu. Venku jela kanálem loď s nákladem rašeliny. Pomalu a líně. Pohár byl prázdný. Van Lott ho nenaplnil. Stál u okna, ruku opřenou o chladné sklo, a díval se na tmavou vodu. „Však já tě dostanu,“ řekl tiše do skla. „Ty přivandrovalče. Však já tě dostanu.“
Nikdo ho neslyšel. Jen stěny a prázdný stříbrný džbán.
