Článek
Jaro a začátek léta roku 1591 proběhly v Leidenu v nečekaném, téměř idylickém klidu. Pro Maartena to bylo období stabilizace. Byznys se solí a lihem běžel s mechanickou přesností. Dirk u pecí a destilační kolony nepotřeboval téměř žádný dohled. I přes masivní investice do pozemku a přestavby u cihelny se Maartenova tajná skrýš v mezipatře začala znovu pomalu plnit. Každý týden tam přibylo několik váčků s těžkými stříbrnými Rijksdaaldery. Maarten na ně však jen krátce pohlédl a panel znovu uzavřel. Jeho mysl byla plná nákresů a termínů spojených s budovou za hradbami.
Zdálo se, že i hrozba jménem Van Lott se rozplynula v jarní mlze. Radní a lékárník se v kostele i na radnici míjeli jako dva cizinci, bez jediného slova či provokativního gesta. Vypadalo to, že Van Lott po neúspěšném pokusu o útok v uličce ztratil odvahu a stáhl se do ústraní, což Maartenovi vyhovovalo. Měl klid na práci.
Na konci června zedníci mistra Jacoba van Houtena definitivně sbalili své lžíce a lešení. Kanály byly vyzděné, podlaha stodoly vyrovnaná a izolovaná. Okamžitě nastoupili tesaři pod vedením mistra Huygense. Jejich práce připomínala skládání obří dřevěné stavebnice. Desítky metrů sušicích roštů a polic z borovicového dřeva rostly podél stěn stodoly i pod novým zastřešením dvora. Práce jim šla od ruky a hned první srpnový týden Maarten poprvé otočil těžkým klíčem v zámku hotové sušárny.
Pro provoz sušárny Maarten najal tři pomocníky na doporučení Hendrika - poctivé muže z okraje města, kteří hledali stálou obživu. Byli to lidé zvyklí na hrubou práci, kteří neměli ambice zkoumat, proč jsou kanály v podlaze tak složité. Jejich úkolem bylo jen umístit suroviny na rošty, občas s nimi pootočit či je prohrábnout a hlídat, aby se teplo drželo v rozumných mezích.
Hned druhý den přirazila k molu první pramice naložená čerstvým chmelem od pěstitelů z okolí Haarlemu. Šlo o první velkou zkoušku systému. Pomocníci rozprostřeli hromady zelených šištic na horní rošty. Maarten osobně kontroloval tah horkého vzduchu z cihelny. Díky stabilnímu odpadnímu teplu a Maartenovu systému větracích klapek netrvalo sušení obvyklé dny, ale pouhých osm hodin. Chmel neztratil barvu ani typické aroma, nezačal hnít ani nezaschl na troud.
Týden nato se u cihelny objevil mistr Van Straten, jeden z největších leidenských sládků. Nabral plnou hrst suchého chmele, promnul jej mezi dlaněmi a přičichl.
„To je snad zázrak, pane Van Noorte,“ vydechl van Straten v úžasu. „To je nejčistší chmel, jaký jsem kdy v ruce držel. Žádná plíseň, žádný kouř z rašeliny. Budu od vás brát všechno. Co kdybychom se dohodli na dodávkách pro celý podzim?“
Maarten se jen omluvně usmál a zavrtěl hlavou. „Musím vás zklamat, mistře Van Stratene. Srpen byl váš, ale od září je už kapacita sušárny plně zabraná pro jiné účely. Příští rok v létě se však můžeme dohodnout na podobné spolupráci jako letos.“
Sládek zklamaně zamručel, ale bez váhání vysázel na stůl dohodnutou částku za první várku.
Když měl Maarten v kapse čerstvé stříbro z chmele, rozhodl se splnit slib. Vzal Willema za ruku a společně se vydali k dílně mistra Eversena, nejlepšího mečíře v Leidenu.
V dílně vonělo kalené železo a olej. Eversen na Maartenův pokyn vynesl zadem zbraň, na které pracoval poslední měsíc. Byl to rapír, elegantní a smrtící zároveň. Čepel byla štíhlá, u záštity širší a postupně se sbíhala do jehlovité špičky. Záštita byla tvořena propletenými ocelovými pruty, které chránily ruku jako pevná klec, a hlavici zdobilo jemné rýhování.
„Kalená ocel z Německa, pane Van Noorte. Lehká jako pírko, ale v tahu se ohne a nepraskne,“ řekl Eversen a podal zbraň chlapci. „Stojí to patnáct guldenů, ale takový kousek v celém městě nikdo jiný nemá.“
Willem vzal rapír do ruky s posvátnou bázní. Když se vrátili na dvůr bílého domu, kluk okamžitě tasil. Čepel ve slunci jen zasvištěla. Willem se začal pohybovat v naučených střezích, které mu vštěpoval Dirk i Maarten. Jeho tvář, dříve bledá a ustrašená, teď zářila ryzím štěstím a hrdostí. Maarten ho sledoval z prahu a v duchu cítil, že i tato investice byla správná.
Léto plynulo dál a Maarten se stal přirozenou součástí leidenské elity. Jeho účast na večírcích už nebyla senzací, ale očekávaným standardem. Historka o souboji v temné uličce sice pomalu vyčpívala, ale respekt, který mu vynesla, zůstal pevně otištěn v myslích měšťanů. Když se rozkřiklo, že jeho nová sušárna za hradbami produkuje ten nejlepší chmel v provincii, ustaly i poslední pochybovačné otázky. Projekt, který dříve budil podezření, byl nyní vnímán jako rozumný a užitečný podnik. Maarten van Noort byl v očích sousedů prostě jen mimořádně schopný lékárník s citem pro byznys.
První zářiovou neděli, když se nad městem začal vznášet lehký podzimní opar, se Maarten po bohoslužbě v Pieterskerku neztratil v davu jako obvykle. Počkal, až se chrám vyprázdní, a zamířil k sakristii za pastorem, kterého město znalo jako otce Cornelise.
„Pane Van Noorte, čím mohu posloužit vašemu zbožnému domu?“ usmál se Cornelis. Jeho tvář byla sítí laskavých vrásek, které se rozsvítily pokaždé, když viděl svého nejoblíbenějšího „dobrodince“.
„Mistře Cornelisi, přicházím vás požádat o pomoc,“ začal Maarten skromně. „Moje nová sušárna je hotová a na podzim bych rád nabídl práci těm, kteří ji nejvíce potřebují - vdovám a sirotkům z vašeho sboru. Rád bych vyhlásil výkup plodů planých růží, těch rudých šípků, které teď obsypaly bariéry kolem cest a polí.“
Cornelisovi se rozzářily oči. Šípkové keře byly v Nizozemsku všudypřítomné. Sedláci je sázeli jako přírodní ploty, které chránily pole před zvěří a vymezovaly hranice. Bylo jich tisíce, rostly všude podél kanálů i na mezích, a nikdo jim doteď nevěnoval větší pozornost.
„To je ušlechtilý záměr, synu. A co nabízíte za nůši takových plodů?“
„Pět stuiverů za každou vrchovatou nůši,“ vypálil Maarten. Byla to férová nabídka - pro vdovu s dětmi to znamenalo, že za jeden den pilného sběru na mezích mohla vydělat dost na to, aby nasytila rodinu na celý týden a koupila si nové dříví na zimu. Nebyla to almužna, ale skutečný výdělek.
Pastor Cornelis se však přesto zatvářil udiveně. „Pět stuiverů? To je velkorysé. Ale na co, proboha, potřebujete tolik šípků? Vždyť v Leidenu je jich na tisíce košů!“
Maarten jen lehce pokrčil rameny a nasadil výraz praktického muže. „Hlavně pro koně, otče. Po kanálech jsou v našem městě koně tou nejdůležitější věcí. Tahají pramice, vozí náklady, slouží našim radním i armádě. A šípky, když se správně nasuší a nadrtí, jsou pro ně v zimě zázračným posílením svalů a srsti. V Orientu se to tak dělá běžně.“
Cornelis uznale pokýval hlavou. V Leidenu a jeho bezprostředním okolí bylo v té době ustájeno přes dva tisíce koní - od těžkých valachů v přístavu až po ušlechtilá zvířata městské gardy. Maartenova úvaha dávala dokonalý smysl.
„A samozřejmě,“ dodal Maarten s lehkým úsměvem, „trochu si jich nechám pro apotéku. Čaj ze sušených plodů dobře čistí krev, jak říká mistr Hendrik.“
„Bůh vám žehnej, Maartene,“ položil mu Cornelis ruku na rameno. „Příští neděli to oznámím z kazatelny. Věřte mi, že do týdne budete mít u cihelny víc červené barvy, než dokážete zpracovat.“
Maarten se uklonil a vyšel na sluncem zalité náměstí. Věděl, že pastorova slova jsou v Leidenu zákonem. Pod pláštíkem charitativního výkupu „koňského žrádla“ právě spustil sběr strategické suroviny v měřítku, o kterém doteď nikdo ani nesnil.
