Článek
V půlce září se k Maartenovi doneslo, že radní Van Lott vyslal svého správce k cihelně. Ten se prý vyptával na složení „koňského posílení“ a dokonce si nechal ukázat pytle s drtí. Když se však dozvěděl směšnou cenu, za kterou Maarten krmivo prodával, Van Lott nad ním pravděpodobně definitivně zlomil hůl. Maarten se té zprávě jen spokojeně usmál. Nic nefunguje jako lepší kouřová clona než pověst neškodného podivína. Práce v sušárně šla nádeníkům již od ruky, nepotřebovali dohled, Maarten se staral jen o výplatu peněz vždy v pozdním odpoledni.
Skutečné srdce jeho plánu se však nacházelo ve třetí ložnici v patře bílého domu. Místnost, která byla doposud prázdná, se proměnila v tajnou laboratoř. Okna nechal Maarten zakrýt těžkými závěsy a dveře opatřil bytelnější závorou. Právě zde začal shromažďovat své „úlovky“ - kameninové džbány plné jeho lihu a vlněné pytlíky s lehkou rudou dužinou šípků.
Každý den si Maarten pro své účely odebral přesně čtyři litry lihu, tedy jednu třetinu denní produkce. V laboratoři měl připravené velké břichaté nádoby z pálené hlíny, každá o objemu dvanácti litrů. Do každé takové nádoby nasypal asi kilogram jemně namleté šípkové dužiny a dolil ji lihem.
Maarten věděl, co dělá. Kyselina askorbová - vitamín C - byla pro lidi 16. století neznámým pojmem, ale pro něj to byla esence přežití. Věděl, že alkohol dokáže vitamín z dužiny vytáhnout a konzervovat ho bez potřeby tepla, které by ho jinak zničilo.
„Deset až čtrnáct dní,“ odhadoval Maarten dobu macerace. „Dost času na to, aby se ‚duch‘ šípku plně spojil s lihem.“
Ale to byl jen základ. Aby elixír nikdo neidentifikoval a aby zvýšil jeho prestiž, musel jej obohatit o „vznešené esence“. Pro šafrán, skořici a hřebíček se vypravil přímo k Hendrikovi. I když tyto věci byly občas k dostání na trhu u zámořských obchodníků, u Hendrika měl jistotu čistoty a především diskrétnosti.
„Maartene, ty mě zruinuješ,“ huboval naoko Hendrik, když ze speciální skříňky vytahoval malé váčky. „Tohle je nejlepší šafrán z Persie. Tři unce tě přijdou na deset guldenů. A skořice z Cejlonu? Za tuhle hromádku kůry dám ruku do ohně, ale bude tě stát další čtyři.“
Maarten bez mrknutí oka vysázel na stůl osmnáct guldenů - sumu, za kterou by si běžná rodina koupila jídlo na několik měsíců. Koupil tři unce šafránu, libru hřebíčku a dvě libry nejjemnější svitkové skořice. Na své čtyři litry denní produkce potřeboval jen špetku od každého, ale i tak to byla drahá investice.
Když se vrátil domů, začal koření přidávat do nádob. Jakmile se první blizny šafránu dotkly lihu, tekutina se začala zbarvovat do hlubokého, zářivého odstínu, který připomínal tekuté rubíny se zlatými odlesky. Vůně, která se po laboratoři rozlinula po přidání skořice, byla omamná. Přehlušila štiplavý pach lihu i zemitost šípků.
Maarten stál uprostřed své ložnice, v ruce držel skleněnou baňku s rodícím se lékem a pozoroval, jak v ní víří zlatý prach šafránu. Měl v rukou něco, co na světě nemělo obdoby. Maarten v tichu své ložnice budoval vitamínový monopol.
Po čtrnácti dnech tichého zrání v temnotě ložnice nastal čas pravdy. Maarten pozval Hendrika a profesora Pauwa do své pracovny. Na dubovém stole stála jediná skleněná láhev - vzácný kus benátského skla. Skrz čiré stěny zářila tekutina barvy hlubokého rubínu se zlatými záblesky šafránu na dně.
Pauw si nasadil brýle a láhev zvedl proti světlu. „Při všech svatých, Maartene… vypadá to jako zkondenzovaný západ slunce. Co je to za esenci?“
„Lék na kurděje, pánové,“ odpověděl Maarten klidně.
Hendrik s Pauwem na sebe okamžitě pohlédli. Slovo scheurbuik - kurděje - bylo pro každého v Nizozemsku strašákem. V této době, kdy lodě začínaly vyplouvat na cesty trvající měsíce, byla tato nemoc metlou námořnictva. Námořníkům kvůli nedostatku vitamínu C černaly dásně, vypadávaly zuby, otevíraly se staré rány a těla hnila zaživa. Nizozemsko jako námořní velmoc krvácelo víc kvůli kurdějím než kvůli španělským dělům.
„Víte sami, že citrony na moři shnijí za pár týdnů a kysané zelí… no, posádky ho nenávidí, vzpírají se ho jíst a na dálkové plavby se nehodí,“ pokračoval Maarten. „Tohle v mých rukou je esence, která se nekazí. Stačí jedna lžíce denně do studeného vína. Pokud už muž trpí hnilobou dásní, za tři dny se rána zatáhne. Pokud ji bere preventivně, kurděje ho nezasáhnou.“
Hendrik vytáhl zátku. Místnost okamžitě zaplnila hřejivá vůně skořice a hřebíčku. Pauw si nechal nalít malý doušek. „Chutná to jako nejvzácnější likér světa,“ vydechl profesor a otřel si rty. „Co v tom je za byliny, kolego?“
Maarten se jen spiklenecky usmál. „Tohle tajemství se neprozrazuje ani přátelům. Je to dědictví mého otce z hloubi Orientu. Střežili ho po generace.“
Pauw uznale pokýval hlavou. V té době byla „arkána“ (tajné léky) běžnou a respektovanou součástí lékárnictví. „Maartene, tohle je mocná věc. Kdyby to měla Admiralita, mohla by ovládnout oceány. Ale nikdo vám neuvěří na slovo. Musíte to dokázat.“
Společně ukuli plán. Hendrik a Pauw znali několik zkušených kapitánů, kteří právě chystali své lodě na zimní plavby do Středomoří a k africkému pobřeží. Během týdne se Maarten setkal se čtyřmi z nich.
Nejpůsobivější bylo setkání s kapitánem Van Vlietem, mužem s tváří ošlehanou solí, který velel ozbrojené galeoně De Halve Maen. Van Vliet na láhev koukal s neskrývanou nedůvěrou.
„Lékárníku, moji muži pijí jenever, aby zapomněli na hlad, ne voňavky,“ zavrčel kapitán.
„Tohle není voňavka, kapitáne. Tohle je rozdíl mezi tím, jestli se v únoru vrátíte s plnou posádkou, nebo jestli budete házet těla do moře,“ řekl Maarten pevně a podal mu láhev. „Zkuste to sám. Jedna lžíce denně. A pokud vám začne někdo na palubě slábnout a krvácet z dásní, dávejte mu lžíci ráno i večer. Hlavně to nelijte do něčeho horkého, teplo zabíjí ducha léku. Používejte studené víno, vodu či pivo.“
Van Vliet si přičichl k elixíru a jeho oči se nepatrně rozšířily. Ten luxusní vzhled a vůně ho nakonec přesvědčily víc než Maartenova slova. „Dobrá. Pokud Pauw říká, že nejste podvodník, vezmu to na palubu. Ale běda vám, jestli se vrátím s hnijícími dásněmi.“
Zatímco lodě vyplouvaly na moře, život v bílém domě u Zoutkeetsgracht získal nový rozměr. Maarten získal nového pomocníka. Malá Elsa, přitahovaná vůní koření, se začala v laboratoři objevovat čím dál častěji. Maarten si všiml jejího soustředěného pohledu a rozhodl se ji zasvětit.
„Pojď sem, Elso. Tohle jsou váhy. Musíš se naučit odvažovat skořici a dužinu s přesností na zrnko písku,“ vysvětloval jí. Dívka se do procesu zamilovala. Její drobné ruce s neuvěřitelnou pečlivostí plnily nádoby a její talent pro čísla se projevoval v tom, jak přesně si pamatovala poměry ingrediencí. Pro ni to byla magie, pro Maartena to byla první spolehlivá „provozní manažerka“.
Sklad v tajném sklepě se tak pomalu plnil kameninovými džbány.
