Článek
Bílý dům u Zoutkeetsgracht poprvé ožil zvukem příborů a uvolněným hovorem. O kuchyni se starala paní Griet, vdova po lodním tesaři, kterou Dirk sehnal v přístavu. Byla to rázná žena, která kladla otázky jen zřídka, pokud dostala zaplaceno včas. Maarten jí však hned první den stanovil neúprosná pravidla: kuchyně a obývací světnice jsou její revír, ale schody do opkamer a dveře do dílny jsou pro ni zakázaným územím. „Tam jsou mé studie, Griet. Prach tam má své místo a já nechci, aby ho někdo rušil,“ vysvětlil jí Maarten tónem, který nepřipouštěl diskuzi.
Nedělní večeře se nesla v duchu oslavy. Dirk dovezl paní Van Zandt a Hendrika na pramici přímo k molu. Když vdova vstoupila do domu, spráskla ruce. „Pane Van Noorte! Vždyť ty stěny září víc než kostel svatého Petra! Takhle čistý dům v celém Leidenu nenajdete.“
U pečeného lososa s bylinkami, kterého Griet připravila s nečekanou zručností, se Maarten svěřil se svými obavami. „Zatím jen vaříme sůl a čekáme, mistře Hendriku. Rozdal jsem vzorky sleďařům, ale v sudech se pravda ukáže až za několik týdnů. Pokud moji sůl neocení, budu mít sice nejbělejší dům v provincii, ale brzy v něm budu o hladu.“
Hendrik se zasmál a poklepal ho po rameni. „Trpělivost, Maartene. Dobré věci chtějí čas. Ale co ta kouzla, co jste mi slíbil u nás v lékárně?“
Maarten se usmál a po jídle položil na stůl dva malé skleněné flakony, které si v uplynulých dnech pečlivě připravil. „Tady je to, mistře Hendriku. Nejsou to kouzla, ale esence vědění. V té první lahvičce je extrakt z vrbové kůry macerovaný v nejsilnějším vínovém lihu, který jsem na trhu sehnal. Kdybych měl vlastní nástroje k jeho čištění, byla by to teprve síla, ale i tak… stačí deset kapek do vína a horečka, která by muže trápila dny, zmizí do hodiny.“
Hendrik flakon opatrně otevřel a přivoněl. „Cítím v tom sílu, pane Van Noorte.“
„A ten druhý,“ pokračoval Maarten, „je dar pro vaše ranhojiče. Je to koncentrovaný duch pryskyřice v alkoholu. Až budete příště zašívat řeznou ránu nebo čistit vřed, potřete okolí i ránu tímto. Maso nebude hnít a zápach smrti se mu vyhne. V Orientu se takto zachraňují končetiny, které by naši lékaři bez váhání uřízli.“
Maarten podal lékárníkovi flakony s vážným výrazem. „Vezměte si je. Vyzkoušejte je na svých pacientech. Za týden se u vás zastavím a řeknete mi, zda moje cesta má smysl.“
Týden utekl jako voda v kanále. Maarten se věnoval dílně a účetnictví, zatímco Dirk se stal pánem pecí. Pak, v pátek odpoledne, se u dveří ozvalo zběsilé bušení. Maarten otevřel a na prahu stál Hendrik. Byl udýchaný, čepec měl nakřivo a v očích mu plál fanatický svit.
„Maartene! Vy… vy jste se musel narodit pod šťastnou hvězdou!“ vychrlil Hendrik, zatímco se dral dovnitř. „Ten raněný voják z hradeb… měl ruku černou jako uhel, horečka mu spalovala mozek. Dal jsem ranhojiči tu vaši vodu na rány i ten druhý extrakt. Dnes ráno horečka zmizela a rána je čistá, růžová jako dětská prdelka! To není jen lék, to je zázrak!
Hendrik ho chytil za obě ruce. „Poslouchejte mě dobře. Vy nemůžete jen tak vařit sůl. Člověk s vaším nadáním musí mít jméno, které nikdo nezpochybní. Mluvil jsem už se svým přítelem, profesorem Pieterem Pauwem. Je to mimořádný mozek naší univerzity. Až uslyší o vašich postupech a promluví s vámi o chemii, nenechá vás odejít, dokud nesložíte zkoušky. Příští čtvrtek nás čeká u něj v atriu. Buďte připraven, Maartene van Noorte.“
Maarten sledoval nadšeného Hendrika a cítil, jak se mu v hlavě začíná rýsovat další vrstva plánu. Sůl mu dá peníze, ale titul z leidenské univerzity by mu dal nedotknutelnost a vážnost.
Cesta k budově univerzity, která sídlila v prostorách bývalého kláštera svaté Barbory, byla pro Maartena jako výlet do jiného věku. I když Leiden znal z map, skutečná atmosféra akademické půdy roku 1590 ho pohltila. Procházeli pod klenutými stropy, kde se ozývalo rytmické klapání dřeváků studentů v černých talárech a šustění pergamenu. Vzduch tu byl jiný než v přístavu. Nebyl cítit rybinou, ale směsí včelího vosku, staré kůže, prachu z knih a pronikavého, až lékařského pachu bylin, které se sušily v klášterním ambitu. Skrz vysoká gotická okna dopadaly pruhy světla na kamennou dlažbu a Maarten cítil tu zvláštní úctu k vědění, která v tomto století začínala nahrazovala náboženský fanatismus.
Profesor Pieter Pauw je přijal ve své pracovně. Místnost byla fascinujícím chaosem. Na policích se tísnily stovky svazků v kožených vazbách, na stolech ležely rozložené lidské kosti a v rohu stála v nálevu naložená ruka, jejíž cévy byly zvýrazněny červeným voskem. Pauw sám, šestadvacetiletý muž s pronikavýma očima a pěstěným vousem, právě zkoumal pod lupou sušený list jakési exotické rostliny. Maarten věděl, že v této době pracuje na založení botanické zahrady Hortus Botanicus a začíná práce na svém za několik let proslulém anatomickém divadle, které z něho v budoucnu udělá mimořádně uznávanou osobnost a vizionáře. Byl přesně člověkem, který mohl být ochoten po kapkách vstřebávat znalosti, jimiž Maarten z budoucnosti disponoval.
„Mistr Hendrik mi o vás vyprávěl barvité historky, pane Van Noorte,“ začal Pauw bezchybnou a zvučnou latinou. „Prý přicházíte z míst, kde se slunce dotýká země a kde lidé znají tajemství, která my tady jen pracně objevujeme. Víte, kolik šarlatánů tu týdně klepe na dveře s podobnými tvrzeními o esencích života?“
Maarten odpověděl klidně, používaje latinu s elegancí, která Pauwa okamžitě donutila zpozornět. „Ctihodný pane, nepřicházím jako mág, ale jako syn muže, který sloužil v Aleppu u mistra Izáka ben Šaloma, jednoho z největších židovských učenců Levantu. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl nahlížet do jeho laboratoří a učit se, jak oddělit čistou sílu přírody od jejího hrubého obalu.“
Pauw při zmínce o Orientu uznale pokýval hlavou a jeho výraz změkl. „Orient… kolébka moudrosti. Zatímco my v Evropě jsme se po staletí jen dohadovali, tamní učenci, židovští i arabští, udrželi plamen vědění o chemii a těle živý. Zachránili texty Galena a Hippokrata, když jsme my pálili knihy. Pokud jste se učil u nich, pak vaše ruce znají víc než jen pouhé míchání mastí.“
Následující hodinu strávili v učené disputaci. Maarten mluvil o srážení nečistot, o gradaci teploty při destilaci a o tom, jak neviditelná čistota látky ovlivňuje její působení na lidské tělo. Pauw byl Maartenovou logikou fascinován. Ten mladík nepoužíval jen prázdné citáty z knih, ale mluvil s jistotou někoho, kdo rozumí samotné podstatě hmoty.
„Pane Maartene,“ řekl Pauw nakonec a přešel k holandštině. „Člověk s vaším nadáním by neměl ztrácet čas v lavicích s chlapci, kteří neumějí ani držet brk. Pokud mi pomůžete v mých studiích o koncentraci rostlinných silic, zařídím vám zkrácené studium Materia Medica. Stanete se mým mimořádným žákem. Za tři měsíce mi předložíte pojednání o metodách pročišťování látek, a pokud mě a kolegy přesvědčíte, udělíme vám diplom lékárníka jménem této univerzity.“
Maarten se hluboce uklonil. „Bude mi ctí, pane profesore. Vaše důvěra je pro mě závazkem.“
Když s Hendrikem vycházeli z brány univerzity, lékárník zářil štěstím, ale Maarten byl nečekaně zamlklý. Cesta k titulu byla otevřená a on se na studium pod Pauwovým vedením upřímně těšil. Byl to návrat do světa intelektu, který mu po skoku v čase chyběl. Přesto ho u srdce hřál neklid.
„Půjdeme to oslavit k mé sestře?“ navrhoval Hendrik vesele.
„Rád bych, mistře Hendriku, ale musím zpět k dílně,“ odmítl Maarten mírně. V duchu už přepočítával své zbývající stříbro. I když se mu podařilo vše zařídit s neuvěřitelnou efektivitou, nákup domu, lodi, vybavení, mzdy pro Dirka a nádeníky, a teď i univerzitní poplatky… to vše pohlcovalo jeho kapitál mnohem rychleji, než si v 21. století u kalkulačky dokázal představit. Stříbrné rijksdaaldery ve vaku ubývaly a on stále neprodal ani jeden jediný pytel své soli. Do toho se zavázal ke studiu, aniž by měl jistotu, že jeho obchody budou vlastně fungovat.
