Článek
Pondělní ráno u paní Van Zandt bylo prosyceno pachem vlhkého dláždění a loučení. Dirk, který slíbil pomoci dorazil přesně se svítáním. Maarten vynesl své poslední balíky a pak se zastavil u domovních dveří. Paní Van Zandt si utírala oči do zástěry.
„Bude mi tu po vás smutno, pane Maartene. Nikdo v tomhle domě nepil pivo s takovou noblesou jako vy,“ popotáhla. Maarten jí do dlaně vtiskl stříbrný daalder navíc. „Tohle je za vaši trpělivost. A nezapomeňte, příští neděli vás i Hendrika čekám na večeři. Dirk pro vás přijede s lodí.“
Cesta k Zoutkeetsgracht trvala jen pár minut. Jakmile Dirk vmanévroval trakař na dvůr bývalého Janssenova domu, Maarten za nimi okamžitě zavřel těžká vrata a zajistil je závorou. Pak se vydali do útrob domu.
Dům byl klasický diephuis - dům typický pro holandská města. Do ulice úzký, protože daň se platila podle šířky průčelí do ulice, ale zasahující hluboko do vnitřní zástavby. Maarten prošel prázdným voorhuisem, což byl přijímací pokoj často předělaný na obchod či dílnu, do kuchyně, kde stála masivní cihlová pec na vaření a pečení chleba napojená na hlavní komín. V rohu pracovny a v patře pak byly menší kachlové krby určené pro spalování rašeliny, která v zimě udržovala dům obyvatelný. Maarten se rozhlédl po špinavých šedých stěnách a prachu, který vířil v pruzích světla.
„Panebože, vypadá to tu jako v hrobce,“ vydechl Maarten. Dirk se na něj podíval a jen pokrčil rameny - pro něj to byl běžný standard.
„Dirku, nejdřív potřebujeme vápno. Hodně vápna. Sežeň ho v přístavu a dovez ho na vozíku. Bez toho se dál nehneme,“ zavelel Maarten.
Zatímco Dirk odjel pro suroviny, Maarten si znovu prošel dvůr. Vedle skladu rašeliny stál malý zděný přístavek, dříve zřejmě sloužící jako komora pro tesařské nářadí. Maartenovi se v hlavě zrodil plán. Tohle bude Dirkovo království. Bude mít soukromí a dům zůstane čistě Maartenovým prostorem, přitom Dirk bude hlídat dvůr a zadní vrata od kanálu lépe než jakýkoli zámek.
Když se Dirk vrátil s plným nákladem vápna, začala práce. Maarten nejprve připravil nátěr. Do kádě s vápnem nasypal zbývající dvě kila své čisté soli. „Sůl na stěny? Pane, lidi v přístavu by vás za to pověsili na ráhno,“ divil se Dirk. „Sůl ten nátěr zpevní, nebude se loupat a stěny budou zářit,“ odpověděl Maarten.
První dva dny se věnovali výhradně bílení. Dirk s nasazením nanášel tři vrstvy nátěru od půdy až po sklep. Teprve když byly stěny zářivě bílé a vápno zaschlo, přivedl Dirk dvě ženy z okolí. Ty se pustily do drhnutí podlah horkou vodou, pískem a louhem. Všechna špína z bílení se tak spláchla pryč.
Maarten mezitím vyrazil k truhláři Huygensovi. Objednal dubové stoly, židle a skříň, ale přidal i jednu zvláštní zakázku: „Mistře, potřebuji také jeden jednoduchý, ale velmi pevný rám postele a bytelnou truhlu z borovice. Je to pro mého muže do přístavku na dvoře.“
Když bylo hotovo, Dirk stál uprostřed vybíleného domu. Stěny v opkamer, vyvýšené malé místnosti v zadní část domu, neuvěřitelně odrážely světlo z kanálu. Dirk uznale pokýval hlavou. „Viděl jsem už pár lepších domů ve městě, pane, ale žádný nebyl takhle bílý. Vypadá to tu… čistě. Líbí se mi to.“
Maarten se usmál. „Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“
Zavedl ho do uklizeného přístavku na dvoře. Truhlář tam už smontoval jednoduchou postel s novým slamníkem. Dirk si položil ruku na svou novou truhlu. „Moje vlastní?“ zeptal se nevěřícně. V té době bylo běžné, že sloužící spali v kuchyni na zemi nebo v nuzných komorách. „Tvá vlastní, Dirku. Odteď hlídáš dvůr.“
Další díly budou vycházet vždy v pondělí a ve čtvrtek
