Článek
Uběhly dva týdny a dílna u Zoutkeetsgracht začala fungovat s efektivitou, která Maartena samotného překvapovala. Dirk se ukázal být zdatným a spolehlivým pomocníkem. Jeho vojenská disciplína a zvyk na dělostřelecký dril se dokonale přenesly k pecím. Během několika dní už nepotřeboval instrukce. Stačilo mu jen Maartenovo pokývnutí a věděl přesně, kdy přidat vápenné mléko a kdy utlumit plameny hořící pod pánvemi.
Maarten si uvědomil, že Dirk tuhle dřinu v jednom člověku zvládne, pokud nebude muset řešit logistiku. Rozhodl se tedy, že zatím nebudou brát dalšího stálého pomocníka. Pro vykládku rašeliny a surové soli si Dirk vždy na pár hodin najal dva kluky z přístavu, ale k samotným pánvím a filtrům je nepustil ani na krok. „Tady je svatyně, hoši. Kdo strčí nos do kouře, ten o něj přijde,“ strašil je Dirk svou znetvořenou tváří a nádeníci raději jen tiše skládali pytle na rampě.
Maartenovi se tak uvolnily ruce pro obchodní ofenzivu. Rozhodl se, že využije znalostí z budoucnosti a zkusí na zákazníky pár triků, aby je nalákal. Nejdříve zamířil za známým dělníkem z hospody, aby ho zavedl k mistru Van den Bergovi. Našel ho u nábřeží, jak kontroluje dubové sudy připravené na sezónu.
„Mistře Van den Bergu,“ oslovil Maarten sleďaře, když mu ho dělník představil. „Doneslo se mi, že si zakládáte na kvalitě svých ryb. Přináším vám něco, co vaše sledě promění v královské jídlo.“
Maarten vytáhl lněný pytlík se vzorkem. Van den Berg ho vzal do svých mozolnatých rukou a okamžitě ztuhl. Takovou barvu sůl mít neměla.
„Co je to za čáry, pane Van Noorte? Je to sůl, nebo drcená křída?“
„Ochutnejte,“ řekl Maarten klidně. „Je čistá jako křišťál. Žádné bláto, žádná hořká sádra.“
Van den Berg ochutnal a chvíli jen mlčky převaloval sůl na jazyku. „Je to dobré. Neuvěřitelně dobré. Ale kolik za to chcete? Běžný last uvařené soli kupuji za sto guldenů.“
„Moje cena je sto padesát guldenů za last,“ vypálil Maarten. „Vím, je to o polovinu víc. Ale váš sleď v téhle soli nezešedne a vydrží v sudu o měsíc déle. Tady u lodě máte jeden zak zdarma. Vyzkoušejte ho v jednom sudu. Pokud neuvidíte rozdíl, už o mně neuslyšíte.“
Podobné kolečko Maarten udělal u dalších dvou velkých zpracovatelů ryb. Všude narážel na stejnou nedůvěru následovanou šokem z chuti ale i z ceny, kterou vyslovil. Zanechal po sobě tři testovací pytle a v kapse měl přísliby, že se mistři ozvou, jakmile první ryby v jeho soli projdou zráním.
Mezitím se však začaly stahovat mraky na radnici. Van Lott se nespokojil s tichým ústupem. Pokusil se Maartena napadnout u cechovních starších.
„Ten mladík je podvodník!“ hřímal Van Lott v cechovní síni. „Prý vyrábí sůl, která vypadá jako drcený mramor. Určitě ji míchá s vápnem nebo jiným svinstvem, aby ošidil slušné měšťany. Žádám okamžitou kontrolu jeho skladu!“
Cechovní mistři, kteří už měli v rukou Maartenovy pravidelné vzorky ze zkušební lhůty, se jen kysele usmívali. Hendrik (lékárník) tam byl jako odborný poradce.
„Pane radní,“ ozval se nejstarší mistr cechu, „pan Van Noort nám posílá vzorky každou středu. Jsou čistší než cokoli, co jste kdy v životě viděl ve svých skladech. A co se týče vaší stížnosti…“ Mistr pokynul svému drábovi, který na stůl vysázel Van Lottovu sůl - tu španělskou, kterou Willem předtím nahlásil. „Tuhle břečku jste minulý měsíc prezentoval jako prémiové zboží. Radím vám, abyste se raději staral o to, aby vaše vlastní sudy neshnily.“
Van Lottova stížnost byla cechem oficiálně zamítnuta jako neopodstatněná. Přesto cech Maartena neponechal bez dozoru. Druhý den odpoledne se u vrat u Zoutkeetsgracht objevil cechovní kontrolor.
Maarten ho nechal nahlédnout do skladu. Ukázal mu padesát pod střechou navrstvených pytlů (celkem přes tři tuny čistého produktu). Kontrolor namátkově rozpáral tři z nich, nechal sůl prosypat mezi prsty a pak si jen uznale odplivl.
„Je to v pořádku, pane Van Noorte. Celá várka je stejná jako ten vzorek. Mistři budou spokojení. Ale mějte se na pozoru. Na radnici máte teď nepřítele, který nespí.“
Maarten poděkoval a podal kontrolorovi drobný „poplatek za čas“. Jakmile vrata zapadla, podíval se na Dirka, který stál u pece.
„Slyšel jsi to, Dirku? Teď už nejsme jen nájemníci. Teď jsme konkurence.“
Dirk si otřel saze z čela a poprvé se na Maartena upřímně usmál. „Jen ať přijdou, pane. Pokud nás nezkusí vypálit, tak se utopí ve vlastní hořkosti.“
Maarten se vrátil do své bílé pracovny. Věděl, že teď musí jen čekat, jak dopadne jeho marketing u sleďařů.
