Článek
Maarten se probudil se ještě před svítáním, dříve než první pekaři v uličce Rapenburgu. V hlavě mu tepala nepříjemná myšlenka - včerejší nadšení ho oslepilo. Zapomněl na filtraci a na nástroj, kterým bude sbírat solný květ. Cítil se jako amatér, ale hned tu myšlenku zapudil. „Chybami se učíš, Maartene, ale tady tě chyby mohou stát peníze,“ pomyslel si, když si narychlo oblékal vlněný kabát.
Vyběhl do ranního šera. V jedné z postranních uliček u trhu našel soukeníka, který právě rozbaloval balíky látek.
„Hledám kus lnu. Hustý, ale nemusí být krásný. Máte nějaké zbytky nebo kazové plátno?“ zeptal se Maarten.
Soukeník, muž s mastnými vlasy a měřidlem přehozeným přes rameno, na něj podezřívavě mžoural. „Zbytky? Tady u mě se nic nevyhazuje, mladíku. Ale mám tu kus režného plátna, co se v rohu při barvení srazilo. Dva stuivery za loket.“
Maarten se chvíli dohadoval, předstíraje, že počítá každou minci, až cenu srazil na jeden a půl stuiveru za pořádný kus. Cestou zpět se ještě zastavil u stánku s kuchyňským náčiním a koupil masivní jasanovou vařečku s hlubokým listem.
Doma v kůlně se okamžitě pustil do práce. Dílna po tesaři mu poskytla vše, co potřeboval. Upevnil vařečku do starého dřevěného svěráku na ponku. Ze svého nářadí vytáhl moderní ocelový nebozez - malý, nenápadný, ale s ostřím, které do tvrdého jasanu zajelo jako do sýra. Během pár minut měl v lžíci vyvrtaných dvanáct hladkých otvorů. Byl to drobný nástroj, ale v jeho rukou vypadal nepatřičně dokonale.
Kolem osmé ráno začal s pokusem. Na dvorku se rozhlédl. V soukromí s dovolil zariskovat a vytáhl otcův zapalovavač. Škrtl a brzy měl oheň poháněný rašelinou. Do měděné pánve nenalil špinavou vodu z kanálu. Použil vodu z nedaleké studny. Věděl, že je pravděpodobně plná bakterií, které by moderního člověka zabily do tří dnů, a rozpuštěných minerálů, které mu mírně zkomplikují chemickou rovnováhu roztoku. Ale var si s mikroorganismy poradí a s tím zbytkem jeho znalosti z karty.
Solné pánve neměly nic společného s nádobím na smažení. Byly to mělké široké měděné vany s naprosto rovným dnem a nízkými okraji navržené tak, aby nabízely co největší plochu pro odpařování. V solivarnictví byla plocha hladiny důležitější než hloubka; čím rozsáhlejší byla hladina, tím rychleji se voda odpařovala a tím dříve se na povrchu začal tvořit křehký solný květ.
V první fázi do horké vody nasypal pět kilo šedé „zátokové soli“. Voda okamžitě zhnědla jako kalná káva. „První krok je nasycená solanka,“ opakoval si v duchu. Jakmile se tekutina začala blížit k varu, přišel okamžik pro chemii. Maarten z hliněného hrnku opatrně přidal odměřené množství vápenného mléka.
Srdce mu zaplesalo, když uviděl první reakci. Vápno začalo okamžitě reagovat s hořčíkem. Tekutina v pánvi se změnila v hustou břečku plnou sněhobílých vloček, které do sebe nabalovaly špínu. Šedivý kal se začal srážet a klesat ke dnu. Byl to fascinující pohled - moderní věda v přímém přenosu na konci 16. století. Maarten nespouštěl z pánve oči a okamžitě přidusill oheň. Solanka nesměla vřít, aby divoké bubliny vznikající kal znovu nerozptýlily.
Kolem poledne přišla další část: filtrace. Maarten připravil dřevěné vědro, přes které napnul trojitou vrstvu režného plátna. Opatrně začal horkou solanku přelévat. Šlo to pomalu. Plátno se zanášelo šlemem, Maarten ho musel neustále čistit, ale když se podíval na dno vědra, skoro vykřikl radostí. Tekutina, která odkapávala, byla čistá. Už to nebyla hnědá břečka, ale čirá „voda“, ve které bylo uvězněné jeho bílé zlato.
Nalil čirý roztok zpět do vymyté pánve a začal s finálním odpařováním. Teď musel být trpělivý. Seděl u ohně, pot mu stékal po tváři a kouř z rašeliny ho štípal v očích. Sledoval hladinu. Po třech hodinách se na stěnách pánve začala usazovat první sádra - jemný bílý povlak síranu vápenatého. Maarten ho dnem lžíce seškrabával, aby nezkazil chuť čisté soli. Pak do horké tekutiny vhodil špetku kamence, který zajistí lepší pevnost krystalů. A pak se to stalo. Na hladině se začaly tvořit malé, dokonale čtvercové pláty. „Solný květ,“ vydechl Maarten. Křehké pyramidy krystalů postupně těžkly a jako sněhové vločky klesaly ke dnu, kde vytvářely čistou, zářivou vrstvu. Byl to neuvěřitelný kontrast oproti té hromadě špíny, se kterou začínal. Každý krystal se v zapadajícím slunci leskl jako drahokam.
Když se nad Leidenem začalo smrákat, Maarten opatrně vybral poslední várku soli. Rozložil ji na čisté plátno u dohořívajícího ohniště, aby krystaly v teple doschly. Nabral malou špetku na prst a ochutnal ji. Žádná hořkost, žádný písek mezi zuby. Jen čistá agresivní slanost chloridu sodného s jemným nádechem sladkosti, kterou mu dávala jeho čistota.
Byl vyčerpaný, špinavý od sazí a páchl kouřem, ale v duchu už viděl ty miliony sudů se sledi, které budou volat po jeho soli. Tohle je moje zlato, pomyslel si a prstem přejel po křehkých krystalech, než je nechal v klidu schnout do druhého rána.
Maarten se probudil dřív, než do pokoje proniklo první světlo. Únava byla pryč, nahradila ji nedočkavost. Seběhl dolů na dvorek, srdce mu bušilo. V kůlně leželo lněné plátno. Sůl byla suchá. Pod dotykem prstů jemně křupala a v šeru se leskla tak čistě, že vypadala jako drcený horský křišťál. Rychle ji sesypal do plátěného pytlíku a zamířil do kuchyně, odkud už vonělo teplé pivo a pečený chléb.
„Dobré ráno, pane Maartene! Už jsem si myslela, že po té včerejší šichtě u ohně vstanete až v poledne,“ uvítala ho paní Van Zandt a zručně krájela sýr. „Pojďte se najíst, určitě vám po včerejšku vyhládlo.“
Maarten si přisedl, ale místo lžíce vytáhl svůj pytlík a vysypal malou hromádku na dřevěné prkénko. „Podívejte se na tohle, paní domácí.“
Vdova se zastavila s nožem v ruce. Naklonila se blíž, mžourala na bílé krystalky a pak do jednoho opatrně rýpla prstem. „Co je to? Cukr? To jste přivezl z toho svého Orientu?“
„Ochutnejte,“ vybídl ji Maarten s tichým úsměvem.
Žena si špetku položila na jazyk. Její oči se rozšířily. „Sůl? Ale… vždyť je bílá jako čerstvě napadaný sníh! A ta chuť… není v ní žádná hořkost. Kde jste k takové věci přišel? Nic takového jsem na trhu v životě neviděla.“
„Můj otec v Orientu sloužil u jednoho učeného lékárníka,“ začal Maarten svou připravenou historku. „Učil mě, že věci nejsou takové, jaké se zdají, a že i v té největší špíně je skrytá čistota, když víte, jak ji vyvolat. To, co vidíte, je výsledek mých včerejších experimentů na vašem dvorku. Vyčistil jsem tu břečku z přístavu.“
Paní Van Zandt si sedla na stoličku a nevěřícně kroutila hlavou. „Vy jste ale šikovný, pane Maartene. Můj nebožtík by nad vámi zaplesal. Ale jestli tohle dokážete ve velkém, tak v Leidenu způsobíte poprask. Víte… moje dobrá přítelkyně, paní Janssenová, je teď ve velké tísni. Její muž byl mistr čistič soli, měl dílnu u Zoutkeetsgracht, ale před měsícem ho vzal Pán k sobě. Chudák žena, má dům s pánvemi, má licenci, ale nemá nikoho, kdo by v té práci pokračoval. Cech na ni tlačí, aby dílnu prodala, ale nikdo nemá hotovost a ona se z toho domu nechce hnout, protože tam prožila celý život.“
Maartenovi v hlavě okamžitě naskočily paragrafy, které se učil s matkou. „A co její živnost? Je vázána k domu, nebo ji může prodat zvlášť?“
„U nás v Leidenu je to k domu, pane. Kdo má dům s pecí, má právo vařit, pokud ho cech přijme. Ale paní Janssenová by byla šťastná, kdyby tam mohl zůstat někdo slušný… jako jste vy.“ Na vteřinu se jí v očích mihl smutek, odložila nůž a povzdechla si. „Jenže… když se s ní dohodnete, tak mě opustíte, že? Už tu nebudu mít nikoho, s kým bych si po ránu popovídala a kdo by mi tak štědře platil. Bude mi tu zase smutno.“
Maarten ji jemně vzal za ruku. „Bez vašeho doporučení a vaší rady bych neudělal ani krok, paní domácí. Budu s vámi počítat, i když budu mít vlastní střechu. Ale prosím vás o jedno - paní Janssenové o téhle soli neříkejte. Jen jí řekněte, že máte nájemníka, který hledá místo pro své studie a podnikání. Chci, aby mě brala jako vážného zájemce, ne jako někoho, kdo dělá zázraky.“
Později odpoledne Maarten vyrazil k Zoutkeetsgracht. Čím více se blížil k cíli, tím více se měnil charakter města. Okázalé štíty Rapenburgu vystřídala čtvrť, která byla skutečným motorem Leidenu. Tady se nestudovalo, tady se pracovalo. Vzduch byl těžší, nasycený pachem rašelinového kouře a vlhkého dřeva. Ulice byly dlážděné bytelnými kameny, aby vydržely váhu těžkých vozů, a domy tu stály jako řada odhodlaných vojáků. Zděné, bytelné a praktické. Nebyl to žádný luxus pro parádu, ale čestná architektura měšťanů, kteří věděli, jak se vydělává každý gulden.
Dům mistra Janssena Maarten z popisu své domácí poznal okamžitě i podle vybledlého znaku pánve nad dveřmi. Byl to dvoupatrový cihlový objekt s vysokým komínem, který byl u paty očouzený léty provozu. To, co však Maartena skutečně nadchlo, nebyla fasáda, ale celková dispozice. K domu se těsně přimykala vysoká cihlová zeď, která obepínala prostorný dvůr. Z ulice nebylo vidět dovnitř, nemířilo tam ani jediné okno sousedů, což slibovalo naprosté soukromí pro jeho budoucí pokusy.
Maarten obešel blok k nábřeží kanálu a tam se mu na tváři objevil vítězný úsměv. Dům měl zezadu přímý přístup k vodě. Malé dřevěné molo a široká vrata v zadní zdi dvora jasně říkala, kudy se sem vozila surová sůl z přístavu a lodě naložené rašelinou. Kanál byl v tomto místě dost hluboký pro naložené pramice, ale dostatečně bokem od hlavního ruchu, aby vykládka probíhala v relativním klidu. Bylo to dokonalé. Pevnost, dílna i logistický uzel v jednom. Zatím nevěděl, co ho čeká uvnitř, ale tenhle vnější krunýř mu vyhovoval víc než palác.
Právě v ten moment zahlédl ve stínu protějšího skladu tu známou postavu. Ten kluk tam seděl na zbytcích trámu a s neuvěřitelným klidem pozoroval Janssenův dům. Maarten ho zavolal k sobě.
Kluk přišel, ostražitý, ale s jiskrou v očích, když poznal „pána s kordem“.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Maarten.
„Willem,“ odpověděl kluk krátce. „A ona je Elsa,“ ukázal palcem k děvčeti, které opatrně vykouklo zpoza rohu.
„Willeme, chtěl by sis vydělat tři měďáky každý den? Pravidelně?“
Klukovi se zatajil dech. Tři duity denně, to byl pro něj majetek, který mohl nasytit jeho i sestru. „Co za to?“
„Chci, aby ses toulal kolem tohoto domu,“ ukázal Maarten na Janssenovo sídlo. „Musíš mi každý večer říct, jestli tam někdo chodil. Zajímají mě hlavně kupci v drahých pláštích nebo páni z radnice. Chci vědět o každém, kdo na ty dveře zaklepe, i kdyby to byl jen žebrák. Rozumíš?“
Willem přikývl s vážností, která Maartena opět překvapila. „Budu tam jako stín, pane. Nikdo mě neuvidí, ale já uvidím každého.“
Maarten mu hodil první minci jako závdavek. Kluk ji chytil v letu a bez jediného zbytečného slova zmizel v uličkách. Maarten tam ještě chvíli zůstal, opřený o kamenné zábradlí mostu. Ten dům ho magneticky přitahoval. Brzy vyrazí za paní Janssenovou.
