Článek
Během následujících týdnů se dům u Zoutkeetsgracht proměnil v neúnavný stroj na stříbro. Maartenův odhad byl přesný. S Dirkem u pecí a dvěma nádeníky na dvoře narazili na technologický a logistický strop. Osm lastů měsíčně. Šestnáct tun čisté zářivé soli, která v přístavu vyvolávala téměř nábožnou úctu.
Mistr Van den Berg chodil ke vratům pravidelně každé pondělí. „Pane Maartene, moje lodě v Německu prodávají sledě za dvojnásobek! Potřebuji víc. Dejte mi osm lastů, dám vám sto šedesát za každý!“ zkoušel to s naditým váčkem stříbra.
Maarten však zůstal neoblomný. „Pět lastů, mistře. To je váš podíl. Dohodli jsme se na tom a já své slovo držím. Zbytek produkce je již rozdělen.“
Maarten si totiž velmi rychle vybral další tři odběratele - mistra Meermana, De Witta a starého Vissera. Každému z nich prodával přesně jeden last měsíčně. Nebyla to jen otázka peněz, byla to politická hra. Tím, že nasytil čtyři různé domy, zabránil tomu, aby se proti němu obchodníci spojili. Teď byli všichni závislí na jeho kvalitě a každý se bál, že kdyby si stěžoval, Maarten jeho příděl příště prodá někomu jinému.
Život v domě získal pevný rytmus. Dopoledne Maarten trávil na univerzitě u profesora Pauwa, kde si budoval pověst brilantního, byť poněkud uzavřeného učence. Odpoledne pak seděl ve své bílé pracovně nad účetní knihou.
Kalkulace byla neúprosná a krásná zároveň:
Každý měsíc mu v truhle přibylo 600 čistých guldenů. To znamenalo 240 těžkých stříbrných rijksdaalderů měsíčně. Maarten si v koutě pracovny nechal od mistra Huygense vyrobit speciální dvojitou truhlu s tajným dnem, kde se hromadilo stříbro, o kterém neměl tušení ani Dirk ani jeho hospodyně.
Peníze však také ubývaly. Maarten investoval do kvality a věrnosti. Dirk dostal nové boty a teplý kabát, nádeníci měli stálý plat, který jim v přístavu kdekdo záviděl, a paní Griet v kuchyni už nemusela šetřit na koření. Maarten cítil, že bude mít do půl roku našetřeno tolik, aby mohl dům koupit. Dříve, než doufal.
Noc byla tichá, prosycená jen slabým šploucháním kanálu, když Maartena probudil zvuk, který nepatřil do rytmu spícího domu. Nebylo to bušení, ale spíše slabé, zoufalé škrábání na dubová vrata, doprovázené těžkým oddechováním. Maarten okamžitě vyskočil z postele. Instinkt mu velel nejdříve sáhnout po kordu. S čepelí v pravé ruce a olejovou lampou v levé sestoupil do přízemí.
„Kdo je tam?“ zavolal tvrdě. Odpovědí mu bylo jen zastřené zanaříkání.
Odsunul těžkou závoru a dveře se prudce otevřely. Dovnitř se doslova svalilo klubko špinavých hadrů. Ve světle lampy Maarten s hrůzou poznal Willema. Chlapec byl k nepoznání. Obličej měl oteklý, zalitý zaschlou krví, jedno oko úplně zavřené pod fialovou modřinou. Košili měl roztrhanou a pod ní se rýsovaly ošklivé podlitiny, které vypadaly jako stopy po úderech těžkým veslem nebo okovanou holí. Ale nejhorší byla jeho levá noha, která visela v nepřirozeném úhlu.
„Willeme!“ vydechl Maarten, odložil kord a popadl chlapce do náruče. Kluk byl studený jako kámen a třásl se. „Pane… odpusťte… zahlédli mě…“ zašeptal Willem a pak se mu oči obrátily v sloup.
Maarten ho vynesl nahoru do jedné z volných ložnic. Dirk, probuzený hlukem, se objevil ve dveřích s očima navrch hlavy. „Pane, co se stalo?“
„Dirku, dones horkou vodu a čisté plátno! Hned!“ rozkázal Maarten.
Začal boj s časem a bolestí. Maarten vytáhl svou lékárničku a flakony s esencemi. Vyčistil rány pryskyřičným lihem, zatímco kluk v bezvědomí trhl tělem při každém doteku pálivé tekutiny. Pak přišla nejtěžší část. Zlomenina byla ošklivá. Maarten musel kosti srovnat. Poprosil Dirka, aby chlapce zalehl a držel ho vší silou. Když kosti s křupnutím zapadly na místo, Willem se na vteřinu probral, vydal ze sebe hrdelní výkřik a znovu se propadl do tmy. Maarten mu nohu znehybnil dlahami, které narychlo vyřezal z dubových latí a pevně omotal lněnými pruhy. „Antibiotika,“ zamumlal si Maarten pro sebe a vpravil chlapci do úst drcenou tabletu z 21. století.
Ráno se Willem probudil do zářivě bílého pokoje. Maarten seděl u jeho lůžka.
„Kde je Elsa?“ byla klukova první slova. V očích měl čiré zoufalství. „Pane, musíte pro ni… tam, co končí ulička koželužníků… pod starým přístřeškem na kůže…“
Maarten neváhal. Nechal Dirka u Willema, připnul si kord a vyběhl do sychravého rána. Zákoutí, které Willem popsal, bylo peklem na zemi. Mezi hromadami hnijících zbytků kůží stála chatrč ze shnilých prken a děravé plachtoviny. Uvnitř, schoulená v klubíčku v mokré slámě, seděla Elsa. Když spatřila stín ve vchodu, vytáhla malý rezavý nůž a s hrdelním zavrčením se připravila na smrt.
„Elso, to jsem já. Maarten. Jdu od Willema. Je u mě v domě,“ řekl měkce a poklekl do bláta.
Děvče na něj dlouho hledělo, nůž se jí v ruce třásl. Pak ho poznala. Pustila nůž a se vzlykavým nádechem se mu vrhla do náruče. Byla tak lehká a křehká, až Maartena bodlo u srdce.
Cesta zpět městem byla tichá. Maarten vedl špinavou, bosou holčičku za ruku a cítil na sobě pohledy měšťanů. Bylo mu to jedno. Doma předal Elsu paní Griet. „Vykoupat, nakrmit a sehnat čisté šaty. Pro oba. Ty nejlepší, co v tomhle městě najdete,“ zavelel.
Večer se dům u Zoutkeetsgracht proměnil. V kuchyni praskal oheň a voněla polévka. Willem ležel čistě umytý v posteli, nohu v dlaze, Elsa seděla vedle něj v nových vlněných šatech a oba se s tichou nedočkavostí cpali čerstvým chlebem. Vypadali jako úplně jiné bytosti. Jako děti, kterým se vrátila naděje.
Druhý den si Maarten přitáhl stoličku k Willemovu lůžku. „Pověz mi, co přesně se u Van Lotta stalo.“
Willem mu odvyprávěl o nočních nákladech a o muži, který ho zahlédl, jak se krčí za sudy. „Zbili mě jako psa, pane. Mysleli si, že jsem jen zloděj, co chce ukrást trochu soli.“
Maarten v sobě cítil bublající vztek, studenou nenávist k Van Lottovi, ale věděl, že teď musí hrát jinou hru.
„Willeme, nebudu tě teď posílat na ulici. Budeš se léčit tady. A ty také, Elso,“ řekl Maarten. „Chceš něco? Cokoli, co by ti udělalo radost?“
Willem se na moment zamyslel a v očích se mu kmitlo něco, co Maarten nečekal. „Pane… mohl bych mít knihu? Nějaký příběh… o rytířích nebo o moři. Matka nám z takové četla, než… než odešla.“
Maarten ztuhl. „Ty umíš číst, Willeme?“
„Ano, pane. Matka byla dcera písaře z Antverp. Učila nás každý večer, i když jsme měli jen hlad a svíčku. Elsa umí taky, i když je ještě pomalá.“
Tato informace Maartena zasáhla víc než všechny ty zranění. V době, kdy devadesát procent lidí v jeho okolí neumělo ani napsat své jméno, držel v domě dva gramotné drahokamy. Okamžitě vyrazil k nejlepšímu knihkupci u univerzity. Koupil ilustrované vydání „Příběhů o Reynardu Lišákovi“ a dvě další knihy s historickými kronikami.
Když se vrátil a položil knihy před Willema, v pokoji zavládlo posvátné ticho. Willem se třesoucíma rukama dotkl vazby, otevřel první stranu a začal polohlasem slabikovat staroholandské texty. Elsa si přitáhla druhou knihu k sobě, prstem přejížděla po řádcích a rty se jí pohybovaly v soustředěném rytmu.
Maarten stál ve dveřích a sledoval je. Cítil, jak mu v hrdle roste knedlík. Ti dva nebyli jen špehové nebo pomocníci. Byli to děti s duší, kterou někdo udupal do bláta. V tu chvíli mu to došlo. Ten čtrnáctiletý hoch a desetiletá dívka jsou jeho rodina v tomto čase. Už je nikdy nepošle zpět na ulici.
Následující tři týdny získal život v bílém domě u Zoutkeetsgracht nový, téměř rodinný rytmus. Každý večer, když Dirk vyhasl pece a dům utichl, seděl Maarten u Willemovy postele s břidlicovou tabulkou. Elsa se vždy tiše přikradla a posadila se k nim.
„Tohle je jednotka, tohle desítka,“ vysvětloval Maarten a křídou kreslil jasné tvary. „Kdo neumí počítat, toho svět ošidí, Willeme. Až se tvoje noha uzdraví, zapíšu tě do latinské školy. Ale pamatuj, Elsa se tam učit nesmí, takže ty budeš její učitel. Všechno, co se dozvíš v lavici, jí večer zopakuješ. Je stejně chytrá jako ty a v mém domě nebudou nevzdělaní lidé.“
Děti hltaly každé slovo. Willem, ač stále bledý, počítal v hlavě s rychlostí, která Maartena fascinovala. Dirk, který občas nakoukl dveřmi, jen nechápavě kroutil hlavou; pro něj byla čísla magií, které se raději vyhýbal, ale viděl, jak se v očích dětí poprvé po letech objevuje něco jiného než strach - byla to hrdost.
Dopoledne na univerzitě byla pro Maartena intelektuálním osvěžením. Při jedné z návštěv v Pauwově pracovně položil na stůl malý mosazný tubus. „Ctihodný pane, přinesl jsem vám ukázat památku na své cesty. Můj otec ji získal od jednoho učence v hloubi Orientu. Říkají tomu ‚oko pravdy‘.“
Pauw opatrně přiložil tubus k oku a podíval se na preparát křídla vážky. Okamžitě ztuhl. „Při všech svatých… ty detaily! Vidím každou žilku, každý chloupek. Benátská skla jsou proti tomuto jen zakalené střepy. Jak je možné, že je to tak čisté?“
„Je to v lomu světla a čistotě křemene, pane profesore,“ odpověděl Maarten a v duchu se usmál nad svými achromatickými čočkami z 21. století. „Orientální mistři brousí sklo pomocí rotujících disků a jemného prachu z drahokamů. Chci toto téma rozvést ve své práci - jak čistota nástroje a čistota vody ovlivňuje výsledek našeho bádání.“
Večery pak Maarten trávil psaním svého pojednání De separatione essentiarum (O oddělování esencí). Byl to mistrovský kousek diplomacie. Popisoval v něm filtraci přes dřevěné uhlí a písek a teoreticky zdůvodňoval, že „neviditelný duch“ rostliny se nejlépe uvolní v tekutině zbavené minerálních nánosů. Neprozradil ale konstrukci destilační kolony, o níž v posledních dnech stále častěji uvažoval.
Když po třech týdnech Willem poprvé vstal a s oporou berle udělal pár kroků, Maarten věděl, že je čas. Pozval paní Van Zandt a Hendrika na odpolední čaj. Když vdova uviděla děti, Willema v nové košili a Elsu v šatech z jemné vlny s čistě zapletenými vlasy, rozplakala se dojetím. „Maartene, vy jste duše ušlechtilá. Jsou to úplná zlatíčka! Podívejte se na ty oči, tam už není tma.“
V neděli ráno se celá skupina vydala k Pieterskerku. Maarten kráčel vpředu, vedle něj kulhal Willem s berlí a Elsa se držela paní Van Zandt. Když vstoupili do lodi kostela, hovor v lavicích na vteřinu utichl. Měšťané si šeptali, hlavy se otáčely.
Pastor však během kázání překvapil všechny. „Mnozí se ptají, co dělá křesťana křesťanem,“ hřímal z kazatelny a jeho pohled spočinul přímo na Maartenově lavici. „Není to jen zlato v pokladnici nebo délka modlitby. Je to ruka natažená k těm, které svět zapomněl v blátě. Vidíme zde příklad milosrdenství, které nehledá slávu, ale koná skutky lásky. Kdo přijme sirotka, přijímá samotného Pána.“
V tu chvíli Maarten cítil, jak se napětí v kostele láme. Sousedky, které se předtím dívaly podezřívavě, teď na Elsu soucitně přikyvovaly. Pastorovo veřejné požehnání bylo silnější než cokoli jiného.
Když vycházeli ven na slunce, Maarten si uvědomil, že konečně zapadl do města.
„Půjdeme domů, pane?“ zeptala se Elsa a poprvé ho chytila za ruku.
„Půjdeme domů, Elso,“ odpověděl Maarten. „Máme hodně práce. Zítra začíná škola.“
