Článek
Závěrečná disputace na Leidenské univerzitě se konala v mrazivém prosincovém dopoledni v aule bývalého kláštera. Maarten van Noort stál před komisí tří profesorů v čele s Pieterem Pauwem. Na stole před nimi leželo jeho pojednání De separatione essentiarum svázané v kůži.
„Pane Van Noorte,“ začal jeden z profesorů, přísný muž v černém taláru, „ve své práci tvrdíte, že čistota rozpouštědla je klíčem k síle léku. Není to však jen pokus o vylepšení Božího stvoření, které je dokonalé ve své přirozenosti?“
Maarten se hluboce uklonil, vědom si tenké hranice mezi vědou a kacířstvím. „Ctihodný pane, věřím, že Bůh vložil léčivou sílu do bylin jako drahokam do hroudy země. Má práce není opravou stvoření, ale aktem pokorného čištění, abychom lépe využili dary, které nám Stvořitel v přírodě zanechal. Čistá voda a čistý duch vína jsou jen čistšími zrcadly Boží milosti.“
Tato odpověď, spojující medicínu s teologií, komisi uspokojila. Pauw se uznale usmál a po další hodině latinských dotazů na vlastnosti minerálů Maarten slavnostně převzal diplom lékárníka. Ten kus pergamenu s univerzitní pečetí byl pro něj víc než uznáním; byl to pancíř, který ho měl chránit před útoky radnice.
Večer po zkoušce seděl Maarten v lékárně u Hendrika. „Teď musíme do cechu, Hendriku. A chci pálit Aqua Vitae. Hodně Aqua Vitae.“
Hendrik nadzvedl obočí. „Cech lékárníků je uzavřená kasta, Maartene. Ale s Pauwem za zády… on je pro ně skoro jako bůh. Půjdeme tam zítra.“
V cechovní síni lékárníků byla atmosféra o poznání vstřícnější než u solivarníků. Profesor Pauw tam vystoupil jako Maartenův mentor. „Pánové, viděl jsem postupy tohoto muže. Zná chemii orientálních mistrů, která nám dosud unikala. Přijmout ho mezi nás není jen laskavost, je to nutnost pro prestiž našeho města.“
Maarten zaplatil padesát guldenů jako vstupní poplatek - pro někoho roční plat, pro něj výdělek z několika dní u solných pecí. Byl přijat jako mistr lékárník.
Poslední právní překážkou byla radnice. Výroba silného alkoholu podléhala přísné kontrole. Maarten podal žádost o „velký alembik pro potřeby vojenského lékárnictví“. Hendrik i Pauw osobně navštívili magistrát, aby potvrdili, že van Noortovy esence jsou nezbytné pro léčení raněných vojáků Mořice. Maarten navíc nenápadně přidal deset rijksdaalderů do ruky tajemníka rady, aby „urychlil papírování“. Povolení získal pod podmínkou, že bude platit speciální daň z každého vyrobeného sudu a podrobí se namátkovým kontrolám měřičů.
Pak začala skutečná práce. Maarten věděl, že nesmí nikomu ukázat celý stroj.
První zakázku zadal mistru van Eyckovi v Leidenu: měděný kotel se širokým dnem. „Je to na vaření barviv,“ tvrdil Maarten.
Druhou část, vysoký měděný válec s vnitřními přepážkami - své největší tajemství - zadal až do Haagu. Měditepci řekl, že jde o novou konstrukci ventilačního průduchu pro sklepní sklady.
Třetí část, měděnou spirálu, vyrobil klempíř v Delftu jako „potrubí pro fontánu“. Nebylo to levné, měď je drahá, stejně jako práce s ní. Ale 150 guldenů si Maarten dovolit mohl. Navíc tušil, že se mu investice rychle vrátí.
V lednu se všechny části sešly na Maartenově dvoře. Finální montáž probíhala za zavřenými vraty a v bezpečí vysokých zdí, jen za pomoci Dirka a Willema.
„Pane, to nevypadá jako nic, co jsem kdy viděl v pivovaru,“ šeptal Dirk, když pomáhal usazovat vysokou měděnou věž na kotel.
Maarten mu vysvětlil konstrukci: „Tenhle válec naplníme těmi skleněnými kuličkami od skláře. Páry budou stoupat nahoru, narážet do nich a ty nejtežší nečistoty stečou zpět. Nahoru projde jen ten nejčistší duch.“
K chlazení použili obří dubovou káď. Maarten však odmítl, aby Dirk vodu nosil v vědrech. Nechal tesaře Huygense vyrobit čerpadlo podle svého nákresu - šlo o vylepšenou verzi řetězového čerpadla. Kožené písty na nekonečném řetězu procházely úzkou dřevěnou rourou napojenou přímo na kanál. Willem klikou točil mechanismem a ledová voda z kanálu neustále proudila do chladicí kádě, zatímco ohřátá voda přepadem odtékala zpět. Byl to jednoduchý, ale neuvěřitelně účinný systém, který udržoval kondenzaci na maximu.
Posledním krokem byla surovina. Dirk na pramici přivezl prvních pět sudů zkaženého vína. Bylo to rýnské, které v přístavním skladu zkyslo tak, že i ocet by byl chutnější.
„Obchodník mi ho dal za pět stuiverů sud, pane. Prý je to jen na vylití,“ smál se Dirk.
Maarten si nabral trochu na lžíci. Smrdělo to po hnilobě a kyselině. „Pro ostatní je to odpad, Dirku. Pro nás je to zdroj síly. To víno je špatné, ale alkohol v něm stále je. Naše věž ho vytáhne a očistí.“
Další den ráno se nad Leidenem zatáhlo a z olověného nebe se začaly snášet těžké sněhové vločky. Na dvoře u Zoutkeetsgracht však panoval čilý ruch. Dirk se nezastavil; solné pánve jely na plný výkon, protože poptávka sleďařů byla nenasytná. Přesto Dirk každou chvíli odskakoval k rohu dílny, kde Maarten odkrýval své měděné monstrum.
„Dnes to oživíme, Dirku,“ řekl Maarten a pokynul k sudům, které včera přivezli. Každý obsahoval přes dvě stě třicet litrů zkyslého vína. Do kotle se vešla polovina.
Pomocí dřevěného žlábku přelili přibližně polovinu obsahu sudu, zakalené a octem páchnoucí tekutiny, do měděného břicha aparatury. Maarten pečlivě utěsnil spoje tmelem z vápna a mouky a Dirk pod kotlem roztopil rašelinu. Jak se kov zahříval, první vločky sněhu, které dopadaly otevřeným oknem na vysokou měděnou věž, s tichým sykotem tály a měnily se v kapičky vody.
„Sleduj věž, Dirku,“ vysvětloval Maarten, zatímco si rukou hlídal teplotu stoupajícího kovu. „Líh je lehčí a prchavější než voda. Chce se dostat ven dřív. Ale s ním chtějí utéct i nečistoty. Ta výška a ty kuličky uvnitř je zastaví a pošlou zpět do kotle. Nahoru projde jen čistý duch.“
Po dvou hodinách napjatého čekání se z měděné trubky vynořila první kapka. Maarten ji zachytil do malé misky. Tekutina byla čirá, ale páchla ostře a nepříjemně.
„Tohle nepoužijeme,“ řekl Maarten a vylil první misku do bláta na dvoře. „To je ‚předek‘. Jsou v něm jedy, ze kterých bolí hlava a slepne zrak. To musíme odříznout. Teprve teď začíná ta pravá práce.“
Poté začal líh vytékat v tenkém, stabilním čůrku. Dirk sledoval, jak se džbán postavený pod chladič pomalu plní. Trvalo to dalších sedm hodin. Když se voda ohřála, Willem poctivě točil klikou čerpadla, aby ledová voda z kanálu v kádi mohla chladila měděnou spirálu. Když slunce zapadlo za zasněžené střechy a dvůr ztemněl, v nádobách se lesklo necelých dvanáct litrů tekutiny.
Maarten z jednoho džbánu nalil vzorek do malého poháru a ochutnal. Pocítil sílu alkoholu, jak mu projel hrdlem. Žádný přesný lihoměr neměl, ale podle chuti odhadoval, že se mohl blížit k 85 procentům, možná ještě výše. „Skoro čistý ethanol“ zamumlal si pro sebe s triumfálním úsměvem.
Další den ráno schoval láhev se vzorkem do vnitřní kapsy kabátu a vydal se k Hendrikovi. Lékárník právě tloukl v hmoždíři kořen lékořice.
„Přináším vám kousek Orientu, mistře Hendriku,“ položil Maarten láhev na stůl.
Hendrik vytáhl zátku a okamžitě ucukl. „Bůh mě chraň! To je jako blesk. To není vínovice, ale tekutý oheň!“
Maarten nalil dvě malé sklenky. „Na zdraví a na vědu, Hendriku.“
Ťukli si. Hendrik do sebe tekutinu hodil jako zkušený námořník, ale vzápětí se zakuckal, do očí mu vyhrkly slzy a obličej mu zrudl. Lapal po dechu a rukama šermoval ve vzduchu.
„Při všech svatých…“ vydechl konečně chraptivým hlasem. „To mi vypálilo cestu až do žaludku! Maartene, v celém Nizozemsku není taková síla. Běžná Aqua Vitae je proti tomu jen slabý odvar. Víte, co s tímhle dokážeme? Můžu rozpustit pryskyřice a oleje, které mi doteď v lihu jen hnily!“
Hendrik okamžitě vytáhl brk a začal čmárat na papír. „Poslouchejte, Maartene. Běžná lékárnická míra, řekněme jeden kan (zhruba 1,2 litru), se prodává za tři guldeny, a to je to jen obyčejná pálenka. Za tuhle čistotu vám lékárníci v Amsterdamu utrhnou ruce. Budou za ni platit pět, možná i šest guldenů.“
Maarten v hlavě rychle propojil Hendrikova čísla se svou realitou.
Sud zkaženého vína ho stál pět stuiverů, tedy čtvrt guldenu. Z jednoho sudu vytáhne přibližně 24 litrů (20 kanů) lihu.
Příjmy: 20 kanů × 5 guldenů = 100 guldenů z jednoho sudu.
Náklady: Sud vína (0,25 g.), rašelina (cca 0,75 g.).
Zisk: Po zaplacení daně skoro 98 guldenů z jednoho jediného sudu vína.
Byl to ekonomický zázrak. Sůl vyžadovala tuny materiálu a hory rašeliny pro zisk 75 guldenů na tunu. Líh mu dával stejný zisk z jedné jediné nádoby, kterou mohl odnést pod paží. Maarten si udělal rychlý výpočet v hlavě. Pokud bude pálit od pondělí do soboty, za rok to bude 155 sudů. I při nákladech na kameninové nádoby na líh, dovoz zkaženého vína, které si vzhledem k množství bude muset nechat posílat z Amsterodamu a dalších měst, distribuci a daně, mu zbyde více než 10 000 guldenů čistého zisku za rok. Spolu se solí vydělá za rok 17 000 guldenů. Suma, které dosahoval v Holandsku jen málokterý obchodník. Navíc měl Maarten další plány. Uvědomoval si, že musí být opatrný. Lidská závist je nejhorší vlastnost, jakou lidská rasa trpí.
„Maartene,“ řekl Hendrik a vážně se na něj podíval, „tuhle sílu musíme dávkovat opatrně. Pokud se Van Lott dozví, že ve vašem domě teče stříbro v tekuté podobě, už ho nezastaví žádná hrozba. Tohle je víc než obyčejný byznys.“
