Článek
Šedé svítání nad Leidenem se líně vymanilo z lepkavé mlhy, která stoupala z kanálů a obalovala vše do vlhkého studeného hávu. Maarten se zastavil na okraji dlážděné cesty, která se vinula mezi podmáčenými poli, a s námahou se opřel o rukojeti trakaře. Plíce ho pálily každým nádechem. Vzduch roku 1590 nebyl čistý. Byla to hustá neprostupná polévka chutnající po syrovém dehtu, koňském trusu a všudypřítomném štiplavém kouři z rašeliny, kterou se topilo v krbech. V dálce se v mlze rýsovala hradba města - masivní cihlové bastiony Morspoort, které v ranním šeru vypadaly jako hřbety obrovských dravců připravených k útoku. Žádné elektrické osvětlení, žádný hluk pneumatik na asfaltu. Jen ticho přerušované občasným křikem racka a vzdáleným kokrháním kohouta.
Jakmile se první paprsky slunce dotkly špičky věže kostela Pieterskerk, město ožilo jako nakopnutý úl. Maarten se zařadil do proudu směřujícího k bráně. Byl to chaos, který ho okamžitě pohltil a ohlušil. Kolem něj drkotaly selské vozy s dřevěnými koly okovanými tlustými pláty železa, která na nerovných kočičích hlavách vyvolávala vibrace, jež cítil až v kostech. Sedláci v halenách z hrubé nebarvené vlny tloukli koně a voly, jejichž dech se v chladném srpnovém ránu měnil v hustou páru. Všude byl hluk - křik trhovců, hádky o místo v řadě, skřípění vozů a neustálé mlaskání kopyt v hlubokém tmavém blátě.
Maarten se snažil nedívat lidem přímo do očí. Viděl obličeje poznamenané jizvami po neštovicích, chybějící zuby a kůži barvou připomínající starý zažloutlý pergamen, na které se leskl pot i špína. Oblečení námořníků a řemeslníků nebylo jen špinavé; bylo těžké, neforemné, sešité z hrubých kusů plátna a kůže, které nasákly potem a deštěm. Cítil neuvěřitelnou směs pachů - rybinu, starou moč, čerstvé koňské koblížky a náhlý závan sladoviny z nedalekého pivovaru. Domky kolem kanálů byly nakloněné v neuvěřitelných úhlech, jako by se podpíraly navzájem, s fasádami z tmavých cihel a strmými štíty. Voda v kanálech byla černá, olejovitá, nehybná a plavalo v ní všechno, co město vyvrhlo - od zbytků jídla až po zdechliny krys.
U brány se musel protáhnout kolem městské stráže. Muži v kožených kabátcích s lesklými píšťalami v rukou ho sice sledovali, ale kord u jeho boku a Maartenovo sebevědomé, byť unavené vystupování jim velelo k opatrnosti. Stačilo pár slov o „cestě z dalekého jihu“ a strážný ho s nezúčastněným odplivnutím nechal projít. Leiden uvnitř hradeb byl labyrintem uliček, kde se vůně čerstvého chleba z pekáren bila se štiplavým zápachem čpavku z koželužen. Každý krok v tom blátě mu připomínal, že jeho moderní boty jsou teď jeho nejtajnějším pokladem.
Konečně narazil na dům nedaleko Rapenburgu. Na skobě tam visela dřevěná tabulka: Kamers te huur – pokoj k pronajmutí. Maarten zaklepal na těžké dubové dveře. Otevřela mu žena s tváří jako rozpraskaná kůra stromu s vlasy schovanými pod bílým čepcem. Její oči okamžitě sklouzly k jeho šatům, ze kterých odpadávaly kusy zaschlého bláta.
„Ubytování?“ vyhrkla a založila si ruce na prsou. „Vypadáte, jako byste se právě vyhrabal z hrobu, mladý muži. Do postele mi takhle špinavý nesmíte, zaneřádil byste mi slamník blátem z celé provincie!“
Maarten se mírně uklonil, ignoruje její tón. „Jsem Maarten, syn učence. Přicházím z Orientu a Benátek přes Utrecht. Moje cesta byla plná bouří, musel jsem náklad přeložit na tohle,“ ukázal na trakař. „Hledám ticho a bezpečí. Co stojí pokoj na týden?“
Vdova Van Zandt si ho změřila pohledem. „Pět stuiverů na den za pokoj. A kůlna pro ten váš trakař bude stát další dva. Je bezpečná.“
„To je moc,“ odpověděl Maarten klidně. „Dám vám jeden daalder za celý týden. Chci pokoj v patře, klíč od té kůlny a horkou vodu na koupel. A pokud mi připravíte pořádné snídaně s pivem, přidám vám další tři stuivery.“
Ženě se zúžily oči. Daalder byla velká stříbrná mince - třicet stuiverů najednou. To pokrylo ubytování i její přisazené jídlo a ještě jí zbylo dost jako čistý zisk. „Snídaně budou, pane,“ přisadila si podnikavě a shrábla stříbro s rychlostí blesku. „Pojďte, nejdřív uložte ten svůj vozík, než nám ho někdo v téhle uličce očumí.“ Ukázala mu do průjezdu k malé kůlně. Maarten tam trakař vmanévroval a zatímco vdova odběhla pro vodu, nenápadně cvakl svůj ocelový zámek k nosnému trámu. Poté se pustil do očisty. Vzal hrubý kartáč a razantně odstraňoval nánosy bláta z kabátu. Podařilo se mu zbavit se té nejhorší špíny, a i když látka zůstala skvrnitá, pod prachem se znovu objevil solidní střih měšťanského šatu. Nebyl to už zářící oděv, ale vypadal jako poctivý cestovní plášť někoho, kdo má postavení.
Pokojík v patře byl strohý. Podlaha z hrubých dubových prken, malý stůl, trojnohá stolička a v koutě slamník potažený drsným plátnem. Vzduch voněl prachem a starou vlnou. Maarten se usadil a vdova brzy přinesla podnos. „Snídaně, pane Maartene.“
Byl to krajíc tmavého téměř černého chleba, který byl tak hutný, že v něm skřípaly otruby a zbytky mlýnských kamenů. Sýr byl tvrdý, žlutý, s agresivní slanou chutí, která mu okamžitě stáhla hrdlo. A pak to pivo. Bylo kalné, teplé, chutnalo po jalovci a kouři z rašeliny, ale cítil v něm tu sytou sílu, která mu chyběla. Každé sousto a každý lok mu připomínaly, že už není cesty zpět.
Koupel v kůlně byla očistný proces, který z něho smyl poslední zbytky 21. století. Voda v dřevěné kádi sice nebyla křišťálově čistá, ale byla horká. Maarten se drhl kusem šedého mýdla, které páchlo po zvířecím tuku a louhu. Nebyla z něho jemná pěna, na kterou byl zvyklý, ale drsná emulze, která z něj smývala špínu i pach budoucnosti. Když vylezl a utřel se do hrubého plátěného ručníku, cítil se sice vydrhnutý, ale jeho kůže byla zarudlá a pálila.
Když se konečně svalil na slamník v patře, cítil každé stéblo slámy, které ho píchalo do zad. Ale únava byla silnější než nepohodlí. S rukou položenou na matčině prstenu v kapse a s tichým klapotem kopyt z ulice upadl Maarten do hlubokého spánku.
