Článek
Byla jedna ráno.
Bystřická základna už dávno utichla, ale ve voze vracejícím se z nočního výjezdu, kde seděli Rohan s řidičem Ševčákem, ticho dlouho nevydrželo.
Rohan se díval do prázdné tmy za okénkem, zkontroloval hodinky a s povzdechem přijal další výjezd od dispečinku. Čtvrtý za sebou.
„Lechotice. Prekolaps, palpitace, čtyřicet let. Dvacet minut, pokud nepojedeme rovnou skrz hory a pole,“ nadhodil Ševčák s úsměvem, aniž by spustil oči z vozovky.
„Zní to jako klasika. Paní se vzbudila, trochu to bouchlo v hrudníku a voláme sanitku. Doufám, že nezapomněla uvařit kafe,“ zabručel Rohan, zatímco si rovnal fonendoskop.
„Jestli nezapomněla, asi to nebude prekolaps,“ odpověděl klidně Ševčák, čímž Rohanovi vykouzlil úsměv.
Ševčák byl jiný typ řidiče, než s jakým Rohan běžně jezdil. Rodák z malé valašské vesničky, technicky zdatný, klidný a vždy připravený. Nebylo nic, co by ho vyvedlo z míry. Ani černý led, ani chaos na dispečinku, ani zoufalý příbuzný, který si spletl číslo na záchranku s číslem na vnučku.
„Tobě je to jedno, že?“ zamručel Rohan. „Jedeš, jako bys jel do obchodu, ne k pacientovi.“
„Radši bych jel do obchodu. Stejně tam ráno zajedu, mají párky ve slevě. A nejsme tu od toho, abychom panikařili. Jsme tu od toho, abychom fungovali,“ odvětil suše Ševčák a míjel poslední lampu u výjezdu z Bystřice.
Dvě duše v noci
Sanitka prořezávala tmu úzkými silnicemi. Les se převaloval po kraji jako černý mrak a pod koly to sem tam zavrzalo, jak pneumatika přejela přes rozpadlou krajnici.
Zatímco jiný řidič by se na těchto cestách potil a nadával, Ševčák řídil s jistotou, jako by jel po paměti.
„Čtyřicetiletá ženská, srdce jí buší, kolabuje… Pokud to není úzkost, tak ať mě vezmou čerti,“ poznamenal Rohan, ale tón mu trochu zvážněl.
„A co když tě nevezmou?“ odvětil Ševčák.
„Tak aspoň nebudu muset do Lechotic. Těch dvacet minut mě zabije víc než prekolaps,“ řekl Rohan a potom dlouze zívl.
Na chvíli se odmlčeli.
Na silnici už nezbyl nikdo. Zůstali sami – dvě duše v noci, které mířily k někomu, koho nikdy neviděly a kdo si je zavolal v nejistotě a strachu.
I to byla část jejich práce.
Mlčet. Jet. Čekat na to, co přijde.
Sanitka projela poslední zatáčku a vynořila se mezi nízkými domky, z nichž většina měla zhasnuto.
Lechotice spaly.
Až na jeden dům na konci slepé ulice, kde ve tmě svítilo jediné okno. Tam mířili.
„Tady to je,“ řekl Ševčák klidně a už při brzdění sahal po bundě.
Rohan vzal batoh a monitor. Neřekl nic.
Věděl, že na takové výjezdy se nechodí s očekáváním, ale s připraveností. Někdy jsou plané, jindy rozhodují minuty.
Jediné rozsvícené okno
Zaklepali.
Otevřel jim muž kolem čtyřicítky, bledý a nejistý.
„Rychle… pojďte dál… ona… je v ložnici… je jí strašně špatně…“
V domě to vonělo levandulí a včelím voskem. Úplné klidné pohlazení.
Teď však všechen klid zmizel.
V ložnici seděla žena na okraji postele. Byla v pyžamu, zpocená, vlasy slepené potem, oči široce otevřené a tvář sinalá. Lapala po dechu a rukama si tiskla hrudník.
„Dobrý večer. Jsem záchranář Rohan. Tohle je kolega Ševčák. Co se stalo?“
Rohan si stoupl k pacientce a začal s rychlým vyšetřením.
„Buší mi srdce… nemůžu dýchat… je mi strašně zle…“ zašeptala žena.
Dveře do pokoje se zlehka otevřely a dvě dětské hlavičky nahlédly dovnitř.
Ševčák, který si mezitím klekl k batohu, se jemně otočil a kývl hlavou. Manžel pochopil a beze slova děti odvedl stranou.
„Tlak osmdesát pět na padesát, tep přes sto dvacet…“ hlásil Rohan.
V hlavě se mu rozsvítil varovný vykřičník, ale navenek zůstával ledově klidný.
V tu chvíli se to stalo.
Žena najednou ztuhla, oči se jí protočily a tělo se zhroutilo dozadu na postel.
„Bezvědomí,“ zasyčel Rohan. „Pomoz mi s ní na zem!“
Resuscitace
Ševčák okamžitě přiskočil a společně ji opatrně, ale rychle stáhli na koberec.
Rohan jí zaklonil hlavu a přiložil ucho k ústům.
„Nedýchá. Zavolej dispečink – resuscitace, potřebujeme lékaře. A dones kyslík!“
Ševčák už byl na cestě k sanitce.
Rohan otočil hlavu k manželovi, který zíral jako přimražený.
„Klekněte si k ní. Sem, kolena vedle boků. Položte ruce na střed hrudníku a mačkejte. Silně, rychle, takhle!“ ukázal mu krátce rytmus. „Třicetkrát, pak dám dva vdechy.“
Manžel sevřel ruce a začal stlačovat hrudník. Nešikovně, zpočátku příliš pomalu, ale Rohan nezasahoval. Bylo to lepší než nic.
Mezitím už lepil elektrody na hrudník a připravoval ambuvak.
„Třicet!“ vydechl muž.
Rohan dvakrát zmáčkl ambuvak přiložený k pacientčině obličeji a sledoval hrudník.
Zvedal se.
Fungovalo to.
Na monitoru se objevila fibrilace komor. Rytmus určený k podání elektrického výboje.
„Fibrilace,“ řekl Rohan nahlas, přestože ho v tu chvíli nikdo neposlouchal. „Nabíjím.“
Zatímco manžel pokračoval v resuscitaci, Rohan ovládal defibrilátor.
„Všichni ruce pryč!“
Pípnutí.
Výboj.
Tělo ženy sebou trhlo.
„Znovu mačkejte!“ vyzval Rohan manžela.
Ševčák už byl zpět. V ruce držel kyslíkovou lahev a rychlým pohybem připojil hadici k ambuvaku.
„Dobrý. Připojený,“ řekl a bez zbytečných slov si klekl naproti manželovi.
Manželova stlačení už byla hluboká a přesná. Ševčák mezitím připravoval žilní vstup a po každých třiceti stlačeních provedl Rohan dva vdechy ambuvakem.
„Pořád fibrilace,“ zamumlal si při další kontrole rytmu. „Nabíjím.“
Druhý výboj.
Tělo sebou opět cuklo.
„Pokračujeme,“ vydechl Rohan a gestem ukázal Ševčákovi, aby vystřídal manžela.
Ten už sotva dýchal, ale neprotestoval. Jen svěsil hlavu do dlaní.
Dveře do ložnice zůstaly pootevřené a z chodby je sledoval pár dětských očí.
Třetí výboj
Ševčák se naklonil k pacientce, položil dlaně na její hrudník a začal stlačovat.
Rytmicky, bez zaváhání, s přehledem, který zvládne jen člověk, jenž tohle už dělal mnohokrát.
„Jdeme na třetí analýzu,“ řekl Rohan s očima upřenýma na monitor.
Ruce už měl připravené. Stříkačku s adrenalinem a ampuli amiodaronu.
Znovu fibrilace.
„Nedotýkat se!“ zavelel a podal třetí výboj.
„Teď léky,“ dodal.
Zavedl žilní kanylu na první pokus. Neztrácel čas.
Adrenalin. Amiodaron. Všechno podle protokolu.
Dýchací cesty už byly zajištěné. Laryngeální maska seděla a nic neprofukovalo.
Ševčák dál stlačoval hrudník bez jediné výtky.
„Hele, Miro, držíš to skvěle,“ řekl Rohan tiše, spíš pro něj než kvůli motivaci. „Tohle už není běžná noční směna.“
Nikdo mu neodpověděl.
Ozývalo se jen pravidelné stlačování ambuvaku a tlumené dopadání dlaní na hrudní kost.
Rohan na chvíli převzal masáž, aby si Ševčák odpočinul.
Čtvrtý výboj.
Nic.
Pokračovali dál.
Pátý výboj.
Rohan znovu sáhl po adrenalinu a antiarytmiku.
„Pořád nic,“ zamumlal.
Potom při další kontrole monitoru spatřil náznak správného rytmu.
Ještě jednou.
A pak pravidelně.
„Máme ROSC!“ zvolal.
Rytmus naskočil. Tep byl hmatný.
Návrat
Pacientka se pohnula.
Nejprve jen víčky. Potom prsty na rukou. Nakonec sebou škubla, jako by se snažila zorientovat.
Laryngeální maska ji začala dráždit. Rohan byl připravený. Opatrně ji odstranil, aby se pacientka nepozvracela, a současně zkontroloval její dýchání.
„Kyslíkovou masku, dvanáct litrů,“ houkl na Ševčáka.
Ten už držel hadičku s připraveným průtokem.
V předsíni se v tu chvíli objevila lékařka ze zlínské oblasti. Starší, zkušená, s očima, které už zažily dost.
„Co tu máme?“ zeptala se a zároveň se skláněla k pacientce.
Rohan stručně shrnul situaci:
„Žena, čtyřicet let. Náhlý kolaps při palpitacích a bolestech na hrudi. Třikrát výboj, potom léky, laryngeální maska, následně dva další výboje a další medikace. ROSC po pátém výboji. Od začátku do návratu oběhu přibližně čtrnáct minut.“
„EKG?“ kývla lékařka.
Rohan přiložil elektrody a zmáčkl tlačítko.
Obraz EKG byl neúprosný.
„Akutní infarkt,“ konstatovala lékařka. „Volám do Zlína, ať připraví sál.“
O chvíli později už pacientku nakládali do sanitky.
Manžel zůstal stát u dveří a ruce se mu třásly.
Stál tam člověk, který právě viděl smrt – a potom ji pomohl poslat pryč.
Protože tak to má být
Cesta do nemocnice probíhala klidně.
Rohan seděl vedle pacientky. Monitor za její hlavou pravidelně pípal a kyslík tiše syčel.
Lékařka převzala administrativu, naordinovala standardní medikaci pro pacienty s akutním infarktem a seděla za hlavou pacientky.
Když dorazili na urgentní příjem, předali pacientku nemocničnímu týmu.
Od lékařky dostali pochvalu za dobře odvedenou práci a potom si vychutnávali instantní kávu z automatu.
Rohan tentokrát nevytáhl cigaretu.
Ne snad proto, že by si ji nezasloužil.
Ale Ševčák nemíval rád zakouřené aroma – a Rohan to zcela respektoval.
Protože tak to v životě má být.
Příběh napsán na motivy záchranářských výjezdů.
