Článek
06:30
Střídání směn.
Vzduch na základně voní jako pondělní kocovina smíchaná s pátečním zoufalstvím. Rohan si zívne a oblékne čistě vypraný mindůr. Vlasák si rovná doklady, kontroluje klíče od vozu a znechuceným pohledem propaluje plán směn na další měsíc. Ten mu slibuje opět tři služby navíc.
Zatím ani doušek kávy. Ani drobek snídaně. Ani potah z cigarety.
Jen začátek dne, který se tváří nenápadně.
To bývá nejhorší.
06:34
První výjezd.
Starší paní šla v noci na záchod. Jenže místo návratu do postele se složila mezi záchodovou mísu a umyvadlo. Klasické a zároveň kruté místo odpočinku lidí ve vysokém věku. Tam, kde člověk zjistí, že jeho tělo už není spojencem, ale protivníkem s vlastním plánem.
Pravděpodobně krček.
Vyšetřit. Zajistit. Vakuová matrace. Analgetizace. Naložit. Odvézt. Podepsat. Předat.
Rutina, která pro pacienta znamená bolest a strach. Pro posádku první čárku do dne, který ještě ani pořádně nezačal.
Rohan u sanitky zapaluje cigaretu, která chutná jako trest za snahu. Vlasák polyká suché sliny a dívá se směrem k základně, jako by tam někde čekala snídaně, káva a pět minut života.
Nečeká.
07:51
Už jsou skoro doma, když se ozve vysílačka.
Obvodní lékař. Bolesti na hrudi. Pacient prý potřebuje záchranku, protože „tohle on řešit nebude“.
Rohan mlčí. Vlasák taky. Některé věty není potřeba komentovat. Stačí je slyšet a nechat je pomalu poškodit zbytky víry v systém.
Na místě začíná klasická hra: hádáme, jestli je to infarkt.
EKG v normě. Tlak přijatelný. Pacient stabilní. Přesto převoz na internu, protože bolesti na hrudi jsou bolesti na hrudi a v urgentní medicíně se hraje podle pravidel, která neodpouštějí chyby.
Další várka nevděku.
Káva z automatu chutná jako karton rozpuštěný v horké vodě. Cigareta chutná trochu líp, což samo o sobě není dobré znamení.
V garáži na základně ale pořád ještě nebyli.
09:15
Holešov.
Třináctiletý školák na gymplu uklouzl v tělocvičně. Ruka jak paragraf a výraz člověka, který se právě seznámil s bolestí na osobní úrovni.
Imobilizace. Analgezie. Chirurgická ambulance.
Rohan si při cigaretě říká, že děti by měly sedět u učebnic, a ne skákat po tělocvičně jak kozy na jaře. Pak si vzpomene, že ve třinácti byl úplně stejný idiot, jen měl víc štěstí a méně dokumentace.
Vlasák zatím opřený o sanitku kouká do prázdna.
„Kafe?“ zeptá se Rohan.
„Nestihnem,“ odpoví Vlasák.
A má pravdu.
10:32
Čerpací stanice.
PHM. Bageta. Naděje.
Požívání jídla připomíná soutěž v rychlosti, při které nikdo nechce vyhrát, ale všichni musí doběhnout. Rohan se zakousne do bagety, která má konzistenci molitanu a chuť plastového obalu. Vlasák si ani nesundá bundu.
Ani to nedojí.
Dispečerka je žene do Hlinska.
Bolesti zad.
Na místě to vypadá méně jako akutní medicína a více jako dlouhodobý konflikt mezi člověkem, jeho páteří a jeho neochotou jít do práce. Jenže záchranka není soudní tribunál. Záchranka přijede, vyšetří, rozhodne a nese odpovědnost.
Rohan se pouští do své oblíbené role chiropraktika, psychologa a sociálního pracovníka v jedné osobě.
Léky. Edukace. Ukázka cviků. Doporučení. Ponechání doma.
Ne všichni musí do špitálu.
Kola se točí dál.
Ale už ví, že tohle není konec.
11:56
Cévní mozková příhoda.
Muž, 64 let. Ochrnutí levé poloviny těla. Pokles koutku. Porucha řeči. Pohled manželky, která se snaží být klidná, ale už ví, že se jim během pár minut změnil život.
Tady není prostor pro cynismus.
EKG. Glykemie. FAST pozitivní. Čas vzniku příznaků. Telefonát do iktového centra ve Zlíně. Přijmou ho.
Takže rychle.
CT. Trombolýza. Možná záchrana soběstačnosti. Možná návrat domů. Možná ne. Všechno záleží na minutách, které teď mizí pod koly sanitky.
V kabině je ticho.
Jen siréna si křičí svou.
13:05
Káva a cigareta po předání.
Tělo protestuje. Mozek vypíná. Žaludek připomíná, že bageta na čerpací stanici byla jen krátká kulturní vložka, nikoliv jídlo.
Do konce směny ještě pět a půl hodiny.
Rohan zakloní hlavu a opře se o zeď.
„Tohle je střed týdne?“ zamumlá. „Spíš střed pekla.“
Vlasák se podívá na hodinky.
„Nemluv,“ řekne. „Ještě nás uslyší.“
14:56
Výjezd.
Slabost a nechutenství.
Žena sama doma. Špinavé zdi. Rozpadlá kuchyň. Ticho, které nevzniká tím, že nikdo nemluví, ale tím, že už dlouho nikdo neposlouchal.
Břicho ji bolí měsíc. Nejí. Nepije. Nic ji nebaví. Na stole staré hrnky, v rohu miska pro zvíře, kolem pach zanedbání a samoty.
Podle systému to není důvod pro urgentní medicínu.
Podle reality to není důvod, aby zůstala doma.
Následuje dlouhé přemlouvání. Zajištění domácích mazlíčků přes městskou policii. Papírování. Telefonáty. Vysvětlování. Trpělivost, která nikde není vykázaná, ale bez ní by se celý svět rozpadl rychleji než ta kuchyňská linka.
Transport na internu.
Tam z toho mají radost přesně tak, jak se dá očekávat.
Tedy žádnou.
17:20
Zpátky v sanitce.
Hlad. Žízeň. Plný močák. Střeva v režimu nouzového hlášení.
Rohan koukne na hodiny.
„Deset minut do hodiny smrti.“
Vlasák ani neodpoví.
Ví, co tím myslí.
Konec denní směny má vlastní druh krutosti. Člověk už vidí světlo na konci tunelu, ale zároveň ví, že to může být klidně jen další sanitka jedoucí proti němu.
17:31
A je to tu.
Dušnost. Holešov.
Astmatický záchvat. Soused sekal trávu a sousedka je astmatička. Krásná ukázka toho, jak se z běžného odpoledne může během chvíle stát boj o každý nádech.
Pacientka sedí, lapá po dechu, oči široké panikou. Každý výdech je úsilí. Každý nádech má cenu.
Kyslík. Léky. Klidnit. Vést. Mluvit pomalu, i když uvnitř posádka jede v tempu, které by laikovi připomínalo chaos.
„Dýchejte s námi. Pomalu. Výborně. Jsme u vás.“
Někdy je léčba ampule. Někdy maska. Někdy ruka na rameni a hlas, který pacientovi půjčí jistotu, protože svou vlastní právě ztratil.
Interna už si na ně pravděpodobně chystá břitké poznámky a znechucené pohledy.
Ale pacientka dýchá.
A to je v tu chvíli jediné, co má význam.
19:04
Před základnou.
Auto konečně zajíždí do garáže.
V kabině je ticho.
Ne to příjemné ticho po dobře odvedené práci. Spíš ticho dvou lidí, kteří už během dne několikrát překročili hranici vlastních sil a pokaždé šli dál, protože prostě museli.
Rohan típnul cigaretu. Vlasák zavřel oči.
Vědí, že dnes už to víc nejde.
Ne fyzicky.
Mentálně.
Ale stejně oba napínají uši k vysílačce, jestli se z ní náhodou znovu neozve hlas dispečerky.
Pro jistotu.
Protože středa.
Protože Bůh má taky trpělivost.
Ale ne takovou, jakou mají oni.
EKG - elektrokardiogram
CT - computerová tomografie, jednoduše velký rentgen
FAST pozitivní - pacient s příznaky náhlé mozkové mrtvice
