Článek
Další zbytečný výjezd
Letní vzduch visel nad Bystřicí těžce a nehybně.
Slunce už sice pomalu zapadalo za hřeben Hostýnských vrchů, ale dusno zůstávalo přilepené na zdech domů jako staré lepidlo. Dvůr výjezdové základny se líně propadal do večera. Někde v dálce štěkal pes, v okně denní místnosti hučela klimatizace a noční směna se teprve nadechovala k tomu, aby začala.
Vlasák stál venku opřený o zeď. Cigareta mu visela z koutku úst, ale skoro z ní nepotahoval. Vedro bylo takové, že i tabák chutnal jako připálený plast.
Ze základny se ozvalo zachrčení amplionu.
Pak krátká znělka.
„Výjezd. RD. Výjezdová skupina RZP. Sedmdesát tři let. Bolesti břicha, zvracení, průjem několik dní. Volá syn.“
Vlasák zavřel oči a vyfoukl kouř do zpuchřelého večera.
„No to mě poser,“ zabručel.
Otevřel dveře vozu a nasedl. Rohan už seděl na místě spolujezdce, měl obuté pracovní boty a zíral do výjezdového počítače. Na displeji svítilo několik strohých řádků, které dokázaly zkazit náladu rychleji než hlášení o resuscitaci.
„Průjem. Třetí den,“ řekl Rohan suše. „Klidně si mohli zavolat taxi, ale ne. Musí to být s majákem.“
„Třeba máme v autě Smectu,“ nadhodil Vlasák.
„Nemáme. A i kdyby, účtoval bych ji jako resuscitační výkon.“
Vlasák zařadil a sanitka se rozjela.
„Vsadím boty, že před barákem budou stát tři auta,“ pokračoval. „Praktik měl dovolenou, pohotovost daleko, Google napsal rakovinu a doma si někdo vzpomněl, že existuje sto pětapadesátka.“
„A jedno živočišné uhlí už samozřejmě dostala,“ dodal Rohan.
Měl pravdu.
Příjezdová cesta k menšímu rodinnému domu na okraji města byla obestavěná vozidly. Nový Superb, starší SUV a dodávka. Vlasák si při couvání na kraj silnice jen povzdechl.
„Tři auta. Vyhrál jsem.“
„Ne. To nebyla sázka. To byla diagnóza rodiny.“
U dveří už čekal muž kolem padesátky. Polokošile, mobil v ruce, výraz člověka, který má pocit, že když někdo přijede později, než si představoval, měl by mu přinést omluvný dopis.
Jakmile uviděl sanitku, vyrazil k nim.
„Maminka už je strašně slabá. Nemůže ani chodit. Čekáme vás. Má průjem a zvrací,“ oznámil tónem, který připomínal reklamaci vadné pračky.
Rohan se krátce usmál. Profesionálně. Ne příjemně.
„Dobře. Jak dlouho potíže trvají?“
„Čtyři dny. Jak vám říkám. Průjem, zvracení, bolesti břicha. Dala si kuře v bistru a od té doby se to veze.“
„A praktický lékař? Pohotovost?“ zeptal se Rohan klidně.
Muž se zamračil.
„Hele, já si vás platím z daní. Tak laskavě dělejte, co máte.“
Byla to věta, která má ve zdravotnictví zvláštní schopnost. Nezlepší stav pacienta, neurychlí vyšetření, nepřidá posádce ruce navíc. Zato spolehlivě otevře dveře k něčemu, co už dávno nemělo být potřeba vysvětlovat.
Vlasák, který právě tahal nosítka, se zastavil.
Otočil se pomalu.
Rudý byl jako Frankovka ponechaná na slunci.
„Takže takhle ne, panáčku,“ řekl tvrdě. „Kolega se vás slušně zeptal, proč jste to neřešili dřív, když na tom maminka nebyla tak zle. A vy na něj vyplodíte tohle? Až nám příště budete chtít přihodit něco ke mzdě, dejte vědět. Abychom věděli, komu máme líbat ruce.“
Muž otevřel pusu, ale nestihl nic říct.
„Honzo,“ ozval se Rohan a zvedl ruku. „Klid.“
Vlasák funěl jako starý býk před ohradou.
Rohan se otočil zpátky k synovi pacientky.
„Pane, jdeme se podívat na vaši maminku. Uděláme pro ni maximum. To je naše práce. Ale zkuste si zapamatovat jednu věc. To, že nás platíte z daní, neznamená, že si kupujete právo chovat se k lidem jako k nábytku.“
V domě bylo dusno.
Ne to obyčejné letní dusno, které se dá přežít otevřeným oknem. Tohle bylo dusno nemocného těla, nevětraných místností, strachu a několikadenního odkládání problému. Směs tepla, zatuchliny a výměšků se držela v chodbě jako záclona.
Paní seděla na gauči. Byla bledá, vysílená, suché rty měla popraskané a pohled unavený. Komunikovala pomalu, úsporně. Ne proto, že by nechtěla. Spíš proto, že už jí na slova nezbývala síla.
Rohan si k ní přiklekl.
„Dobrý večer. Já jsem záchranář. Podíváme se na vás, ano?“
Paní jen přikývla.
Změřil tlak, puls, saturaci, teplotu. Vyšetřil břicho. Ptát se musel pomalu, po částech. Kdy začaly potíže. Kolikrát zvracela. Kolikrát byla na stolici. Jestli byla krev. Jestli pila. Jestli močila. Co jedla. Jaké má léky. Na co se léčí.
Mezitím připravil kanylu, zajistil žilní vstup a spustil infuzi.
„Aspoň trochu ji zavodníme,“ řekl tiše Vlasákovi.
Z anamnézy se skládal nepříjemně jednoduchý obraz. Kuřecí maso z bistra. Prudké bolesti břicha. Neutišitelný průjem. Zvracení. Teplota. Čtyři dny čekání, že to přejde.
Nepřešlo.
Rohan měl podezření na infekční průjem, možná salmonelózu. Zavolal proto do nemocnice, kde tehdy fungovalo infekční oddělení pro širší region. Službu konající lékař si vyslechl informace a po chvíli odpověděl, že takhle to může být cokoliv. Doporučil transport na spádovou internu, kde pacientku vyšetří a případně přepošlou dál.
Byla to klasická zdravotnická štafeta. Každý měl svůj kus pravdy a pacient ležel uprostřed.
Cesta do nemocnice proběhla tiše.
Paní zavírala oči. Syn jel za nimi vlastním autem. Vlasák řídil mlčky a Rohan dopisoval záznam. V sanitce bylo slyšet jen bzučení ventilace, šustění hadičky od infuze a pravidelné zhoupnutí vozu na nerovnostech silnice.
Na interní ambulanci už čekala lékařka.
Vypadala vyčerpaně. Takovým tím způsobem, kdy člověk nestojí na nohách, ale na zbytku povinnosti. Přesto její první věta dopadla do chodby tvrději, než musela.
„To si děláte srandu. Tohle jste měli vézt rovnou na infekční. Co s tím mám dělat já?“
Rohan se nadechl.
Pomalu.
„Volal jsem tam. Doporučili transport sem na spádovou internu. Tady je záznam, vitální funkce, anamnéza, léčba během transportu.“
Lékařka se zamračila.
„Já si tímhle nebudu zasírat oddělení.“
Ta slova zaslechla i pacientka.
A to bylo zbytečné.
Neodborné věci se v medicíně dají napravit. Špatná indikace, omyl, zmatek ve službě, přetížený systém. To všechno se stává. Ale věta, kterou slyší nemocný člověk ve chvíli, kdy je slabý, vyděšený a odkázaný na pomoc druhých, se napravuje těžko.
Rohan se podíval na pacientku.
„Paní, omlouvám se.“
Pak se otočil zpátky k lékařce.
„Jsme v nejbližším zdravotnickém zařízení, které bylo podle telefonické konzultace indikované k přijetí. Pacientka je dehydratovaná, čtyři dny zvrací a má průjem, má bolesti břicha a vyžaduje vyšetření. Jestli chcete, spojte se se službou na infekčním. Já vám předávám pacientku podle doporučení a podle stavu.“
Lékařka zrudla.
„Tohle není tak jednoduché.“
„To neříkám,“ odpověděl Rohan. „Jen říkám, že pacientka není balík, který si budeme přeposílat mezi dveřmi.“
Na chvíli bylo ticho.
Pak si ji převzali.
Bez fanfár. Bez omluvy. Ale převzali.
Rohan odcházel chodbou klidně, i když každým krokem bylo cítit, že dneska už slyšel víc keců, než kolik se vejde do jedné směny.
Sanitka se pomalu houpala zpátky k Bystřici.
Uvnitř bylo ticho. Rohan datloval do tabletu záznam, Vlasák držel volant jednou rukou a druhou lovil ve schránce tatranku, která už měla konzistenci modelíny.
„Víš, co mě na tom štve nejvíc?“ promluvil nakonec.
„Že to není poprvé?“ odpověděl Rohan, aniž by zvedl oči.
„Jo. Přesně. Každej druhej mele, jak jsme zbyteční, jak systém stojíme moc peněz, jak si nás platí z daní… A pak si nás volají na každej posranej prd. Doslova.“
Rohan se pousmál.
„Ale hlavně víme, že nás platí ze svého. Takže máme držet hubu a makat.“
Vlasák se krátce zasmál. Bez radosti.
„Měli bychom začít rozdávat účtenky. To bys viděl. Jakmile by někteří uviděli cifru, střeva by se jim zázračně uklidnila.“
„To bychom k tomu museli odvézt i toho syna,“ řekl Rohan. „Jak by se z toho účtu opotil.“
Odložil tablet na palubní desku a sáhl po lahvi s vodou.
„Dneska to nebyl výjezd ze zdravotního pekla,“ dodal. „Spíš z etického.“
„Zas tak pekelný to nebylo,“ utrousil Vlasák. „Až na tu doktorku. Ta by potřebovala exorcismus.“
Ticho, které následovalo, bylo vlastně příjemné.
Tmavá silnice se natahovala před sanitkou jako černá stuha. Hory v dálce připomínaly vlny a nad nimi visel měsíc. V Bystřici už většina světel zhasla. Jen sem tam svítila okna těch, kteří nemohli spát, nechtěli spát, nebo čekali, až se něco stane.
„Víš co?“ řekl Rohan, když míjeli první domy.
„Hm?“ zabručel Vlasák.
„Příště, až někdo nahlásí třetí den průjmu, držíme hubu a jedem. Nebudeme si kazit den. Uděláme, co musíme, a neřešíme víc, než je potřeba.“
Řekl to vážně.
A oba věděli, že lže.
Protože příště se zase zeptá. Zase vyšetří. Zase zavolá, kam bude potřeba. Zase se pohádá, když půjde o pacienta. Zase udělá maximum i pro někoho, kdo ho ještě před chvílí bral jako službu objednanou z katalogu.
Vlasák se rozesmál.
„To chci vidět.“
Zastavili na dvoře základny. Motor utichl. Noční směna byla teprve na začátku.
A někde ve tmě už se určitě rodil další zbytečný výjezd, který nakonec vůbec zbytečný být nemusel.
Příběh inspirován vlastními zážitky.
