Článek
Zimní výjezd k mladé ženě na okraji lesa začal jako podezření na psychózu. Jenže někdy za zmatenými slovy není nemoc. Někdy je za nimi tragédie, kterou člověk ještě nedokáže vyslovit.
Byla to už druhá večerní sněhová nadílka a dvorek základny v Bystřici pod Hostýnem vypadal, jako by ho někdo posypal moukou. Zámkovka pod čerstvou peřinou úplně zmizela. Sníh padal tiše, ale vytrvale, a každá další vrstva jako by se posmívala všem, kteří měli službu.
Na dvoře stáli záchranáři, řidiči i lékař. V rukou lopaty, na zádech zimní bundy, na tvářích výrazy lidí, kteří už dávno pochopili, že boj se sněhem se nedá vyhrát. Dá se jen na chvíli oddálit porážka.
Nadávalo se na počasí, na politiky, na záda, na kolena a obecně na celý vesmír.
Rohan stál opřený o zeď vedle garáže. V jedné ruce držel hrnek s kávou, mezi prsty druhé ruky cigaretu. Popel mu padal do závěje. Oči měl přivřené, z nosu mu vycházel obláček páry a na tváři měl výraz člověka, kterému je v tu chvíli až podezřele dobře.
„Říkám ti, že když to budeš tahat takhle rovně, odděláš si záda,“ prohodil směrem k Vlasákovi.
Vlasák právě přehazoval sníh lopatou s přesností člověka, kterému už je v zásadě jedno všechno. Řidič narozený ještě v minulém století, s názory tvrdými jako podrážky jeho zimních bot.
„Páteř mám v pořádku,“ zabrblal. „Zato nervy mám v hajzlu.“
Rohan se uchechtl.
Když viděl protivného Vlasáka, koulovačka na sebe nenechala dlouho čekat. Zkušeně uplácal sněhovou kouli a bez zbytečných cavyků ji poslal parťákovi přímo za krk.
Ozvalo se zaprskání, zakopnutí, jeden marný pokus o rovnováhu a pak pád.
Nečekaně ladný. Téměř elegantní.
„Tak tohle byla holubička jak od Věry Čáslavské. A ještě v přímém přenosu,“ poznamenal Rohan suše.
Vlasák se vynořil z hromady sněhu s obličejem sněhuláka po saunovacím rituálu. Jeho výraz se dal přeložit celkem jednoduše: ještě jednou a uvidíš.
Rohan raději dopil kávu.
Ještě nebylo ani deset večer, když se z amplionu ozvala známá znělka výjezdu.
Vzduch se změnil.
Tohle záchranáři znají. Smích skončí dřív, než dozní poslední tón. Hrnek s kávou jde stranou, cigareta pod podrážku, lopata ke zdi. Tělo se přepne do režimu, který se nedá úplně naučit. Ten do člověka po letech prostě zaroste.
Výzva naskočila současně na výjezdový počítač základny i na tablet v autě.
Výjezd RZP – Rusava, lokalita pod lesem. Žena, přibližně třicet let. Zmatená, zvláštní chování. Podezření na akutní psychózu. Čeká u lesa, údajně hledá matku.
Rohan zvedl oči k Vlasákovi a nasadil si čepici víc do čela.
„No, to zas bude,“ zamumlal. „Doufám, že na psychiatrii dneska neslouží ten borec z minula. Jestli jo, tak si tu ženskou radši hodím na záda a přivezu domů. Jedem.“
Motor sanitky zaburácel a vůz se vydal do tmy.
Sníh pod koly křupal, stěrače líně klouzaly po skle a silnice se klikatila mezi zasněženými poli. Uvnitř kabiny hučelo topení a z rádia se ozýval hlas hlásící dopravní komplikace. Kvůli sněhu jich bylo víc než dost.
„Doufám, že bude jen napitá,“ řekl Rohan a díval se před sebe.
Vlasák sevřel volant o něco pevněji.
„Proč tam nejede RLP, když je to psychóza?“ podivil se. „A jestli bude agresivní, měli by tam být policajti. Nechceš si je tam rovnou dovolat?“
Rohan sáhl po mikrofonu.
„Dispečink, Rohan. Máme na místě Policii? Přepínám.“
Chvíli šum.
Potom se ozvala dispečerka.
„Negativní, Víťo. Policie řeší několik nehod kvůli sněhu. Momentálně nemůžou. Příjem.“
Rohan zavřel oči o půl vteřiny déle, než bylo nutné.
„Tak jo. Konec.“
Vrátil mikrofon zpátky.
„Budeme si muset poradit sami. Jestli na nás půjde s klackem, tak se zamkneme v autě a počkáme za lesem na policajty.“
„Nebo na ni skočíme a zpacifikujeme ji do kozelce,“ dodal Vlasák bez známky emocí.
Rohan se pousmál.
Humor je na záchrance štít. Někdy blbý, někdy černý, někdy nevhodný. Ale pořád štít. Chrání člověka před tím, aby si všechno pustil příliš blízko k tělu.
Když dorazili na místo, uviděli na kraji lesa muže v zeleném oblečení. Myslivec. Přes rameno měl přehozenou pušku, v ruce držel pevnou dřevěnou hůl a tvářil se vážně.
„Šel jsem do lesa na čekanou,“ vysvětlil klidně. „Našel jsem ji tady. Seděla na zemi a mumlala něco o mamince.“
Ukázal směrem k mladé ženě sedící u kraje lesa.
Pacientka byla promrzlá, slabá a zjevně zmatená. Rozcuchané vlasy se jí lepily k obličeji, tváře měla bledé, ruce odřené. Na kůži měla drobné šrámy a špínu. Třásla se zimou a téměř nemluvila.
Rohan k ní přistoupil pomalu.
„Dobrý večer. Já jsem záchranář. Pomůžeme vám, ano?“
Žena se na něj podívala, ale její pohled jako by procházel skrz něj. Nebyl v něm odpor. Spíš prázdno. A někde hluboko pod ním strach.
Rohan ji rychle zhodnotil. Dýchala. Byla při vědomí. Promrzlá. Zmatená. Psychicky mimo. Ale nebyla agresivní.
„Musíme ji dostat do tepla,“ řekl tiše.
Otevřel zadní dveře sanitky, vytáhl deku a izotermickou fólii. Vlasák připravil nosítka a přitom nepřestával sledovat okolí. U podobných výjezdů nikdy nevíte, co je skutečný problém a co je jen jeho první vrstva.
Z lesa se najednou ozvalo štěkání.
Nebylo daleko. Možná sto, sto padesát metrů.
Vlasák ztuhl.
„Co je to za psa?“
Rohan se rozhlédl.
Stejně jako pošťáci, i záchranáři mají z cizích psů přirozený respekt. Ne proto, že by je neměli rádi. Ale protože pes u zásahu nečte situaci. Neví, že pomáháte. Vidí cizí lidi, stres, pach krve, strach a pohyb. A někdy prostě brání to svoje.
Jenže z lesa se nevyřítil žádný hlídač.
Objevil se středně velký kříženec. Promočený, roztřesený, zadýchaný. Běžel přímo k nim, vyskočil k pacientce a začal se k ní tisknout. Kňučel, olizoval jí ruku a chvěl se po celém těle.
Rohan se podíval na ženu.
„To je váš pes?“
Pacientka pohnula rty.
„Alík.“
Bylo to první slovo, které dávalo smysl.
Myslivec se zadíval směrem do lesa. Vlasák taky.
„Odkud sakra přiběhl?“ zamumlal.
Pacientka začala plakat. Ne hlasitě. Spíš se jí zlomil dech. Pořád opakovala, že hledá maminku. Že jí musí pomoct. Že maminka je tam.
Rohan ucítil, jak mu žaludek klesl o kus níž.
Za ty roky se naučil jednu věc. Když člověk u zásahu začne něco tušit, často si přeje, aby se mýlil.
Nechal pacientku v sanitce. Vlasák pustil topení naplno a zůstal u ní.
„Dohlídni na ni, jo?“ řekl Rohan.
Vlasák se na něj krátce podíval. Nemusel odpovídat. Bylo to samozřejmé.
Rohan vzal z auta svítilnu a obrátil se k myslivci.
„Půjdeme se podívat tam, odkud štěkal pes.“
Myslivec přikývl.
Les je v noci jiný svět. Ve dne se člověk dívá na stromy, cesty a stopy. V noci vidí hlavně tmu. Sněhové vločky se mihotaly v kuželu světla, vítr šramotil ve větvích a každý zvuk působil hlasitěji, než měl.
Rohan kráčel opatrně po zmrzlém listí a sněhu. Boty už měly něco za sebou a terén klouzal. V ruce držel svítilnu, jejíž paprsek přejížděl po kmenech, větvích a nerovnostech země.
„Jestli tady někde je, musíme ji dostat rychle do tepla,“ řekl.
Hlas měl pevný. Ale úplně klidný nebyl.
Myslivec ukázal před sebe.
„Tady odtud šlo to štěkání. A podívejte, je tu dost stop.“
Šli dál.
Minutu. Možná dvě. V takových chvílích čas ztrácí přesné obrysy.
Pak myslivec náhle ztuhl.
Rohan si toho všiml dřív, než uviděl důvod. Muž vedle něj přestal dýchat takovým tím způsobem, kdy tělo samo pochopí něco, co hlava ještě nechce přijmout.
Rohan zvedl svítilnu výš.
Mezi větvemi se rýsoval černý obrys postavy.
Větev se pod tíhou těla lehce ohýbala. Silueta se v poryvech větru nepatrně kývala. Sníh padal dál, lhostejně a tiše.
Rohan se zastavil.
Sevřel rty.
Na chvíli zavřel oči.
Jeho nejhorší obavy se naplnily.
Nebylo co zachraňovat.
Ne tam.
Ne v tu chvíli.
Položil myslivci ruku na rameno a pomalu ho pobídl k návratu. Nebylo potřeba, aby tam stál déle. Některé obrazy se člověku vypálí do paměti i za pár vteřin. A zůstanou tam roky.
Když se vrátili k sanitce, pacientka seděla uvnitř zabalená v dece a fólii. Vlasák u ní byl tiše. Alík ležel přitisknutý u jejích nohou a občas jí olízl ruku.
Rohan vzal do ruky vysílačku.
„Dispečink, tady Rohan. Potřebujeme na místo Policii a koronera. Nález těla v lese. Pravděpodobně oběšení. Příjem.“
Jeho hlas zněl klidně.
Až příliš klidně.
Tohle je další věc, kterou se člověk na záchrance naučí. Když je situace opravdu vážná, hlas musí být pevný. I kdyby uvnitř pevného nebylo vůbec nic.
Dispečerka potvrdila příjem a začala zajišťovat další složky.
Rohan se na chvíli posadil vedle pacientky. Díval se na její bledou tvář, na popraskané rty, na zavřené oči. Pořád tiše vzlykala.
„Maminka… Alíku… maminka…“
Rohan polkl.
„Teď jste v bezpečí,“ řekl tiše. „Zůstanete v teple. Postaráme se o vás.“
Nevěděl, jestli ho vnímá. Možná ano. Možná ne. Ale někdy slova nejsou od toho, aby změnila realitu. Někdy jsou jen mostem přes pár dalších minut.
Vlasák seděl naproti a beze slova sledoval pacientku. Jeho obvykle tvrdý výraz změkl. Ne moc. Jen tolik, aby si toho všiml člověk, který ho znal roky.
Sníh na čelním skle pomalu tál a stékal dolů v nepravidelných pruzích. Uvnitř sanitky bylo ticho přerušované jen hučením topení, občasným pípnutím přístrojů a trhaným dechem mladé ženy.
Rohan zkontroloval její ruce. Už nebyly tak ledové. Deka, fólie a vyhřátý prostor dělaly svou práci.
Na chvíli se o ni přestal bát.
Jen na chvíli.
Venku se znovu zvedl vítr. V kabině zněl tlumeně, ale stačil připomenout, že noc zdaleka nekončí. Rohan se podíval na hodinky. Bylo pár minut po jedenácté.
Pořád to byl výjezd.
Ale spíš připomínal noční můru.
Pak se ve zpětném zrcátku objevil kužel světla. Policejní vůz se pomalu blížil zasněženou cestou. Dálková světla se odrážela od bílé pokrývky, auto projelo kolem sanitky a zastavilo u kraje lesa.
Dva policisté vystoupili.
Rohan opatrně otevřel dveře, vystoupil a hned je za sebou přivřel, aby uvnitř zůstalo co nejvíc tepla.
Šel jim naproti.
„Ahoj,“ řekl jeden z policistů. „To je počasí, co? Nemohli jsme přijet dřív. Sami jsme zapadli na Slavkově. Z operačního máme info o nálezu těla v lese.“
Rohan přikývl.
„Žena. Oběšená. Pravděpodobně matka pacientky, ale identifikaci zatím nemáme. Mladá je v sanitce, podchlazená, zmatená, psychicky na tom hodně špatně. Našel ji tady myslivec. Pes nás navedl směrem do lesa.“
Druhý policista se podíval do tmy mezi stromy.
„Zavedete nás tam?“
„Jo,“ řekl Rohan. „Ale není to hezký pohled.“
Policisté si vyměnili krátký pohled. Jeden se vrátil k autu pro baterku, druhý zůstal stát u Rohana.
Vlasák mezitím uvnitř sanitky položil pacientce ruku na rameno.
„Jste v bezpečí,“ řekl svým klidným, trochu hrubým hlasem. „Zvládneme to.“
Pacientka nereagovala.
Jen dál tiskla oči zavřené a mělce dýchala, jako by doufala, že až je otevře, všechno bude pryč.
Alík jí položil hlavu k nohám.
Venku padal sníh.
A Rohan znovu vešel do lesa.
Inspirace z vyprávění záchranářů.
