Rozhledna

Záchranář Vít Rohan seděl v denní místnosti, rozvalený na židli s nohama položenýma na stole, a listoval starým číslem časopisu 100+1 zahraniční zajímavost, který tam někdo nechal z minulé směny.

Dopíjel právě uvařenou kávu. Klimatizace hučela naplno, ale vzduchem se přesto nesl ospalý závoj vedra a nudy.

Venku na dvoře stál řidič Jan Vlasák. Opíral se o zábradlí a v koutku úst držel cigaretu, která mu ani nechutnala. Tabák se v tom vedru zdál suchý, pachuť se mu lepila na patro a pot mu stékal po zádech, přestože se téměř nehýbal.

Rohan na něj líně zavolal otevřeným oknem:

„Co se tam dusíš? V tomhle počasí to chce aspoň mentolku, ne ten tvůj pohřební tabák.“

Vlasák bez zájmu mávl rukou.

„Mám chuť akorát tak skočit po hlavě do bazénu. Ale na to tady nemáme čas. A ani ten bazén.“

Právě když se Rohan nadechoval k odpovědi, z amplionu se ozvala znělka. Současně se v počítači i služebním telefonu objevila výzva k výjezdu.

RZP, rozhledna Kelčský Javorník. Stav po epileptickém záchvatu, pacientka se probírá. Jedete sami, na místě dobrovolní hasiči.

Rohan si s povzdechem sundal nohy ze stolu.

„No jasně. Vylézt na železný komín v největším vedru. Výbornej nápad.“

Vlasák típl cigaretu o zábradlí a hodil ji do koše, aby znovu nedostal vynadáno od paní uklízečky.

„Lidi fakt vymýšlejí kraviny,“ zavrčel. „Kdyby radši seděli doma u větráku a pili okurkovou vodu.“

„Jedeme zachraňovat turistku, která si spletla rozum s výhledem,“ odtušil Rohan, zavázal si tkaničky a zamířil ke garáži.

Cesta vzhůru

V sanitce bylo jako v sauně. Klimatizace sice běžela naplno, ale připomínalo to foukání fénem do rozpálené pece.

Vlasák řídil mlčky. Oči měl za slunečními brýlemi přimhouřené a dlaně mu občas klouzaly po volantu.

Rohan si pobrukoval melodii linoucí se ze špatně naladěného rádia.

„Kelčák… To je ta rozhledna nad Podhradkou, ne?“ podotkl během refrénu.

„Jo. Půlka cesty normální, druhá půlka tankodrom. Dole necháme auto a nahoru půjdeme pěšky,“ odpověděl Vlasák.

„A s plnou polní,“ dodal Rohan. „Takže si dneska ještě zacvičíme.“

Pod rozhlednou už čekali dobrovolní hasiči. Vozidlo měli zaparkované ve stínu, ale sami vypadali, jako by se raději rozběhli přímo do pekla, než aby šplhali nahoru.

Jeden z nich začal sanitku navigovat ke kraji cesty.

„Už nekřečuje, dýchá a je při vědomí. Nějací lidé s ní zůstali nahoře,“ informoval záchranáře.

Rohan pohlédl na Vlasáka.

Ten pokrčil rameny a popadl monitor.

„Tak jo, rozhledno. Jdeme na to.“

Schody byly úzké, kovové a rozpálené jako pánev. Batohy je táhly dozadu a pot jim stékal do očí.

V půli výstupu si Rohan pomyslel, že pokud znovu nezkolabuje pacientka, mohl by to místo ní zvládnout některý ze záchranářů.

Pacientka nad korunami stromů

Na vrcholu seděla žena středního věku opřená o zábradlí. Byla při vědomí, bledá, zpocená a dezorientovaná. Na hlavě měla drobnou oděrku, kterou si zřejmě způsobila při pádu.

Vedle ní stála vyděšená kamarádka a postarší turista, jenž se ji snažil ovívat letákem z informačního centra.

Rohan si klekl k pacientce.

„Záchranná služba. Jmenuji se Rohan a pomůžeme vám. Víte, co se stalo?“

Žena se na něj podívala, ale odpověď přicházela pomalu. Stále se probírala z pozáchvatového stavu.

Rohan od Vlasáka převzal monitor, připojil pacientku a zkontroloval základní životní funkce. Vlasák jí změřil krevní tlak a přidržel ruku při zavádění žilního vstupu.

Záchranář připravil kyslík a diazepam pro případ, že by se křeče opakovaly.

„Záchvat skončil a pacientka se probírá. To je dobré znamení,“ řekl Rohan. „Musíme ji ale dostat dolů. Může se to znovu zhoršit a tady toho moc nevymyslíme.“

Vlasák se opřel o zábradlí, zhluboka vydechl a pohlédl dolů.

„To bude zajímavý. Transportní vana, čtyři hasiči a stovky schodů. Můžeme se střídat po dvaceti.“

Rohan kývl.

„Řeknu jim to.“

Než se však stačil postavit, ozval se v dálce hluboký dunivý zvuk.

„To je vrtulník?“ zeptala se nejistě kamarádka pacientky.

Všichni na okamžik ztichli.

Zvuk se ozval znovu. Tentokrát už byl zřetelnější. Pravidelný tlukot rotorů se rychle přibližoval.

Zdravotnické operační středisko vyhodnotilo obtížnou dostupnost místa a požádalo o pomoc leteckou záchrannou službu.

Rohan vytáhl radiostanici.

„Pozemní posádka pro Kryštofa. Slyšíme vás a máme vizuální kontakt. Nacházíme se na vrcholu rozhledny. Pacientka po epileptickém záchvatu, při vědomí, základně zajištěná. Čekáme na instrukce, příjem.“

Vysílačka zapraskala.

„Pozemní posádko, tady Kryštof 09. Provedeme lanový výsadek, příjem.“

Rohan se otočil k Vlasákovi a lehce se pousmál.

„Tak tentokrát to snad půjde dolů líp než nahoru.“

Kryštof nad rozhlednou

Zvuk rotorů sílil a zakrátko rezonoval celou konstrukcí rozhledny. Kovové zábradlí se lehce chvělo, když se vrtulník stáčel proti větru a hledal správnou pozici.

Slunce pálilo do očí. Nad korunami stromů se objevila silueta záchranářského vrtulníku.

„Pozemní posádko, Kryštof 09. Navazujeme vizuální kontakt, příjem,“ ozvalo se z radiostanice.

Vlasák se chytil kovového sloupku a pozoroval postavu, která se začala spouštět z vrtulníku.

Lano se napjalo a letecký záchranář v kombinéze klesal k rozhledně bez jediného zbytečného pohybu. Přesně, klidně a samozřejmě, jako by nevisel desítky metrů nad zemí.

„To je borec,“ zamumlal Vlasák.

Záchranář měkce dosedl na horní plošinu. Vrtulník se následně vzdálil, aby spolu zasahující mohli komunikovat.

Rohan předal stručné informace:

„Žena středního věku, pravděpodobně epileptický záchvat. Při našem příjezdu už bez křečí, pozáchvatově zmatená. Drobný úraz hlavy při pádu. Žilní vstup, monitoring, kyslík podle potřeby. Stav se postupně upravuje.“

Letecký záchranář pacientku zkontroloval.

„Převezmeme si ji. Připravíme evakuační vak. Dole ji dovyšetříme a rozhodneme o dalším transportu.“

Rohan přikývl.

„Chceš pomoct s připoutáním?“

„Jo. Podrž jí hlavu, já jí nasadím ochrannou helmu.“

Během několika minut byla pacientka bezpečně uložena v leteckém evakuačním vaku a připoutaná k záchranáři.

Vzduch znovu naplnilo burácení rotorů.

Lano se napjalo a obě postavy se pomalu zvedly nad kovovou plošinu. Pacientčina kamarádka se rozplakala úlevou.

Vlasák si sundal čepici a otřel si čelo.

„Tohle bylo jako z filmu,“ řekl potichu.

„Jo,“ odpověděl Rohan a začal sbírat batohy. „A my teď půjdeme dolů pěšky. Ale aspoň bez pacientky.“

Zpátky na zemi

Když sešli k sanitce, mohli by z propoceného oblečení ždímat vodu.

Rohan s Vlasákem uložili monitor i batohy do vozu. Uvnitř bylo takové horko, že by se tam dala péct kuřata.

Oba si na chvíli sedli do stínu buku rostoucího pod rozhlednou.

Rohan vzal do ruky tablet a začal zapisovat průběh výjezdu. Vlasák mlčky sledoval okolí a snažil se popadnout dech.

Po chvíli se znovu rozběhly motory vrtulníku. Kryštof se vznesl nad stromy a s pacientkou zamířil k nemocnici.

Rozhledna se po krátké přestávce opět změnila v oblíbený cíl zástupů turistů.

Jeden z nich prošel kolem znavených záchranářů a poznamenal:

„To je dneska horko, co?“

Vlasák se za ním podíval a zamumlal:

„Jo. To by si jeden přál takový záchvat ve sklepě. Nebo aspoň někde ve stínu.“

*RZP - posádka ve složení záchranář a řidič vozidel ZZS