Článek
Tělem jednoho člověka šli tři tvorové.
Drak – rudý, nadýchaný, páchnoucí pivem, slivovicí a triumfem nad vlastním úsudkem.
Opice – ušmudlaná, rozcuchaná, skákající ze synapse na synapsi, z oka do spánku, z krku až do žaludku.
A za nimi, pomalu a klidně, s klepety sepnutými jako mnich při meditaci, kráčel rak.
„Tady to mám nejradši,“ prskal drak, když se rozhlížel po mozku. „Tady to bublá. Tady začínám. Trochu se napiju a už padá rozhodování, povolují brzdy a sebekontrola. Jedno kolečko, druhé kolečko… A podívejme. Už je v posteli s někým, koho zítra ani nebude znát.“
„A potom přijdu já!“ zařvala opice.
Skákala ze spánkového laloku dolů k čelisti.
„Já z toho udělám karneval. Tady bolest hlavy jako po bouračce, sucho v ústech, srdce až v krku. A ráno? Co jsem to provedl? Nic si nepamatuju!“
Rak je tiše pobídl:
„Jdeme dál.“
Sjeli jícnem do žaludku. Uvnitř to bublalo jako v kotlíku zavěšeném nad ohněm.
„Tady to trochu drhne,“ zachrochtal drak. „Ale alespoň podráždím žaludeční stěnu. To mě náramně baví. To kuře ze včerejšího večera dnes nebude mít hezký konec.“
Opice mezitím dupala po žaludečních šťávách.
„Už se mu to vaří! Už mu to leze do krku!“
V játrech se na chvíli zastavili. Byla unavená, nažloutlá a přetížená.
„Tady je to horší,“ připustil drak. „Tady mi všechno vracejí. Ale co. Chlap, ba i ženská, přece něco vydrží.“
Ve střevech už to jelo jako na kolotoči.
Rak mlčel. Jen se zastavil u sliznice a pohlédl stranou.
„Já to tady nemám ráda,“ řekla opice. „Tady už to nevoní. Ale ty průjmy! Ty za to stojí.“
K ledvinám se loudali ztěžka.
„A tady, panečku,“ ušklíbl se drak, „tady se to vylévá. Po třech pivech každou hodinu na záchod. A kolik vody v těle zůstane? Skoro nic. Ale my jedeme dál.“
A šli.
Dolů do stehen, přes bolavá kolena až ke kotníkům a palcům.
„Nohy už sotva drží,“ zahýkala opice. „Ale čemu se divíš? Mozek do nich neposílá pořádný signál, protože jsem ho vyrvala z kořenů. A ten dnavý palec? To je teprve paráda.“
Na chvíli se zastavili.
Poprvé od začátku cesty.
Opice mlaskla, drak si říhl a oba se otočili k rakovi.
„Proč jsi pořád potichu?“ zeptala se opice a houpala se zavěšená za střevo. „Co vlastně děláš?“
Rak se zastavil, narovnal krunýř a pravil:
„Já nic neříkám. Mě nikdo nechce. Mě se každý bojí. Ale víte co? Já se neptám. Já čekám. Protože kdo má rád vás dva, k tomu se dříve nebo později mohu přidat i já.“
Potom se znovu vydali na cestu.
Dál tělem člověka, který se večer hlasitě smál a ráno už jen mlčel.
