Článek
Na základně panovalo ticho. Dešťové kapky bubnovaly na parapety jako uklidňující metronom pozdního jara. Byl přelom května a června, teplota se držela těsně nad deseti stupni a ve vzduchu se mísila vlhkost s podivným neklidem.
Posádka RLP – doktor Málek, Rohan a Vlasák – měla alespoň na chvíli zavřené oči.
Vlasák ležel oblečený na posteli ve svém pokoji, ruce složené za hlavou, a poslouchal déšť, který ho navzdory únavě nedokázal úplně uspat.
Rohan seděl opřený v křesle pod lampičkou, nohu přes nohu, v ruce rozečtenou knihu o moderních dějinách. Už skoro hodinu však neotočil stránku.
Doktor Málek seděl v lékařském pokoji a zapisoval si poznámky do malého deníku. Brýle měl sklouznuté na nose a ruce se mu lehce třásly únavou. Sloužil čtyřiadvacítku a věděl, že ho čeká ještě dlouhá noc.
Pak se z rozhlasu ozval tón.
Ten, který člověk pozná okamžitě.
Rohan instinktivně vstal, jako by ho zasáhl přímo do hrudníku.
Na obrazovce ve společné chodbě se rozsvítila výzva:
Novorozenec, 14 dní. Bezvědomí. Nedýchá. TANR. Olomoucký kraj. Výpomoc.
Nikdo nic neřekl.
Nikdo nemusel.
Rohan přes sebe přehodil bundu a vyšel z pokoje. Vlasák už stál v chodbě u počítače. Výraz měl kamenný, ale oči říkaly všechno.
Doktor Málek rychle vstal, popadl fonendoskop a beze slova zamířil do garáže.
Venku pršelo ještě víc.
Kapky bubnovaly na střechu sanitky, jako by chtěly upozornit, že tahle noc nebude jednoduchá.
Sanitka vyrazila.
Motor pravidelně přadl, ale v kabině vládlo ticho. Siréna se za městem odmlčela a na mokré vozovce se odrážely záblesky výstražných světel.
Rohan seděl vzadu a připravoval vybavení. Ambuvak, pomůcky k zajištění dýchacích cest, kyslík, adrenalin, intraoseální set. Každý pohyb v jedoucí sanitce dělal s přesností rutinéra, ale uvnitř cítil nepříjemné sevření.
Čtrnáct dní.
Ani ne čtyři kila života.
„Psali TANR?“ zeptal se doktor Málek, který seděl vedle Vlasáka vpředu.
„Jo. Tatínek resuscituje. Dispečink hlásil, že nezačal hned. Asi minuta zdržení, možná dvě,“ odpověděl Vlasák tiše.
Oči měl upřené na silnici, ale hlavou byl už dávno někde jinde.
Málek přikývl. Spíš sám pro sebe.
„Jedna ráno, výpomoc, Olomoucký kraj. Ať pak nikdo neříká, že si tu válíme šunky,“ ozval se Rohan zezadu.
Nikdo se nezasmál.
Silnice vedla mezi poli. Déšť houstl a občasný blesk na horizontu na okamžik osvětlil krajinu.
Cesta ubíhala a každý ve voze věděl, že se blíží k něčemu, co se jim možná ještě dlouho bude vracet ve snech.
Sanitka zastavila před nízkým rodinným domem. V předsíni svítilo a dveře byly dokořán.
Stál v nich muž v trenkách a tričku. Bosý, promočený.
V náručí něco držel.
Když se Rohan přiblížil, uviděl malé tělíčko zabalené v dece.
Dítě.
Okamžitě ho převzali a odnesli do sanitky.
Všichni tři se semkli kolem nosítek. Zvenčí byl slyšet pláč rodičů a jejich prosby, aby udělali jediné, na čem v tu chvíli záleželo.
Aby jejich dítě zachránili.
Pak už existoval jen déšť, dech a zvuky přístrojů.
Získali cévní vstup. Rohan připravil a zajistil intraoseální přístup. Probíhala nepřímá srdeční masáž a ventilace. Málek kontroloval rytmus na monitoru, vedl resuscitaci a připravoval se k definitivnímu zajištění dýchacích cest.
Adrenalin.
Další kontrola rytmu.
Komprese.
Ventilace.
Znovu.
Křehké modrofialové tělíčko leželo před nimi. Obličej jako panenka.
Ale bez života.
Minuty plynuly.
Dvacet.
Třicet.
Čtyřicet.
Dělali všechno, co uměli. Všechno, co dělat měli.
A přesto se nic neměnilo.
Nakonec to byl doktor Málek – a v tu chvíli to ani nikdo jiný být nemohl –, kdo resuscitaci ukončil.
Na okamžik zavládlo absolutní ticho.
Jako by se zastavil čas.
Málek se podíval na ostatní a jen nepatrně zavrtěl hlavou.
Rohan ustoupil od nosítek.
Vlasák si pomalu sundal rukavice a položil je na pult.
Venku pořád pršelo.
Do trávy však v tu chvíli nepadaly jen kapky.
Byl to jeden z nejsilnějších a nejsmutnějších okamžiků, jaké kdy zažili.
Nikdo ze záchranářů nic neříkal.
Nechtěl.
A ani nemusel.
Rodiče po téměř hodině sledování jejich snahy pochopili, že nastalo to nejhorší, co může matku a otce potkat.
Doktor Málek vzal dítě do náruče a společně s rodiči ho odnesl zpátky do domu. Uložil ho do postýlky a přikryl.
Vypadalo, jako by spalo.
Jako by ho matka před chvílí nakojila, položila do postýlky a ono pokojně usnulo.
Málek si potom vzal otce stranou. Vyjádřil mu soustrast a nabídl, že s kolegy zůstanou, dokud nepřijede někdo z rodiny.
Venku u sanitky stáli Rohan s Vlasákem.
Déšť byl tak silný, že téměř nebylo slyšet vlastního slova.
Stejně žádná nepadla.
Dívali se kamsi do tmy.
Zamyšlení.
A zároveň úplně bez myšlenek.
Málek mezitím dokončoval nezbytnou dokumentaci. Rohan se po chvíli objevil ve dveřích sanitky.
„Ukaž, podělíme se o to,“ řekl. „Jsme v tom všichni.“
Vlasák obešel sanitku a zapálil si cigaretu. V dešti sotva hořela.
Během několika minut dorazili první příbuzní. Vběhli do domu za rodiči a dveře se za nimi zavřely.
Málek se tam ještě jednou vrátil. Předal rodině potřebné informace a vysvětlil, co bude následovat.
Pak se zeptal, jestli pro ně může ještě něco udělat.
Odpověď nepřišla.
Vlastně ji ani nečekal.
Před odchodem se zastavil u postýlky.
Chvíli se na dítě díval.
Potom se pokřižoval.
A odešel.
Cesta zpátky probíhala beze slov.
Déšť ustal. Zůstala po něm jen mokrá silnice a chladný, čerstvý vzduch.
V kabině byla tma, kterou narušovalo jen tlumené světlo přístrojové desky.
Sanitka klouzala krajinou tiše. Bez sirény. Bez majáků. Beze spěchu.
Už nebylo kam.
Už nebylo proč.
Na základně se každý vrátil do svého pokoje.
Nikdo však neusnul.
Po chvíli se všichni tři znovu sešli venku. Ve tmě, kde bylo najednou snazší být než mezi čtyřmi stěnami.
Vlasák držel hrnek s kávou. Pára stoupala do chladného nočního vzduchu.
Rohan si třesoucíma se rukama zapálil cigaretu.
Doktor Málek seděl na lavičce. Rovná záda, pohled do prázdna.
Dlouho nikdo nic neřekl.
„Třináct dní,“ prolomil nakonec ticho Vlasák. „Nepamatuju si ani svoje první dva roky života. A ono už je mít nikdy nebude.“
Rohan si potáhl z cigarety a zadíval se na její žhavý konec.
„Někdy si říkám, jestli vůbec má Bůh právo rozhodovat o životě. Jestli je v tom nějaký plán, nebo jen prázdná kostka, která špatně padla.“
Málek chvíli mlčel.
„Víra není o tom, že chápeš,“ řekl nakonec. „Je o tom, že věříš i tehdy, když to smysl nedává. I když to bolí.“
Vlasák sklopil oči k hrnku.
„Já nevěřím,“ řekl. „Ale chtěl bych. Furt doufám, že někde je aspoň něco. Něco, co těm rodičům jednou řekne, že to nebyla jen krutá náhoda. Jenže já to tak nevidím.“
Rohan vyfoukl kouř do tmy.
„Víra je trochu jako resuscitace,“ řekl tiše. „Uděláš všechno správně. Podle pravidel. Tak, jak nejlíp umíš. A stejně to nemusí vyjít.“
Odmlčel se.
„A přesto to příště uděláš znovu.“
Doktor Málek přikývl.
„A víš, co je na tom zvláštní?“
Rohan se na něj podíval.
„I když to nevyjde, pořád to mělo cenu.“
Ticho.
Pak se základnou znovu rozezněl tón rozhlasu.
Všichni tři zvedli hlavu.
Rohan típl cigaretu.
„Jedem,“ řekl prostě.
Inspirováno skutečnými výjezdy.
