Článek
Živím se psaným slovem několik desetiletí, přečetl jsem nadprůměrné množství knih, mám pocit, že se dokonce orientuji v interpunkci. Přesto jsem měl při vyplňování zmíněného testu dojem, že v rukách držím mokrou žábu, jež se snaží za každou cenu vyklouznout z mých dlaní.
Podotýkám, že tento prubířský kámen je prý jedním z těch, které mají za cíl připravit žáka na první kariérní výzvu, totiž přijímací zkoušku na střední školu. V této souvislosti však v mé mysli bobtnají pochyby o tom, kdo toto veledílo stvořil – skoro bych hádal nějakého zarputilého teoretika, který sám nikdy nic v mateřském jazyce nenapsal, ale jemuž tento smutný fakt nebrání v nadšeném vytváření komplikovaných testovacích zhůvěřilostí, zvláště když je tato snaha honorována z veřejných peněz.
Můj nesmělý návrh: Co takhle zůstat u starých dobrých diktátů a k nim přidat třeba pět set slov, z nichž by děti měly vytvořit alespoň dva malé příběhy? Většina z nich nebude ohledně češtiny v praktickém životě více potřebovat. Nápad na tvorbu různých příběhů z jednoho zdroje vychází ze skvělé knihy Stylistická cvičení, kterou napsal Raymond Queneau, přičemž český a vskutku velice zdařilý překlad z francouzštiny obstaral Patrik Ouředník.
Nedělám si však iluze. V zemi, kde je letitým arbitrem přechodu ze základní školy na pokročilejší stupeň proslulá organizace CERMAT, nemá Queneau šanci, i kdyby se k němu z Paříže přidal nějaký Hemingway.
