Vítkovice Rothschildů a Gutmannů spojené s osudem mého otce

Vítkovice jsou unikátním průmyslovým městem nejen v České republice. Od roku 1828 se malá vesnice u Ostravy proměňovala na významné průmyslové centrum s významným sociálním zázemím.

Osvícený a velmi schopný olomoucký arcibiskup Rudolf Habsburský (1788-1831) zde založil Rudolfovu huť, další z menších hutí v podhůří Jeseníků a Beskyd. Například železárny bratří Kleinů v Sobotíně vyráběly koleje pro stavbu Ferdinandovy dráhy z Prahy do Olomouce, dokončené 1845.

V roce 1835 se majitelem Vítkovických železáren stalo Vítkovické těžířstvo vídeňského bankéře Salomona Mayera Rothschilda. Potřeba uhlí/koksu pro železárny podpořila také vznik černouhelných dolů, dříve se používalo dřevěné uhlí z milířů.

Po krachu na vídeňské burze v roce 1873 spojením s vídeňskými Gutmanny bylo v roce 1876 založeno Vítkovické horní a hutní těžířstvo s podílem 51 % Rothschildů a 49 % Gutmannů. V témže roce se jejich ředitelem stal zkušený 33letý Paul Kupelwieser.

Nový ředitel měl k dispozici místní kvalitní koksovatelné uhlí, vodu z nedaleké Ostravice. Začal dovážet kvalitnější rudu ze vzdálenějších míst. Podnik přeorientoval hlavně na zbrojní výrobu. Podle jeho filosofie, že zaměstnanec podává takový výkon, jak kvalitní je jeho život mimo továrnu, zde buduje kvalitní bydlení a služby.

Desítky let před Baťovým Zlínem tak vzniká tehdy unikátní průmyslové město (statut od roku 1908) s unikátním sociálním zázemím pro jeho obyvatele.

Již v roce 1870 byly postaveny 3 domy dělnických kasáren, hromadné ubytovny pro muže z okolních vesnic. V největším bylo ubytováno až 270 mužů, vedle budova jídelny pro celodenní stravování až tisíce osob. V kasárnách byly velké místnosti s postelemi a příslušenstvím včetně sprch s tekoucí vodou a splachovacími záchody. Již v roce 1880 byla postavena vodárenská věž, dnes oddělená část kostela sv. Pavla z roku 1886 (podle ředitele), nad studní s horními nádržemi s vodou. Za kostelem je fara taktéž z režného zdiva, což bylo inspirováno stavbami v průmyslové Anglii.

V roce 1887 byl postaven podle projektu Hanse Ulricha (stavitele Vítkovic, stal se starostou Moravské Ostravy koncem velké války, starostou Ostravy začátkem 20. století) luxusní závodní hotel, dnes Rothschild House. Okolo zatáčí tramvaj do Mariánských Hor, ta často musela zastavit při posunu vagonů na závodních vlečkách.

Vítkovická radnice byla dokončena v roce 1902 v eklektickém stylu. V knize k 120. výročí dokončení je informace o působení K. H. Franka – nejprve v železárnách a poté přímo na radnici od roku 1918 do 1921.

Ve Vítkovicích byla dvě kina – také bývalé sokolské kino Mír postavené ve 30. letech 20. století, dnes Divadlo Mír, kde hrají slavní Tři tygři se Štěpánem Kozubem.

Narodila jsem se v nemocnici na Mírovém náměstí, postavené 1853, tehdy první závodní nemocnice na kontinentě.

Štítová kolonie dvojdomků se zahrádkami je nedaleko bývalého nádraží. Poblíž je také původní školka, kde v dobách vysoké úmrtnosti dětí byla zajištěna kvalitní péče a strava. Železárny provozovaly také sirotčinec, chudobinec a starobinec, a také poblíž Závodní tržnici s dotovaným zbožím.

Na nám. Jiřího z Poděbrad stojí Střední odborná škola AHOL, dříve Dívčí měšťanská škola (1914). Vpravo na místě školního hřiště stála synagoga z roku 1911, vypálená v červnu 1939. 

V roce 2009 opravený empírový Zámeček, kde bydleli ředitelé železáren, je nejstarší zachovanou stavbou železáren z roku 1847. Rotschildové obývali zámek v Šilheřovicích.

Základní výroba železa ve vysokých pecích zde již skončila. Vítkovice už před válkou expandovaly do Třince a pozdější Nové huti v Ostravě - Kunčicích. Z průmyslového areálu je dnes největší nejen ostravská atrakce – Dolní oblast Vítkovic s Dolem Hlubina, známé pod názvem „Ostravské Hradčany“.

Rotschildové se starali zejména o finanční záležitosti železáren, bratři Gutmannové pocházející z Lipníka nad Bečvou o jejich rozvoj. Wilhelm rytíř von Gutmann (1826, Lipník nad Bečvou – 1895, Vídeň) byl s bratrem Davidem jeden z nejvýznamnějších podnikatelů židovského původu nejen na území Čech. David vlastnil zámek v Tovačově.

Otec bratrů obchodoval s textilem. Wilhelm studoval na rabína v Uhrách, studia nedokončil, pak obchodovat s obilím, později se sádrou, bohatství mu přineslo obchodování s uhlím.

Prodával uhlí z Horního Slezska, bylo levnější, kupovali je firmy i domácnosti, naučil je topit uhlím. Od roku 1856 prodával uhlí z dolů společnosti Severní dráhy císaře Ferdinanda a později i od dalších těžařů ostravsko-karvinského revíru. S mladším bratrem Davidem (1834–1912) založil firmu „Gebrüder Gutmann“, zakoupili doly v Horním Slezsku. Od 60. let 19.století bratři Gutmannové investovali své bohatství do dalších průmyslových odvětví.

V roce 1878 pak byli bratři Gutmannové jako poslední v Rakousku-Uhersku povýšeni za zásluhy o rozvoj průmyslu a další dobročinné aktivity do rytířského stavu, tehdy zaměstnávali téměř 50 000 osob. Wilhelm založil učňovské židovské školství.

Ve Vítkovicích byla v roce 1830 jako první uvedena do provozu pudlovací pec, vyrábějící pomocí kamenného uhlí kujné železo. Jednalo se o špičkovou technologii – první svého druhu v habsburské monarchii.

Smrt arcivévody Rudolfa v roce 1831 pozastavila výstavbu Rudolfovy hutě, jak byl závod pojmenován. Převod podniku do nájmu konsorcia vídeňských bankéřů v roce 1835 otevřel nové možnosti rozvoje. Do roku 1838 byly postaveny dvě koksové vysoké pece a získány rudné a uhelné doly. Skutečný rozmach nastal za nového majitele Salomona Meyera, svobodného pána Rothschild v roce 1843. Přišla řada hutních odborníků evropského významu. Ti kapitálovými investicemi postupně vybudovali jeden z nejmodernějších železáren v tehdejší Evropě.

Železárny ovlivňovaly dění ve Vítkovicích. Závod i obec se hekticky rozvíjely. To se odrazilo v životě obyvatel Vítkovic i širšího okolí. Vznikly stovky nových pracovních příležitostí. Před první světovou válkou měla obec už 23 151 obyvatel, většinou pracujících v železárnách či dolech. Na jámě Louis v katastru Vítkovic a na dolech Hlubina, Šalamoun a Karolina.

Prvních sedm obytných domů pro pracující, šest dělnických a jeden úřednický, bylo postaveno již v roce 1831. V roce 1847 byl dokončen zámek, zvaný Zentralhaus. Oběma průčelími byl situován do rozsáhlé francouzské zahrady, osázené řadou vzácných cizokrajných dřevin. Rothschildové však sídlili od roku 1844 v šilheřovickém zámku. Zentralhaus pak sloužil ředitelům železáren.

Majitelé železáren od počátku dbali o své zaměstnance. Již v roce 1844 byla dokončena škola s bezplatnou opatrovnou pro děti od 2 do 5 let. Roku 1873 byla postavena nová školní budova s prostornou zahradou s ovocnými i lesními stromy dokonce i vinnou révou.

Učitele závodní školy jmenovali Rothschildové, ti také financovali její provoz. Byly to německé školy. Po sloučení Vítkovic s Moravskou Ostravou roku 1924 spravovalo školy město.

Paul Kupelwieser v železárnách působil do roku 1893, poté se usídlil na jadranském ostrově Brioni, kde vybudoval moderní lázně.

Kupelwieser, tvůrce moderních Vítkovic, si uvědomoval, že prosperita podniku je podmíněna i zásadní změnou v přístupu k zaměstnancům (půl století před Baťou). Prosadil řadu pracovních, mzdových a sociálních reforem čímž vytvořil stabilní kádr vysoce kvalifikovaných a podniku oddaných zaměstnanců. Nevzhledná průmyslová obec na začátku 70. let 19. století se postupně proměňovala v moderní sídliště navázané sice na průmyslový závod, avšak poskytující vysoký standard komfortu předbíhající dobu.

Na podobě Vítkovic se podílel také stavitel Hans Ulrich. Stavební aktivity se rozrostly do Nových Vítkovic. Vznikly zde kolonie Westend, dále úřednické domy Anglické kolonie okolo dnešního Mírového náměstí. Pro vyšší úředníky byla naproti Zámečku postavena úřednická vila. Vznikl komplex Štítové kolonie s 32 dvojdomky, ty se prodávaly dělníkům na splátky.

Do Vítkovic byl zaveden plyn, domy byly napojeny na vodovod (v roce 1900) a kanalizaci. Podle starých fotek bylo náměstí plné zeleně a stromů. Jednotícím prvkem vítkovických novostaveb bylo režné neomítané zdivo.

Vítkovice byly v roce 1908 povýšeny na město, krátce po návštěvě císaře Františka Josefa I. Již v roce 1913 se začalo jednat o vytvoření Velké Ostravy. Přívoz i Moravská Ostrava souhlasily, Vítkovičtí, vědomi si vyspělosti svého komunálního hospodářství, požadovali v zamýšleném celku výsadní postavení a tak tentokrát záměr ztroskotal.

Osud mého otce Aladára/Vladimíra Hoffmanna byl spojen s Vítkovicemi. Můj otec se po válce přejmenoval na Vladimíra, aby byl méně nápadný. Můj otec se narodil v Hliníku nad Váhom – dnes součást městečka Bytča – v roce 1921. Po obecné židovské škole dokončil měšťanku v Bytči a po velmi náročných zkouškách nastoupil do učení ve Vítkovicích jako soustružník. Tehdy už žil s babičkou Fany v Bytči. Bydleli v patrovém domě na tehdejším Masarykově náměstí, dnes náměstí Slovenské republiky. Po vyučení v roce 1939 měl odjet do Palestiny, kde se nedostávalo kvalifikovaných řemeslníků, ale válka vše změnila.

Bydlel v ubytovně pro židovské učně ze vzdálenějších míst a ze Slovenska a Podkarpatské Ukrajiny v Mariánských Horách, dnes v domě sídlí ostravská Židovská obec. Než nastoupil do učení, byl rodinou vyslán na kurz pro děti s řečovými vadami. Spolu s babičkou jej vychovávala jeho teta René, nejmladší ze 7 sourozenců jeho matky Elzy. Ti byli rozptýlení po celé Evropě. Jeden syn žil ve Vídni, další v Sedmihradsku, Dežko v Berlíně, Jozef v Budapešti. K René néni jsem jezdila na celé prázdniny do Szentese na jihu Maďarska na řece Tise.

O Vítkovické železárny měl již po anšlusu Rakouska v březnu 1938 enormní zájem Hitler kvůli tamní zbrojní výrobě. Tento průmyslový komplex byl před válkou jedinou velkou akvizicí vídeňských Rothschildů. Jejich hlava, Louis, raději převedl Vítkovice do vlastnictví britské rodinné větve již před válkou. Spolumajitel, vídeňský David Gutmann (vlastnil také zámek Tovačov), brzy rozpoznal nebezpečí a s rodinou již s kubánským občanstvím opustil Evropu.

Louis byl vzápětí po anšlusu Rakouska internován ve vídeňském hotelu Metropol. Zkoušeli na něj všechno možné. Navštívil jej Himmler, šéf SS, a byl Louisem okouzlen, poté mu byly podmínky zlepšeny. Po obsazení zbytku Českoslovenka jednání zintenzivnila. Nakonec byla podepsaná dohoda o zaplacení astronomické sumy 21 mil. liber a Louis mohl opustit zemi. Podle taťkovy průkazky na vlak již 1. dubna 1939 se v ní objevilo razítko s německým názvem železáren. Během války byly Vítkovice doslova vytěženy, zplundrovány, po válce znárodněny.

Taťka po válce pracoval ve vývojové dílně závodu 6 jako soustružník až do své předčasné smrti v roce 1967. Měl svou vlastní dílnu. Byl velmi schopný, měli jsme jako první v ulici již v roce 1959 televizi, také sestavil, poněkud větší a hlučnější než dnes, kuchyňský robot. Dostal nabídku vystudovat vysokou školu, ale kamarádi mu podle mamky řekli: „Pak se na nás budeš vytahovat,“ a tak z toho sešlo.

Po válce vstoupil z vděčnosti za osvobození z koncentráku Rudou armádou do KSČ a byl zde pokladníkem (mě také chtějí vždy udělat pokladníkem). Vstoupil do Lidových milicí.

Po vyučení se jako neárijec musel vrátit domů do nově vzniklého Slovenského štátu/Slovenské republiky. Prezidentem se stal kněz, rodák z Bytče, Jozef Tiso (1887 - 1947). Ten podepsal tzv. židovský kodex dne 9. září 1941. Ten byl přísnější než Norimberské zákony v Německu. Na jeho základě byl židovský majetek arizován. Během léta 1942 Hlinkova garda zorganizovala transporty téměř 60 tisíc Židů na „východ“. Z nich se po válce vrátilo jen 500 osob. Mezi oběťmi byla i má babička a taťkova matka Elza Hoffmann, která se musela vrátit jako neárijka z ústavu na Moravě. Prababička Fany naštěstí zemřela v roce 1939. Taťka pracoval jako soustružník v Žilině v různých dílnách, pak v pracovních četách, kde se s ním setkal rodák ze Žiliny Alexander Fried.

Taťka mluvil o tom, že mu zachránila život znalost němčiny a řemeslo. Nejprve měl výjimku z deportací v roce 1942, pak otročil v průmyslovém areálu Oranienburg, 3 kilometry od koncentráku Sachsenhausen. Tam byl součástí výroby v letecké továrně Heinkel. Naštěstí nemohl na pochod smrti kvůli vředům na nohou z hladu a neexistující hygieny. Také Rudolf Vrba psal v knize Utekl jsem z Osvětimi, že první otázka po příjezdu transportu zněla: „Kdo je tady soustružník?“

Taťkova dívka, ani ne 20letá Miriam, však takové štěstí neměla. Začátkem roku 1946 zemřela na srdce. Stejný osud potkal vdovu po Dežkovi Lilku. Ta zemřela taktéž na srdce v roce 1955 v lázních Jeseník a byla jako poslední pohřbena na židovském hřbitově v Bytči. Lilka, rozená Weinbergerová, si vzala Dezidera Hoffmanna, taťkova strýce. Zřejmě po Křišťálové noci v roce 1938 se vrátil z Německa domů. Dežko podle lístku vyhozeného z dobytčáku 1. dubna 1942 utekl z transportu. Jejich dcerka Alice se narodila 11. února 1944 v koncentračním táboře Nováky. Během Slovenského národního povstání se rodina uchýlila do hor. Poté je ukrýval evangelický kněz. Dežko byl objeven a zastřelen, jeho žena Lilka s dcerou poté deportovány z koncentráku v Seredi dvěma transporty se ženami a dětmi do Terezína. Malá Alice tam zemřela 8. března 1945.

Taťka žil po roce 1942 v ghettu v bytčianském zámku. Již jako kluk fotil, ale fotoaparát mu byl arizován, stejně jako další cenné věci. Nakonec domy rodiny obsadili arizátoři.

Taťka bojoval ve Slovenském národním povstání v partyzánské brigádě Jana Žižky. Po jeho porážce se měsíc skrýval. Jak píše ve svém životopise kvůli udělení medaile k 20. výročí povstání, 28. listopadu 1944 byl zatčen a vyslýchán ve věznici v Sabinově. Tam mu vyrazili několik zubů (měl pak zlaté) a zřejmě mu také zlomili nos, pamatuji si, že musel na operaci. Z koncentračního tábora v Seredi byl deportován s Miriam a jejími rodiči do Německa, tehdy už mířily transporty ze Slovenska jen do ještě fungujících koncentračních táborů Sachsenhausen a ženského tábora Ravensbrück.

Z celé rodiny Hoffmann dnes žije jen můj bratranec Robert Feyer v San Franciscu, naštěstí má 3 syny. Narodil se v listopadu 1946 v Budapešti. Jeho otec, slavný klavírista, byl osvobozen v Bergen-Belsenu. Matka Jutka Hoffmann přežila válku jako jeptiška v klášteře. Její bratr byl zařazen jako většina maďarských židovských mužů do pracovních skupin a zmizel na východní frontě, kde s nimi maďarští vojáci po boku Wehrmachtu zacházeli jako s otroky.

Rodina brzy emigrovala do USA, kam se za nimi dostali v roce 1956 i rodiče Jutky. Babiččin bratr Jozef přečkal válku jako důležitý chemický odborník. Během revoluce v roce 1956 žili s manželkou u René néni v Szentesi a poté se jim podařilo již v pokročilém věku odjet do USA.

Moje prateta René měla s manželem Kun Gyulou ve městě Szentes pilu. O manžela přišla v Dachau. Přežila Osvětim i přesto, že od mládí nosila velmi silné brýle. Ty byly v koncentráku nemyslitelné. V té době ještě přeživší o svém utrpení nemluvili. Jen vím, že nutila své spoluvězeňkyně v Osvětimi, aby si v ledové a nedostatkové vodě myly vlasy kvůli vším, které přinášely tyfus a další nemoci. Po válce si vzala Endrödi Lászlóa z Hódmezövásarhelye.

Vítkovice po roce 1989 opět vstávají z popela. Výroba železa a oceli a těžba uhlí byla ukončena. Přesto je oblast Dolních Vítkovic nyní atraktivním místem pro turisty z celého světa.

Poslední předválečný ředitel železáren ve Vítkovicích Oskar Federer se narodil v roce 1884 v Jičíně a zemřel 21. července 1968 v Kanadě.

Oskar Federer se přes úředníka obchodního oddělení ve Vítkovicích vypracoval a v roce 1932 se stal ředitelem Vítkovického horního a hutního těžířstva. Jako odborník v různých oborech zastával i další funkce například ve Spolku Domu umění v Ostravě.

V březnu 1939 emigroval s rodinou a v roce 1940 se usadil v Kanadě, odkud byl stále v úzkém kontaktu s Rothschildy.

Oskar Federer založil před válkou hodnotnou sbírku umění. Zaměřil se na české umění 19. a počátku 20. století, později na evropské umění. Velká část jeho sbírky zůstala doma a jako židovský majetek byla zabavena. Po válce byla sbírka zase zkonfiskována pro správu muzejních a galerijních institucí.

Soud rozhodl o vrácení obrazů ze sbírky z Ostravy a Pardubic potomkům rodiny. Některé obrazy zakoupily Vítkovice do Zámečku.

Veškeré informace jsou čerpány z Wikipedie a procházky s www.provedu.cz po Vítkovicích Paula Kupelwiesera.